Článek
“ Kdo je to Čang?“ Na dotaz novináře přišla stručná odpověď, že se s ním brzy seznámí; o to tajemnější bylo, že železničář dostal jasný pokyn: „A vy si sedněte pohodlně, Terbane. Skrčte se mezi polštáře.“ Zešikměly mu oči, obličej mu vystoupil. Z úst Terbana přišla odpověď, očekávaná nejen Edwardem Malonem, ale všemi přísedícími. Dostavil se Čang. Duch mluvil s lehkostí, se svěžím přátelstvím, v krátkých úryvkovitých větách. „Nové obličeje, kdopak je to?“ Mailey tedy Čanga uctivě seznámil s přítomnými hosty. „Dobrý večer, Čangu! Pana Masona znáš – a zde je pan Malone, který naši věc studuje. A zde je lord Roxton, který mi dnes pomáhal.“ Duch Číňana zajásal: „Lord Roxton! Anglický lord! Znal jsem lorda – lorda Macar…ne! Nemohu toho sdělit. Běda, říkal jsem mu ´cizí ďábel.´ Také Čang se musí ještě mnohému učit.“ – Duch mrtvého měl na mysli lorda Macartneye, žijícího někdy před sto lety.
Jak bylo patrno, Čang byl mrtvý už hodně dlouho. Mailey vysvětlil přítomným, že Čang je duchem tehdejšího filozofa, v tuto chvíli se také Malone a další dozvídali, že je řídícím duchem. Všem žijícím nařídil, aby neztráceli čas, protože zde čekal zástup duchů. „Sbírám do své sítě podivné bytosti. Odcházím.“ Čang opustil médium, železničáře Terbana a ten sklesl vyčerpán do polštářů. Číňan se však zakrátko vrátil. Mluvil dokonale anglicky.
Záhadné na celé události bylo poznání Melona a dalších hostů církve, že Čang byl v záhrobí řídícím duchem. Přišel do církve a stal se rázem nejvzácnějším návštěvníkem z onoho světa.
Jakýsi nevěřící duch, plný utrpení, jenž přišel před dvěma týdny, se nyní zhostil slova: „Přemýšlel jsem o všem, co jste mi řekli. Cesta je teď jasnější.“ Malonova zvědavost byla vybičována až do krajnosti: „Ty jsi onen duch, který nechtěl věřit v Boha?“ Duch ochotně odpověděl: „Ano, ano! Říkal jsem to, poněvadž jsem byl rozhněván. Byl jsem tak unaven – tak unaven. Ach, toho nekonečného času, té šedé mlhy. Toho těžkého břemena lítosti! Bez naděje! Bez naděje! A vy jste mi poskytli útěchu, vy a …“ odvolal se na Čanga, „tento světlý čínský duch. Vy jste byli prvními, kdo mně poskytli vlídného slova, jakého jsem neslyšel od své smrti.“
Sir Doyle dál neuvádí, kdo se teď zeptal: „Kdy jsi zemřel?“ Duch: „Ach, zdá se to být věčnost. My nepočítáme čas jako vy. Je to jako dlouhý, strašný sen beze změny a bez přerušení.“ Otázka: „Kdo byl tehdy v Anglii králem?“ Duch odpovídal a líčil své utrpení: „Vládla královna Viktorie. Upoutal jsem svoji duši ke hmotě, a proto na hmotě ulpěla. Nevěřil jsem v budoucí život. Teď vím, že jsem se mýlil, ale nemohl jsem přizpůsobit svou mysl novým podmínkám!“ Otázka: „Je místo, kde přebýváš, zlé?“ Duch popisoval místo: „Všude je – všude je šedo. To je právě nejděsnější Moje okolí je tak strašné.“ - Vyslýchající se ptal na další mrtvé v přítomnosti onoho místa bolesti. Duch pokračoval: „Nejsem sám, ale (ani) oni nevědí víc než já. Také oni pochybují nebo se posmívají a jsou nešťastní.“ Po uklidnění ducha, že mu pomohou, začal prosit: „Proboha, pomozte mi…“
Otázka pokračovala po povzdechu paní Maileyové, která ducha slyšitelně politovala.
