Článek
Z článku univerzitního pedagoga Petra Kolmana o nálezu ústavních soudců, který de facto schválil vládní program nelidského přístupu k lidem v pokročilém a neproduktivním věku, směřujícím k hranici 70 let, podle něhož by měli lidé dosahující této věkové hranice stále pracovat, vyplývá, že v české společnosti jsou stále propastnější rozdíly mezi skupinami pracujících obyvatel.
Životní úroveň jedněch je blahobytná, u dalších se střetáváme s tyranií vzcházející z politiky posledních 4 let vlády Petra Fialy a jeho ministrů. V první reakci na článek doktora Petra Kolmana se díky čtenářské diskusi ukazuje, jak zbytečný je de jure Ústavní soud, v rámci justičního systému naší země.
Veřejnost zajímá téma zbytečnosti Ústavního soudu.
Do diskuse k článku Univerzitní pedagog Petr Kolman porovnal život zedníka, prodavačky a ústavního soudce reagujícího na názory srovnávající životní poměry ústavních soudců s dělníky a lidmi ve službách, se zapojili občané svými lajky a komentáři a vyjádřili tak obecnou nespokojenost se současným stavem v zemi.
Super pravdivý článek.
Tak začíná ohlas národa vzorkem těch, kdo se do diskuse zapojili svými postoji k dané otázce. Komentář Pavla Študenta lajkovalo 13 lidí a diskuse pokračovala konkrétními názory k dané problematice.
„Souhlasím. Máte skvělý názor. Musí se začít u nejmenších,“ reagovala čtenářka na dalšího čtenáře. Vyjádřila tak nadšení i dalších lidí, kteří souhlasí s tím, že výukou na základních školách by měly být děti nejmenšího věku vedeny k chápání společnosti, v obsahu nesobectví a empatie.
V pokračování diskuse došlo až na téma zmíněné v článku doktorem Kolmanem, alias Legendárním medvědem, tj. platů ústavních soudců, v měsíční výši 300 000 korun.
Celkově provoz Ústavního soudu shrnuje tak, že tito soudci mají své asistenty, bonusy a péči, o jaké se vlastně ani nesní komukoli z občanů v jiných životních podmínkách.
Rozhodnutí ústavních soudců podle vzoru Dařbuján a Pandrhola není empatické s nikým. Soudci možná podlehli panice, že by v budoucnosti nebylo z čeho brát na jejich komfort. Pan Kolman napsal jaký.
Její slova nás vedou k zamyšlení, zda tedy činnost Ústavního soudu není spíše prospěchářská, než ústavní - a všeobecně pro národ důležitá. Můžeme se samozřejmě ptát, k čemu je takové rozhodnutí vůbec dobré, a komu nejvíc poslouží?
Na tuto otázku už vlastně ale odpověděla sama. Je dobré jen pro soudce, kteří mají obavu ze své budoucnosti, poněvadž ekonomický stav společnosti se za poslední 4 roky hroutí neúnosným zadlužováním, a inflací. Tudíž logické se zdá, že ústavní soudci, zvyklí na horentní příjmy, by mohli být jiným nálezem než jaký vydali, v blízké době okleštěni na svých pohádkových platech.
Proto je pro ně samozřejmě výhodné podílet se na politické odpovědnosti s nynější končící vládou. Ta se o poměry našich občanů nestarala vůbec a dovedla národ k potížím, jaké se hned tak nedají do pořádku.
Zvýšení platů snížením příjmů zájmových skupin občanů
A zatímco se situace části společnosti zhoršovala až na hranici chudoby, platy ústavních činitelů nebyly poníženy, ale naopak, posíleny, aby inflace na životy vybraných skupin - vládních činovníků a ústavních soudců, nedoléhala.
Vláda si i přes kritiku veřejnosti platy posílila a vzhledem k propadu ekonomiky, zatížené výdaji, musela najít řešení, jak s nimi pokračovat, respektive, jak při těchto výdajích udržet chod celé společnosti.
Své platy tedy zachovala, posílila a vymyslela zákon o odchodu do důchodu - ve věkovém maximu, na samé hranici počínajícího stáří!, a to bez ohledu na zaznívající námitky hrozících zdravotních rizik daných věkem, nemocí a úbytkem sil u stárnoucí populace.
Ústavní soudci tento Fialův, Jurečkův a Stanjurův výplod zla, posvětili. Jak ostatně naznačil (v sice jiné souvislosti, pozn.) nedávno exprezident republiky Miloš Zeman, Baxův ústavní soud ochotně kooperuje s vládou.
