Dámy a pánové, přichází Karolína Kaiserová! Unikát české zábavy a humoru je dodnes nenahrazený

„Já to věděla,“ říká v lavici Oldřich Kaiser, napodobující studentku a zpovídající se u tabule ohledně sametové revoluce. Tak vypadá obsah jednoho z dílů zábavných pořadů, který nedočkavě očekával celý náš národ. Dávali ho vždycky v pátek a čekaly na něj děti ze základních škol, pracující, důchodci - a když už jsme začali u těch dětí, dokonce i děti z mateřských škol, ale to už možná trochu přeháním.

Faktem je, že pořad Možná přijde i kouzelník, ve kterém účinkovali během let totality a krátce po ní umělci těch nejzvučnějších jmen, jako jsou Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, Jiří Korn, Helena Vondráčková, Ivan Mládek a jeho tým, a vlastně každý, na koho si lze vzpomenout z těch nejoblíbenějších z oblíbených, byl nejpopulárnějším pořadem všech dob, v dějinách českého televizního vysílání.

Pořad Možná přijde i kouzelník má zajímavý název už z principu, protože o kouzlení v tomto pořadu nebyla ani zmínka a nikdy žádný kouzelník do něj pozván nebyl. Pokud se mýlím, tak mě prosím opravte, ale já si nevzpomínám, že by taková show proběhla.

Populárním se stal především netušeným zjištěním, že český národ, mající k humoru poměrně rezervovaný vztah, se dusil záchvaty smíchu během scének s Jiřím Lábusem, Oldřichem Kaiserem a Jiřím Kornem. Tohle fascinující trio byli prostě miláčci národa. A když už jsem napsal, že rezervovaný, měl bych to obhájit.

Takhle obhajoba nezačíná, pokud obhájcem názoru o rezervovanosti Čechů k humoru není zrovna blázen. Výrok, jimž proslul Reinhard Heydrich v době protektorátu, ale nebyl hanlivý, jak by se z jeho vyznění mohlo zdát. Naopak. Znalcům válečných období je známo, že i když Heydrich se zaťatými zuby nazval Čechy bestiemi, jejich humor vlastně ocenil jako statečnost.

Vyjádřil tak svůj osobní názor na to, že Češi se umějí smát i v nejtěžších dobách, jaká je např. zrovna teď. Ale položme si otázku: Měl Heydrich pravdu? Jsou Češi statečným národem, který se umí smát i v těžkých časech? Já se domnívám, že je to reálně vzato tak napůl. Jsou totiž mezi námi lidé, kteří se chtějí smát a smějí i v těch nejhorších dobách, jaká byla např. před rokem 1989, kdy celý národ pociťoval soudržnost v odporu proti totalitnímu režimu, jenž vyústil v sametové revoluci v jeho svržení.

Je však pravdou také to, že humor nemůže dělat pro Čechy každý, kdo si to zrovna usmyslí. A proč ne? No protože se mu nesmějí. To podněcuje mysl k otázce, kdy se tedy Češi vlastně smějí a za další, komu? A tady je tak trochu zakopaný pes. Přijít na to, jak rozesmát Čechy až se budou za pupky popadat, není snadné. Leckdo se pokoušel je rozesmát, jako ti dva kašpaři v pohádce Šíleně smutná princezna, v hlavní roli s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem.  „Ha ha, chi chi“ - a nic.

Princeznu nerozesmáli. A víte proč? Protože byla Češka, a oni ne. Nepřišli na to, jak to udělat, ačkoli byli vzdělanými diplomaty a snažili se o to ze všech sil. Nahlížím na to tak nějak s humorným nadhledem a snad mi cizinec promine, i když císař ne. Taky Čech. Historická komedie Císařův pekař - Pekařův císař, to názorně dokazuje. Češi se smějí pouze s Janem Werichem, když hraje pekaře Matěje a nabízí lidem nový politický program.

Z toho ale vyplývá jakási jednoznačnost posudku, že Čech je závislý ve své náladě na politické situaci v zemi. Takový posudek je však rozporný s tím, co jsem výše konstatoval o statečnosti Čechů z výroku Heydricha. Smáli se za komunistů během pořadu Možná přijde i kouzelník a já se nebojím prohlásit, že jim dával velkou oporu v těžkých chvílích socialistické diktatury.

Rozhodně ten, že Češi se smějí v závislosti na politice a svůj humor s ní spojují. Odkrývám tohle pracné zjištění a dávám tak invenci budoucím komikům: Nejvíce a jedině rozesmějete český národ vtipy o politicích v době totality. Nejoceňovanější humor byl takový, když si za totality někdo dovolil, oproti scénáři, utrousit vtípek na zakázané téma. Hrozil mu sice vyhazov, někdy i sledování StB, ale vtip zůstal v dlouhodobé paměti národa.

Např. „Jakeše do koše“ byl vtip, který rozesmíval nejen u piva v hospodách. Vtipy o Gustávu Husákovi byly nejcennější, ale to proto, že se za ně dlouhá léta sedělo. Za humor tedy Češi platili svou svobodou a někdy - smutně podotýkám -, i krví. To dokazuje, že co Čech to humorista, ale rizikový. Naproti tomu laciný humor Čechy nebaví, a jaký je ten laciný?

Jsou to komedie, které Češi v poslední - už ale déle trvající době - hojně kritizují jako totální kýče a výplody nezajímavé fantazie. Avšak i zde nacházíme vybočující výjimky. Některé filmové komedie mají cenu národního pokladu a hlášky z nich jsou stále připomínány v komentářích vtipálků, a lidí se smyslem pro humor. Za všechny bychom mohli zmínit ty od Zdeňka Trošky Slunce seno jahody, Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika. Dalšími jsou Marečku, podejte mi pero!, nebo Jáchyme, hoď ho do stroje! Tohle jsou cenné snímky s obsazením těch nejlepších profesionálů českého herectví, a proto úspěšné v ohlase veřejného mínění.

Z toho vyplývá další zjištění, totiž to, že Češi hned po politickém humoru nebo na stejno, milují humor nastavený na českou povahu a pro ně typický charakter. Pokud někdo ztvární ve filmu typického českého vesničana nebo naproti němu měšťáka, musí to mít úspěch, ale musí to být dobré, a ne hloupé. Záleží tedy na kvalitě hereckého výkonu, grimasách, tónu hlasu, a tom, jak to někdo řekne, atd. Když Helena Růžičková pronesla výrok o sousedce, celý národ se trhal smíchy, ale zkuste si představit, že by neznámá herečka řekla tutéž větu. Kdo by se jí zasmál?

Jde tedy i o oblibu postavy, herce, umělce, protože smích je závislý na veřejné sympatii k jeho osobě. Takovým typicky milovaným umělcem humoru byl Vladimír Menšík. Tomu stačilo vyprávět historku a smích publika mu nedovolil pokračovat. Ale zkuste si představit, že by neznámý nebo jiný herec než on, vyprávěl v přepisu scénáře, úplně to samé. Kdo by se zasmál jediné jeho větě?

Někdy se však podaří filmovým hercům malé popularity a známosti u veřejnosti, že rozesmějí a stanou se tak oblíbenějšími. Např ve filmu Pelíšky. Obsazení mladých lidí, jakožto syna a dcery dvou rodin v jednom společném domě, vedlo k jejich pozdější popularitě. Nicméně, stalo se to jen díky obsazení a pomoci slavných herců, Jiřího Kodeta, Miroslava Donutila, Simony Stašové, Stelly Zázvorkové, Evy Holubové a Boleslava Polívky. Ten poslední jmenovaný je sám o sobě výjimkou z toho, co jsem vlastně celou dobu výše psal.

Boleslav Polívka se stal slavným komikem přes noc, nikdo ho dřív neznal. Získal si sympatie rychle a každý už ho chtěl znovu vidět v nějakém filmu nebo pořadu. Na rozdíl od dlouhodobých herců, kteří si získávali lásku národa po celá léta a mnoha filmy a seriály, se Bolek Polívka stal hercem k popukání, díky svému výraznému talentu na tvorbu humoru. Takový fintil, řeklo by se jeho vlastními slovy. A je to tak. Fintou Bolka Polívky byl jeho talent.

Proto, - abych se vrátil k podstatě článku -, dá se vyvodit, že Češi humor milují, ale dokázat je rozesmát, je nadlidský výkon.

Mezi největšími komiky - tohle slovo nemám rád, protože mi připadá jako zlehčování umění a osobnosti umělce, ale to je jen můj subjektivní pocit - našeho národa, lze spatřovat desítky lidí, přičemž už pouhé vyslovení jejich jména a příjmení vyvolává na našich rtech úsměv. Jsou to ti nejdůležitější lidé hereckého světa, poněvadž smích, potažmo radost, je darem, a solí života.

Mým největším přáním je lidi rozesmát. I kdybych napsal článek, za jaký dostanu v komentářích od někoho pochvalu, že je pěkný, což se mi stává, tak i přes úctu k takovému ocenění není tím nejvíce. Tím je stejný komentář pod vtipem nebo humorným příběhem, vyjadřujícím upřímné rozesmátí čtenáře, a moje představa, že jsem mu zpříjemnil náladu.

Jako poslední bych chtěl napsat v dané souvislosti svůj názor, se kterým nemusí leckdo souhlasit. Totiž nepopulární hodnocení. Kdo je nejlepší. Mám se tomu vyhnout? Co když čte článek nějaký umělec nebo fanoušek umělce a netrefím se do jeho sympatií?

Ne, nedělám si nárok na pravdu, a proto jen na právo - vyjádřit své sympatie! Ty mají všichni rozesmívající herci - a umělci národa, ale mými ikonami humoru budou asi už navždycky jen ti tři největší, kteří provázeli mé dětství a dospívání: Oldřich Kaiser, Jiří Lábus a Jiří Korn, v pořadu Možná přijde i kouzelník.

A jaký názor máte vy? Souhlasili byste se mnou a nebo mne spíš pokárali za neznalosti a nepřesnosti? Nebudu se zlobit, pokud budu kárán, protože co jsem napsal, jsou jistě nepřesnosti, a možná jsem trochu k některým nespravedlivý, např. k těm, jež jsem mezi komiky opomněl vyjmenovat. 

Chcete-li, napište svůj názor do komentáře, které rád čtu. Cením si vašich názorů. Často se totiž ukazuje, že v komentářích čtenářů jsou informace a sdělení občas významnější, než v článcích novinářů. Budu tedy rád, když se něco dozvím, např. koho máte nejraději vy, a proč? Zrovna tak můžete podpořit nebo odmítnout můj názor na nejvýznamnější komiky našich novodobých dějin. S chutí do toho.