„Chtěl bys, abychom se za tebe modlili?“ Duch: „Ano, ano, přál bych si to!“ Kněz vstoupil do rozhovoru: „Budu se za tebe modlit. Mohl by ses nyní pomodlit ´Otče náš?´“ - Následně, aniž čekal další odpověď, zahájil modlitbu. Po jejím skončení se duch už neozýval, ale promluvil Čang. „Bude pokračovat dobře.“
– Tomuto pravdivému vylíčení dodává pod čarou Karel Weinfurter: „Člověk, který za živa nevěřil v posmrtný život a žil úplně hmotně, zanechá svou nižší duši, která není nesmrtelná, v astrálním těle, kdežto vyšší část jeho duše s nesmrtelným duchem se odebere do jiné oblasti, aby tam žila po nějaký čas v blaženosti za dobré skutky. Poté následuje nové vtělení. Tyto bloudící, osamělé astrální bytosti ve svém utrpení žádají skoro vždy o modlitbu, poněvadž čisté a vysoké myšlenky obsažené v modlitbě na ně působí rozkladně, ulehčují jim a uklidňují je a bytosti se pak mohou snáze rozptýlit ve své původní elementy. To je tzv. ´druhá smrt´, o které se zmínil Ježíš Kristus.“ – Lze dodat, že Karel Weinfurter sice – jak už bylo uváděno minule – měl letité zkušenosti s okultismem i mysticismem, ale jeho názor komentující tuto událost v teologickém odkaze na biblickou knihu Zjevení, není ničím podložen. Rovněž překvapivě nesouzní ani s informacemi řídícího ducha Čanga, v pozdějším textu.
Dalším duchem byl někdo rozzlobený. „Opravdu nevím, jakým právem mne sem ten Číňan povolal. Snad byste mi to mohl vysvětlit,“ obracel se zřejmě na kněze. Dokonce se ohrazoval, že je účastníkem náboženského výkonu. „Jsme spiritualistický kruh,“ odpovídal mu člen církve. Duch však touto církví pohrdal: „To je nejvýš škodlivá sekta. Takové jednání je nejvýš rouhavé.“
– Ohromení přišlo následně. Duchem zemřelého kritika byl katolický kněz. Ač sám nebyl v nebi, stále se držel svého pozemského zvyku a odsuzoval příkře cokoli nespojitého s katolicismem. Ani nyní, po své smrti, na nic jiného nepomyslel. Dostal vysvětlení člena spiritualistické církve, ale jako by přilévali oleje do ohně, duch kněze byl zcela zaslepen svou domnělou nadřazeností. „Milý příteli, jsi zdržován svými úzkými názory. Proto tím trpíš. A my ti chceme pomoci. Víš, že jsi zemřel?“
– Zde se je důležité vyjádřit k podivně znějící otázce člena církve vůči duchu, protože je i z dalších případů evokace dobře znám fakt, že mrtví si ne všichni uvědomují svou smutnou situaci. Např. katolický kněz se drží odsuzování, ale nehledá spásu, o kterou mu přece šlo během pozemského života v církvi. Tato záhada nemá nikde příliš uspokojivé vysvětlení. „Mluvíte nesmysly!“, odpovídal na otázku, zda si smrt uvědomil. Dokonce se přel, což působilo naprosto nenormálně: „Mohu být mrtev, když s vámi mluvím?“ Na vysvětlení, že žije pouze v médiu, které mu dovolilo promluvit, skutečně nereagoval s plným pochopením. „Jistě jsem zabloudil do nějakého blázince.“
- Dotazující se člen církve byl patrně velmi pobouřen arogancí ducha, jak jinak vysvětlit jeho odpověď, kterou mu dal: „Ano, do blázince, kde se léčí těžké případy. Obáváme se, že jsi jedním z nich. Jsi šťasten v okolnostech, kde jsi se ocitl?“ – Pokud duchu kněze odpovídal kněz Mason, což Sir Doyle nespecifikuje a ke škodě plného porozumění situaci často vynechává, potom zde došlo k projevu kolegiální kritiky, jakou věnoval svému zemřelému kolegovi. Patrně byl hnán potřebou odvést mrtvého od zaslepení nepravdivým životem, který opustil. Podobné případy kleriků popisuje v jiných situacích celá řada lidí mluvících o nespasení pracovníků církví.
