Článek
Málokdo asi ví, že autor nesmrtelných příběhů o Sherlocku Holmesovi, uživateli kokainu a deduktivnímu mysliteli a vyšetřovateli kriminálních zločinů, jenž víru v duchy a Boha striktně odmítal, např. v příběhu o Psu Baskervillském, Sir Arthur Conan Doyle (1859 - 1930), byl aktivním členem Britské spiritistické církve (- spiritualistické či spiritistické je stejné, pozn.).
Doyleovy důvody
Spisovateli Doylovi zemřel syn, důstojník anglické armády, padl ve válce. Taková ztráta vždy poznamená srdce jakkoli skeptického člověka a přivádí jej v zármutku k pomyšlení na víru. Sir Doyle nebyl výjimkou. Po smrti svého syna usiloval o nalezení odpovědí na své zmučené otázky a dočkal se jich. Díky oficiální britské spiritualistické církvi evokoval později ducha svého zemřelého syna.
O tom, že se nejednalo o podvod, ke kterému zvláště v Anglii občas docházelo ze zištných důvodů, svědčí právě britská církev spiritualistů. „Sir A. Conan Doyle obdržel mimo jiné také přesnou fotografii svého padlého syna, později se mu podařilo mluvit s tímto duchem zhmotnělým. Duch jeho syna podal mnohé důkazy o své totožnosti a to našeho autora přesvědčilo nezvratně o spiritualistických pravdách. Veřejně se přiznal k tomuto svému přesvědčení a počal ve prospěch spiritualismu pracovat,“ napsal český překladatel Karel Weinfurter.
Zmínil, že Doyle vykonal několik propagačních cest do Ameriky a Austrálie a všude přednášel o této vědě s ohromných úspěchem. „Nelze se divit, neboť Conan Doyle je spisovatelem světového jména a jeho důvtip a prozíravost jsou již samy o sobě zárukou, že v jeho zkušenostech není a nebylo nějakých sebeklamů nebo možných podvodů.“
Karel Weinfurter napsal tato svědectví v samotné knize Sira Doyla Země mlhy, v níž britský spisovatel popsal své osobní zkušenosti s evokací duchů mrtvých - jako člen britské církve. „V dopise uveřejněném v předním londýnském listě praví, že vše, co je v této knize líčeno z pokusů a spiritualistických zjevů, se zakládá na skutečnostech, které sám autor zažil, viděl a že jen osoby a místa jsou zaměněny.“ Sám K. Weinfurter (1867 - 1942) byl kromě profesionálních překladů z angličtiny badatelem v oblasti psychismu, v nichž získal za dobu 30 let mnoho zkušeností, o čemž svědčí jeho díla o okultismu a mysticismu. „Běží tu o věci nejdůležitější, o trvání lidského života po smrti,“ dodal k Doylově knize.
Aktérem investigativního bádání byl i skeptický profesor
Dcera jistého profesora bádala s otcem v Anglii o církvích, aby o nich informovali britský list The London Gazette. „Oba totiž psali společné články do novin o londýnských náboženských sektách a každého nedělního večera se scházeli, aby vyhledali nějakou novou a získali tak rukopis pro nedělní Gazettu,“ píše sám Sir Doyle. Žena se jmenovala Enida. „Podívala se do malého zpravodajského zápisníku: Byli jsme již v sedmi církvích. Byli jsme ve Westminsterském opatství, kde je bohoslužba ve formách nejmalebnějších, pak u svaté Agáty, kde je Vysoká církev, a na Tudorském náměstí, kde je Nízká. Pak jsme byli ve westminsterské katedrále, kde jsou katolíci, v Endell Street, kde jsou presbyteriáni, a na Gloucesterském náměstí, kde jsou unitáři. Ale dnešního večera se chceme pokusit o něco nového. Navštívíme spiritualisty.“ – Po této návštěvě už více nehledali. Jak z knihy vyplývá, to, s čím se setkali, bylo ohromující…
V doprovodu tisku
Do církve je doprovázel novinář Edward Malone, původem z Irska, jenž byl patrně zájemcem o přízeň slečny Enidy Challengerové. Ostatně, jak by také ne, vždyť její laskavá duše drsného Irčana vábila jako lampa nočního motýla. Profesor nabádal Maloneho k určitému vkusu: „Proboha, odložte ten klobouk! Vypadáte, jako byste chtěl včas stihnout vlak!“ Přičemž Malone mu odpověděl: „To už tak přináší novinářský život.“
Nejprve však profesor, otec Enidy, tak trochu po anglicku dal průchod pesimismu nad návštěvou církve: „A příští týden půjdeme do blázince, jak se domnívám. Nechcete mně snad namluvit, Malone, že ti duchaři mají svoji vlastní církev?“
(- Podivnost, nad níž lze zakroutit hlavou, pomyslíme-li, že posléze uvádí autor informaci o množství církví s oficiálním statusem po celé Británii, o nichž profesor nevěděl, pozn.).
