Článek
Pohled do statistik vyplácených důchodů může na první pohled vypadat nepříjemně. Přibližně 250 tisíc lidí pobírá důchod nižší než 16 000 korun (z toho 63 tisíc pak dokonce nižší než 12 000 korun), což lze skutečně považovat za částku, z níž je problematické pokrývat životní náklady. Statistika ale neříká nic o tom, jak tyto nízké důchody vznikají.
Nemám rád zjednodušování, kterého se dopouštějí někteří politici a které zaznívá i na sociálních sítích nebo ve zprávách, které mi chodí. Je snadné říct, že v Česku máme mnoho chudých důchodců, kteří doslova živoří, nebo že jsou důchody nízké. A je jednodušší opomíjet skutečnost, že je za tím často i osobní (ne)zodpovědnost samotných lidí.
Když hovoříme o nízkých důchodech, je férové k tomu říkat i následující kontext:
- Mnohem více důchodců má naopak důchody solidní a více než polovina z nich pobírá důchod vyšší než je průměr.
- Důvodem, že má někdo nízký důchod, může být i to, že daná osoba měla dlouhodobě nízké nebo žádné odvody na sociální pojištění. Případně že jí chybí doby pojištění, pobírá dílčí důchod nebo šla velmi brzy do předčasného důchodu a pobírá tak výrazně krácený důchod.
Mnohdy si to neuvědomujeme, ale tuzemský důchodový systém je velmi solidární a do určité míry má tendenci potlačovat zásluhovost za vyšší odvody. Pokud někdo pracuje a celý život pobírá velmi nízké výdělky, dejme tomu na úrovni minimální mzdy nebo lehce nad ní, bude mu vyměřen důchod, který bude na úrovni toho, jaká byla jeho předchozí čistá mzda, a někdy si dokonce s ohledem na vysoké zdanění nízkopříjmových zaměstnanců finančně i polepší. (Jen pro ilustraci – pokud má někdo osobní vyměřovací základ 19 000 korun a získal 45 let pojištění, bude jeho důchod činit 17 225 korun.)
Z toho vyplývá, že nízké výdělky v práci, pokud jde o zaměstnance, zpravidla neznamenají velmi nízký důchod, a jejich původ je nutné ve většině případů hledat jinde.
Kdo jsou „chudí“ důchodci?
V současné době se již do této skupiny řadí lidé, kteří významnou část života pracovali jako živnostníci a měli tedy oproti zaměstnancům výrazně nižší odvody na sociálním pojištění. Když se v 90. letech transformovala socialistická ekonomika, snažili se tehdejší politici podporovat rozvoj podnikání a samostatně výdělečná činnost byla z hlediska odvodů velmi výrazně zvýhodněna. (Je nutné si například uvědomit, že sociální pojištění se vypočítává z 50 % daňového základu, tedy fakticky z poloviny zisku.)
Původní záměr tehdejších politiků byl, že postupem času se tento nepoměr srovná, ale žádná vláda si v dalších desetiletích netroufla na odvody OSVČ sáhnout. Až současná vláda Petra Fialy prosadila výrazné zvyšování sociálního pojištění, ale mezitím tady zestárla generace prvních podnikatelů, která začíná odcházet do důchodu. Není překvapivé, že když si někdo například 20 nebo 30 let platí sociální pojištění na minimální úrovni, je jeho důchod výrazně podprůměrný. Možná si ještě někteří vzpomenou, jak před pár lety tehdejší ministryně Michaela Marksová posílala živnostníkům dopis, ať si dají pozor na nízký důchod. Mnozí se tehdy dopisu vysmívali nebo z něj byli popuzeni, ale realita nízkých odvodů je neúprosná.
Zrádná situace kolem dohodářů
Ještě nepříjemnější situace může nastat u lidí, kteří sice pracují, ale odvody neplatí vůbec. Typicky může jít o situaci, kdy někdo pracuje takzvaně na dohody, platí jen srážkovou daň a tato doba se mu vůbec do důchodu nepočítá. Stačí třeba 10 takových let a do výše důchodu se to promítne dost výrazně (nehledě na to, že někdy kvůli chybějícím dobám pojištění nárok na důchod ani nevznikne).
