Článek
Příběh Oty Klempíře, kultovního českého hudebníka a nyní i politického kandidáta, je výpovědí o tom, co dokáže totalita, když se rozhodne zlomit člověka.
Estébácký sklep jako nástroj zlomení vůle
Oto Klempíř se stal obětí brutálního nátlaku v letech 1983 - 1984, kdy se jako mladý muž dostal do spárů Státní bezpečnosti. Fyzické násilí, psychické mučení, opakované ponížení a výhrůžky smrtí vlastní matce, to vše byly prostředky, kterými režim donutil mladého člověka ke spolupráci. Sám Oto popisuje, jak ho mlátili, strkali mu hlavu do záchodu a zavírali do tmavého sklepa s výhružkami, že jeho matku podříznou.
Spolupráce? Ne dobrovolná, ale vynucená
Ano, Oto Klempíř podepsal. Ale teprve až ve chvíli, kdy byl zcela zlomen. Ležel, když mu řekli „lehni“, klečel, když mu řekli „kleč“. Tato slova nejsou metafora, to je realita estébácké praxe. Dnes má z této doby v archivech jeden list papíru. Ale na rozdíl od těch, kteří spolupracovali vědomě a z přesvědčení, jeho podpis byl vynucen hrubým násilím.
Náhoda, která ho zachránila
Z brutálního sevření StB ho vyvedla až nečekaná pomoc: dívka, se kterou tehdy chodil. Po čase jí svěřil, čím prochází. Ukázalo se, že její dědeček byl prominentním členem předsednictva ÚV KSČ. Varovala estébáky, že pokud Otu nenechají na pokoji, vše oznámí. A to stačilo. Pod tlakem zevnitř systému podepsali nový dokument: spolupráce končí.
Rok zotročení. Deset let terapie
I když papírově spolupráce skončila, její psychické následky trvaly roky. Deset let trvalo, než se Klempíř s následky zlomení dokázal vyrovnat. Nehledě na to, že se z něj stal úspěšný umělec, frontman kapely, která ovlivnila generace, nátlak zůstává součástí jeho osobní historie. A přesto byl dost silný na to, aby o něm sám veřejně mluvil. Dávno před tím, než se stal terčem.
„Lepší lidé“ vytahují složky, když se jim to hodí
Když dnes Oto Klempíř vstupuje do politiky, stává se opět terčem. Ne kvůli svému programu, ne kvůli tomu, co říká, ale kvůli papíru starému čtyřicet let. Politici a novináři, kteří rádi mluví o „svobodě“ a „liberální demokracii“, neváhají zneužít archivní materiály k očerňování těch, kdo jim nejsou po chuti.
Kandidát, kterého se bojí?
Klempíř se nikdy nenechal zredukovat na „pojídače dotací“, jak bývá zvykem v kulturních válkách. Bojuje za svobodnou kulturu, za právo tvořit mimo ideologické mantinely. Chce aktivně bránit prostor pro nezávislé umění, ale i svobodu slova a zdravý patriotismus.
Možná právě proto jsou útoky na Klempíře tak agresivní. Není to jen „celebrita“, která přechodně vstupuje do politiky. Je to člověk, který ví, jak vypadá totalita zblízka. A který se rozhodl postavit proti její nové podobě, ať už přichází v jakémkoliv obalu.
Nezapomeňme, kdo tu opravdu sloužil režimu
Oto Klempíř nebyl kariérní spolupracovník. Nebyl udavač. Byl obětí. Obětí systému, který se nezastavil před ničím a který zneužíval i umělce. Dnes se ke svému příběhu otevřeně hlásí, mluví o něm bez vytáček, bez marketingu, bez pokrytectví.
A právě v tom je ten rozdíl. Když Otu zlomili jako mladého kluka ve sklepě StB, trvalo mu roky, než se s tím dokázal vyrovnat. Nebyl to jeho výběr. Petr Pavel naopak do služeb totalitního režimu vstoupil vědomě. Absolvoval školu pro rozvědčíky a stal se důstojníkem komunistické armády. A dnes? Je prezidentem.
Absolvent školy pro rozvědčíky, důstojník komunistické armády a nyní prezident ČR, Petr Pavel
Dnes se lidé pohoršují nad jedním donuceným podpisem, zatímco ti, kdo skutečně sloužili totalitě, jsou oslavováni. Není tohle ta největší ironie postkomunistické doby?
Oto Klempíř už dávno všechno řekl. O svém příběhu mluvil otevřeně, bez vytáček, dávno před tím, než vstoupil do politiky. Nevyužil to jako zástěrku ani jako PR. Na rozdíl od těch, kteří mlčeli celé roky a mluví až tehdy, když se to politicky hodí.
Otázka teď zní: proč to některým pořád vadí a komu vlastně?
Možná proto, že příběh Oty Klempíře je připomínkou toho, že odvaha se neměří tituly, ale tím, komu čelíte. Že skutečný boj s režimem je něco jiného než kariéra v jeho službách. A možná také proto, že pro některé je pohodlnější útočit na ty, kteří se nedají koupit, než přiznat vlastní spoluvinu. Oto nezapadá do jejich narativu a to je pro ně nepohodlné.
Zdroje:
