Článek
Přijde dívka do zpovědnice a kněz ji vyzve, aby se vyznala ze svých hříchů.
„Poslouchám, dcero.“
„Jsem závislá na perníku, otče.“
„No, to je horor,“ zhrozil se a přiblížil obličej k okénku. „Taková závislost vyžaduje pevnou víru, modlitby a také léčbu.“
„Aha. A potom se jí zbavím?“
„Jsem si jist, že máš-li pevné odhodlání, tak se ti to podaří.“
„Tak jako odhodlaná jsem, ale vždycky když ho ucítím, neovládnu se a přilepím ho k nosu a čichám, potom neodolám a sním ho.“
„Ty ho jen tak jíš?“
„Ano, a velké množství, někdy ho pro super pocit zapíjím mlíkem, je to úplně fantastický.“
„No,“ podivil se kněz, „takhle jsem to ještě neslyšel a to už jsem závislé zpovídal,“ přemýšlel nahlas.
„Já to chápu,“ pokračovala teenagerka. „Perník je ale moje velká láska a mám ji po tátovi, a máma ho má taky ráda.“
Kněz uvažoval, že závislí blízcí nejsou nejlepším příkladem této mladé hříšnici, a zeptal se jí: „A když ho celá rodina tolik užíváte, zbývají vám peníze na živobytí?“
„Jasně. Těch máme hodně, a perníku táta vždycky přinese celou tašku. Vždycky se těším…“
Sluha církve tušil stále méně, kde rodina bere tolik peněz na drogy a zeptal se: „Prosímtě, kolik perníku denně spotřebuješ?"
„Někdy až půl kila.“
Vytřeštil na ni oči a vzápětí ho napadlo, že je ohrožena na životě.“
„Tolik?“ zděsil se. „To nemůžeš.“
„Já vím, budu tlustá a přítel se na mě vykašle.“
„Jak to myslíš, tlustá? Na rovinu ti říkám, že spíš mrtvá…“ usadil se zpátky a zaklonil hlavu dozadu, ustarán o její osud.
„Mrtvá? To jako vážně? Náš perník je nejlepší a maximálně z něho někdo ztloustne.“
Kněz kroutil hlavou až pochopil, že jde o jakési nedorozumění.„Prosímtě, o čem to vlastně mluvíš? Jaký je to perník?“
„S čokoládovou polevou. Táta je majitelem firmy, a jsme už skoro jediní v republice.“
„Když jsem byla mladší, zamilovala jsem si perník. A už mi to zůstalo.“
Prošedivělému muži spadl kámen ze srdce. Doslova se mu ulevilo od strachu, o tuto nevinnou duši.
„Jo táák,“ začal se smát. „Tak to jsme si vůbec nerozuměli. Ty máš ráda perník jako sladkost…“
„Jo. Ale vážně to přeháním. A taky mám podle doktorky málo železa.“ V tu chvíli spustila lavinu typicky dívčích stížností.
A když přestala mluvit, kněze po chvíli něco napadlo.
„Tak víš, co? Něco ti navrhnu. Jez špenát. Má hodně železa a je dietní.“
Zamyslela se. „Špenát? … No, možná… Kdyby mě tak můj kluk každej den nutil do špenátu..,“ a začala snít přímo ve zpovědnici: „Lásko, což takhle dát si špenát?“
„Což takhle dát si špenát, lásko?“
„Tak jo!“ vyhrkla náhle, probuzena ze snění.
Kněz jí požehnal a dívka mu přislíbila, že místo perníku se bude cpát špenátem.
Uložil jí však pokání. „Denně nos na faru plnou tašku perníku, abys ho nejedla. Nechávej ji vždycky u dveří na domluveném místě, které ti ukážu, rozumělas?“
Zamrkala: „Jasně, otče.“
Po roce přišla do zpovědnice znovu a řekla mu: „Otče, tohle vážně fungovalo. Už nenabírám a mám zase hezkou postavu, a to jen díky vám.“
V tu chvíli jí to ale teprve došlo. - Ten ztěžklý, přecpáváním obtěžkaný muž, sedící vedle ní ve zpovědnici, byl dříve štíhlý starší pán. A zpovědník jí uložil namísto vysvětlení, další pokání.
„Abys byla ještě štíhlejší, nos raději dvě tašky. Ode dneška.“
„Otče,“ zamyslela se smutně, „ale nepřejídáte se trochu sám tím našim sladkým perníkem?“
Kněz dopil mléko a lahev položil na zem.
Potom místo odpovědi dodal: „Jo, a prosímtě, abych nezapomněl, není náhodou nějaká tvá kamarádka dcerou majitele mlékárny?“