Duch kněze odpověděl: „Šťasten? Ne, pane. Moje nynější okolí je mi zcela nevysvětlitelné. Byl jsem vskutku velmi nemocen.“ Duch již hovořil racionálně a patrně s náznakem, že chápe svou posmrtnou existenci - mimo nebesa. Náhle se však ukázalo, že to byl jen kratičký moment, než se opět vrátil ke své zlobě. „Byl jsi tak nemocen, že jsi zemřel,“ bylo mu někým opět sděleno. Reakce byla neuvěřitelná: „Vy jste docela pozbyli rozumu.“ Dotazující se to zkusil jinak: „Jak můžeš vědět, že nejsi mrtev?“
– Ukazuje se, že duch vnímá svou posmrtnou existenci tak silně, že tvrzení, že zemřel, považuje právem za hloupé. Tohle zřejmě vyslýchajícímu knězi Masonovi – pokud vyslýchal on – přestalo docházet, a nebo vůbec nedocházelo. Sám dotazující se byl nevědomým prvkem výslechového rozhovoru, neuvědomujícím si teologii víry. Posmrtný život je totiž podle jiných vyjádření stejně platný, dokonce ve výkladu církve označen za pravdivější, než pozemský - tělesný. Zemřelý kněz odpověděl: „Pane, vidím, že vám musím poskytnout trošku náboženského poučení. Když člověk zemře, když vedl život poctivý, přijme oslavené tělo a vstoupí do společnosti andělů. Ale já mám přesně totéž tělo jako v životě a jsem na nějakém temném, šedorudém místě. Soudruzi, které tu vidím, nejsou takoví, s jakými jsem byl zvyklý se v životě stýkat, jistě by o nich nikdo neřekl, že jsou to andělé. Proto vaši směšnou domněnku zamítám.“ – Kněz bezesporu chápal – jak se ukázalo -, že je mrtvý.
Veškeré tyto projevy jsou vzaty ze zkušeností spiritistů. Přesně tak si vedou nešťastní duchové, kteří nevědí, že vystoupili ze svých pozemských těl.
Všichni byli svědky, jak se médium svíjí s výkřiky hoříte! Šlo o příchod ducha námořníka, který uhořel na lodi. Netrpěl už žárem ani plameny, to jen médium vidělo situaci vnitřním zrakem a podalo o tom svědectví. Námořník byl naopak docela klidný. „Vím, že jsem mrtev,“ vysvětloval duch. „Poněvadž jsem viděl dělostřeleckého důstojníka, který byl před mýma očima rozbit na kusy. Je-li on mrtev, jsem já také mrtev a my všichni ostatní. Ale musili jsme se smát našemu knězi, poněvadž je právě tak zmatený jako my všichni. Ubohý kněz! Teď si můžeme vzájemně dávat návěstí!“ Po dotazu, na jaké byl lodi odvětil, že na Mounmouthu, potopené v bitvě s Němci, v jihoamerických vodách. „Ano, bylo to peklo,“ líčil mrtvý. – Uvědomoval si svou smrt na rozdíl od kněze jen díky tomu, že viděl jiného člověka zemřít.
Tato okolnost je považována za velmi vážné svědectví, určující fakt, o němž již bylo hovořeno, že totiž vlastní smrt člověk nevnímá stejně, jako živí lidé okolo něj. Dokazuje, že život po životě je reálně vnímán a považován za pokračování života; proto i tvrdit knězi, že už nežije, jak učinil kněz Mason, bylo zbytečné. Živý na onom světě nemůže přece souhlasit, že je mrtvý. Necítí se mrtvý. Jak jinak to vysvětlit? Zároveň však uvádějí informace o své situaci a místě, na kterém se nacházejí, s vědomím změny, oproti předchozímu místu na zemi. „Slyšeli jsme o nebi a slyšeli jsme o pekle,“ říká námořník, „ale tohle se nehodí ani k jednomu, ani k druhému.“
Duchové – jak naznal Artur Doyle během svého působení v církvi spiritistů – popisovali místa neznámá tradičnímu výkladu církví, a jejich dogmatům o pekle. Nelze pochybovat, že peklo existuje, ale tito lidé ho nebyli hodni. Dokázali, že existuje prostor podobný jakémusi předpeklí, můžeme-li to tak nazvat.