K čemu tedy přispívá existence drahého chodu Ústavního soudu, jakési posily pro nelidskost a ponižování části společnosti, z niž kořistí sobečtí vychytrálci ze současné vládní koalice? Na tuto otázku hledali odpovědi diskutující. Argument čtenáře, že snížením platů ústavních soudců se důchodcům nepomůže, má své opodstatnění:
„I kdybyste ústavním soudcům snížila plat na nulu, nic by se na věci nezměnilo. Získala byste kapku navíc pro Mrtvé moře. Ústavní soudci berou 300 tis. Kč. Důchodců je zhruba 2,9 mil. Takže jeden zrušený soudce představuje navýšení důchodu jednoho důchodce zhruba o 10 haléřů. Máme 15 soudců, když je zrušíme, každý důchodce si měsíčně přijde na krásných 1,5 Kč měsíčně. Koho dál byste navrhovala zrušit?“
Jeho argument ukazuje na opodstatnění, pokud jde o snížení platů 15 soudců Ústavního soudu a jejich případné rozdělení do peněženek důchodců, tedy posílení důchodů. Není však ucelený. K chodu Ústavního soudu patří mnohonásobně vyšší výdaje, zatěžující státní rozpočet, k nimž patří platy personalistů, provoz a s ním spojené velmi vysoké náklady.
Ale ani toto negativum není však nejpodstatnější, pokud jde o samotný princip fungování této drahé instituce. Jak vyplývá z následné argumentace diskutující ženy, rozdělení soudní moci do 5 útvarů, jakými jsou okresní soud, krajský, vrchní, nejvyšší a ústavní, je pro naši republiku naprosto zbytečnou zátěží. Jako příklad uvedla Spojené státy, kde roli ústavního soudu zahrnuje v rámci své komplexní činnosti jen Nejvyšší soud.
Zda nedošlo k porušení Ústavou zaručených práv stěžovatele by měl totiž poznat už Nejvyšší soud, když tedy případné porušení Ústavy dovolí soudy I. a II. stupně. A zase se budu opakovat: v USA to tak je. Nejvyšší soud Spojených států konstatuje vše.
S tím je nutné souhlasit, takový je americký systém práva, založeného na společném posouzení přehmatů během řízení u nižšího soudu, společně se zkoumáním ústavnosti.
Nejvyšší soud USA tedy posuzuje vše, jak píše diskutující, přičemž u nás je jeho společně daná funkce rozdělena na dvě budovy a instituce, tedy na Nejvyšší soud v Brně a na Ústavní soud v Brně. Kromě toho nezapomeňme ještě na Nejvyšší správní soud v Brně. Lidově by se dalo říct, že Česko je zemědělsky úrodnou půdou soudních institucí a také to, že soudci nejvyššího soudu neposuzují ústavnost, od toho jsou tu kompetentní jejich kolegové.
Celkově to působí velmi dramaticky. Soudci s nejvyšším funkčním řazením jakoby nebyli schopni posoudit, zda bylo vše v pořádku a nebyla porušena Listina práv a svobod, protože to mohou posoudit jen soudci ústavní. - No nepůsobí to směšně?
Nestačilo by bez dlouhého okomentovávání jednoduše a ne tedy po česku, říct, že na posouzení ústavnosti i případu stačí jeden Nejvyšší soud? Třeba jako v USA?
Otázkou také je, jak je vlastně Nejvyšší soud nejvyšší? Kafkův Zámek se nám zde předvádí v celé své kráse. Nad Nejvyšším je ještě vyšší. Kam tedy pro razítko?
V závěru se proto nastiňuje otázka nezbytnosti úpravy a reorganizace systému v českém justičním schématu. Lidově: Odmnožit přebujelý systém zrušením zbytečného Ústavního soudu, jehož roli může nahradit Nejvyšší soud a stát se skutečně nejvyšším, jako v USA.
Krom toho je funkce Ústavního soudu v Česku z dlouhodobého pohledu velmi pochybná. Z jeho letité praxe totiž vyplývá, že role ochránce ústavnosti je nadbytečná.
"V roce 2023 zrušil Ústavní soud pouze 48 rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozhodoval přitom o 1319 ústavních stížnostech.
Podle evidence Nejvyššího soudu bylo v průběhu roku 2023 Ústavním soudem rozhodnuto o 1319 ústavních stížnostech napadajících rozhodnutí dovolacího soudu. V porovnání se statistickými daty roku 2022, kdy byla rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumána v 1330 věcech, tak Ústavní soud vydal v roce 2023 ve vztahu k Nejvyššímu soudu o 11 rozhodnutí méně. Ústavním stížnostem vyhověl pouze ve 3,6 %. Nejvíce stížností Ústavní soud odmítl pro jejich zjevnou neopodstatněnost (76 %)." Nejvyšší soud ČR, Brno, 22. 1. 2024.
Lze jistě vyvodit naznaný závěr, že Nejvyšší soud postačuje - vzhledem k procentuálnímu počtu dekvalifikovaných rozhodnutí Ústavním soudem - na posouzení ústavnosti v rámci svých běžných činností, sám.
Účastníci řízení by tedy u soudů mohli společně s odvoláním namítat kromě jiného i porušení Listiny základních práv a svobod, jak se děje u podání ústavní stížnosti. Nejvyšší soud by posléze hodnotil komplexně (tj. vzal v úvahu všechny souvislosti a faktory, nikoli jen izolované části případu, pozn.), jak činí americký Nejvyšší soud.