Nejde přitom o zanedbatelný počet lidí. Jak upozornil ve svém newsletteru publicista David Klimeš, v Česku je asi 850 tisíc lidí s dohodami o provedení práce a z toho více než 60 % procent těchto dohod je uzavřeno na déle než rok. To znamená, že nejde o brigády a přivýdělky, ale většinou o lidi, kteří si tak vydělávají úplně standardně. Navíc zhruba 140 tisíc dohod běží souběžně se zaměstnaneckým poměrem, což v podstatě znamená, že část mzdy je takto vyplácena bez sociálních odvodů, což se samozřejmě na výši důchodu projeví. Zkrátka se tady vedle OSVČ rodí další skupina budoucích důchodců, kteří musí počítat s nižším důchodem.
Rizikovou skupinou jsou také lidé pobírající invalidní důchod prvního a druhého stupně, který se nepočítá jako doba důchodového pojištění. Pokud lidé žijí pouze z tohoto důchodu, případně si k němu přivydělávají mimo zaměstnanecký poměr, musí počítat s nižším starobním důchodem. Může nastat i situace, kdy invalidní důchodci nárok na starobní důchod kvůli dobám pojištění nezískají, a v 65 letech se jim invalidní důchod transformuje na starobní ve stejné výši. A jak jsem psal v tomto článku, dříve přiznané a valorizované důchody nedokážou držet tempo s nově přiznávanými důchody.
Důchodové trestání za péči o blízké
Mám pocit, že v souvislosti s nízkými důchody se málo hovoří také o lidech (velmi často jsou to ženy), kteří část života věnují péči o nemocné děti nebo nemohoucí příbuzné. Pravidelně dostávám zprávy od čtenářek, které se například roky naplno starají o nemocného manžela, jednoho z rodičů nebo třeba o tchána. V mnoha případech je péče časově velmi náročná, takže už nezvládají práci na plný úvazek, případně nepracují vůbec a žijí z příspěvku na péči.
Těchto lidí je v Česku hodně, podle některých odhadů neformálně pečuje až milion lidí, a přinejmenším u části z nich, kteří péči věnují většinu času, se to projeví klidně i výrazně nižším důchodem. Současná důchodová pravidla jsou totiž k těmto pečujícím lidem docela nespravedlivá a stát je nedostatečně oceňuje. Lidé, kteří se starají na plný úvazek a suplují tím nedostatečné kapacity sociálních služeb, jsou ve výsledku při odchodu do důchodu finančně trestáni.
Určitou nápravu v tomto ohledu přineslo výchovné za děti, které platí od roku 2023, a velmi důležitá pak bude novinka, která je součástí chystané důchodové reformy – fiktivní vyměřovací základ. Za péči o děti i nemocné blízké osoby se do důchodu budou počítat fiktivní výdělky ve výši průměrné mzdy.
Nízký důchod má svůj důvod
Při pátrání po důvodech, proč máme v Česku desítky tisíc nízkých důchodů, snadno zjistíme, že na vině není vždy stát. V mnoha případech platí, že za svou nepříznivou situaci si mohou důchodci sami. A nemusí jít pouze o herce, zpěváky a další umělce, kteří si v rozhovorech občas postesknou, že mají nízký důchod. Významnou skupinu tvoří živnostníci nebo lidé pohybující se v šedé zóně pracovních dohod. A do čísel se promítají i lidé, kteří šli o několik let dříve do předčasného důchodu a jejich výše důchodu tak byla výrazně zkrácena.
Pak tady máme pečující osoby, ke kterým byl stát dlouho docela necitlivý, ale doufám, že to se politikům podaří rychle napravit. Fiktivní vyměřovací základ totiž podporují vládní i opoziční politici, a i kdyby v budoucnu došlo k nějaké revizi aktuální důchodové reformy, tak je velmi pravděpodobné, že právě tento mechanismus zůstane zachován.