Lord Roxton posléze poznamenal, že tyto bytosti jsou kdysi žijící lidé, zemřelí, pohybující se ve tmě a tísni. Mailey konstatoval: „Měli jsme zde kněze, který zapletl svoji duši do formulí a církevních rituálů. Měli jsme zde materialistu, který úmyslně přilnul ke hmotě. Měli jsme zde námořníka, který se oddával mstivým myšlenkám (- tato část včetně dalších byla z důvodu neudržitelně dlouhého textu vynechána, pozn.). A takových jsou miliony a miliony!“ – Jak se ukázalo, je lidstvo ve své mase vlastně neustále v povzdálí a nedosahuje nebes, bez ohledu na kněze sloužícího v celibátu u oltáře, a bez ohledu na kohokoli jiného, nesloužícího. Dospívají po smrti ke stejné situaci a místu.
Kniha s popisy duchů je rozsáhlá a každý případ dosvědčuje její pravdivost sám sebou, okolnostmi, detaily, neznámými osudy. Není potřeba dalších důkazů pro toho, kdo čte stránky těchto případů. Pravda je cítit až příliš, jako silná chemikálie, rozlitá na podlahu. Zanechává podivný pocit, pro někoho zklamání a pro jiného radost a naději. Po dlouhém rozhovoru s Čangem však naděje převážila nad zklamáním. Všichni tito duchové, my všichni – budoucí duchové, kteří se octnou na oněch místech, lepších či horších, dojdou dokonalejší podoby prostřednictvím zkušeností a utrpení. „Jenom utrpením se lze zbavit hmoty,“ řekl moudrý Čang. A na jedné mrtvé hned ukázal, jak se věci mají: „Sobecká žena! Špatná žena! Život pro zábavu. Tvrdá k lidem ve svém okolí. Bude muset mnoho trpět.“
Na otázku člena církve, zda to, co dělají, je správné či ne, odpověděl duch Čangův uznale: „Mnoho dobra – mnoho dobra.“
Jak bylo jasné z pozdějšího vyjádření Čanga, vyššího ducha, potvrzena je existence různých kruhů. „Je sedm sfér okolo světa, nejtěžší dole, nejlehčí nahoře. První sféra je na zemi. Tito duchové náležejí do této sféry. Každá sféra je od druhé oddělena. Proto je pro vás snadnější mluvit s duchy této sféry než z kterékoli jiné.“
Otázka: „A proto je také snadnější pro ně, aby mluvili s námi?“ Čang odpověděl: „Ano. Ale proto také máte být velmi opatrní, když nevíte, s kým mluvíte. Zkoušejte duchy.“ Posléze přišla zvědavá otázka, položená jedním z přítomných: „Do jaké sféry náležíš ty, Čangu?“ Odvětil: „Jsem ve sféře čtvrté.“ Vyslýchající se otázal: „Ve které sféře jsou teprve duchové šťastní?“ A Čang přiznal, že ani on není ještě oním duchem, jenž by požíval radostí ráje: „Ve třetí. Je to sluneční země. Bible ji nazvala třetím nebem.“ Otázka: „A sedmé nebe?“
A Čang odpověděl: „Ó, tam jsou Kristové.“
Jakmile se duch milého Číňana a filozofa Čanga vyjádřil k této záležitosti, poskytl zároveň se svou odpovědí ozřejmující posmrtný život, i svůj osobní názor: „Všichni tam nakonec přijdou – vy, já, každý.“ – Avšak těžko říct, zda stejně jako onen katolický kněz neříkal i Čang z nitra své duše jen to, več chtěl věřit. Pouvažujeme-li nad tím, že v pozemském životě byl filozofem a mudrcem, uvědomíme si, že dospíval k dobrům, jež si jeho duch nezměnitelně osvojoval. A zatímco kněz žil v rituálech a zaslepen vlastní představou ´vyvolenosti´, Čang očekával božský plán, určující lidstvu dobrý osud.
K tomuto konečnému úseku totiž píše Karel Weinfurter: „Toto tvrzení se ovšem ohromně liší od nauk např. staroindických, v nichž jsou nejstarší tradice náboženské, viz můj překlad ´Bhagavad – Gity´.“
Závěr
Čang hovořil svými slovy o Kristech, o třetím nebi, o sedmém nebi, o Sluneční zemi a o štěstí.
A jak bylo patrno, věděl dobře, o čem mluvil…
Zdroj:
Země mlhy, Arthur Conan Doyle (s.160-173, r. vyd. 2011)