„Již jsem se o tom přesvědčil,“ odpověděl profesorovi. „Vždycky si opatřím fakta a čísla, než se pustím do nějaké práce. Oni mají ve Velké Británii přes čtyři sta úředně zapsaných chrámů.“
– Jak poznamenal pod čarou Karel Weinfurter, „tyto údaje se zakládají na pravdě. V Anglii a Americe nazývají spiritualisté domy svých schůzek chrámy.“ Profesor však svým pesimismem přímo sršil: „Zdá se mi, že lidská pošetilost a důvěřivost nemá opravdu hranic. Homo sapiens! Homo idioticus!“ (- člověk rozumný, člověk blbý, pozn. překladatele pod čarou). Profesor dodal otázku: „A ke komu se modlí - k duchům?“
Samotné pokračování však nemá za cíl líčit diskuse mezi novinářem Malonem a profesorem a jeho dcerou, jež slouží pouze za vzor přístupu k této otázce, totiž ze strany osobnosti s vysoce uznávaným vzděláním, navíc skutečné postavě, jež však byla použita i v jednom z příběhů. Zda s jejím souhlasem či bez, není zcela zřejmé, a to ani z pera Weinfurterova, v předmluvě.
Profesor podotkl, že spiritismus je morem Anglie, k čemuž Sir Doyle také poznamenává v jednom svém spise, že spiritualistická literatura čítá 60 000 svazků, nehledě na časopisy.
Britové si váží informací církví
Celá Doylova kniha se nese v atmosféře oné doby Londýna, zaplaveného církvemi a spolky, jaké mají Angličané tak rádi už od nepaměti. Spiritualistická církev byla v Anglii oficiálně uznávána a stavena na roveň jiným církvím, poněvadž Anglie je a vždy byla zemí, která neuznávala katolickou církev jako podstatnou pro duchovní potřebu Britů, a jejich domovská církev je anglikánská, upřednostňující puritánství. Takové rozšíření – pokud se týče spiritualistů – sebou neslo právě onen jev, kterému se říká spatřování duchů.
Atmosféra společenského života v Anglii byla naplněna duchovností na této úrovni a víra v nadpřirozené jevy odporovala vždy názorům Evropanů, že Britové jsou chladní skeptici, kteří nevěří kromě libry vůbec ničemu a nikomu. Ostatně, jakákoli forma ateismu byla na britských ostrovech odmítána a považována za podřadný povahový element, hlavně Evropanů, kterými Angličané tehdejší doby upřímně pohrdali. Věta „Bůh a mé právo“ je symbolem královské rodiny v Buckinghamském paláci až dodnes, a těžko lze předpokládat, že by se Anglie tohoto symbolu vzdala. Je stále uvnitř sebe konzervativní i přes dlouhodobý, leč přesto moderní příliv imigrantů, převážně z muslimských zemí. Angličané islám tolerují, ale osobně jej nepřijímají a jejich konzervativní víra v Boha má stále pevný základ v anglikánské církvi.
Zjištění Sira Doyla o duchovních zákonech posmrtného života
Novinář Malone se dozvídá, že evokace duchů mrtvých je spjata s výskytem zlých sil. „Přišel jste s nimi někdy do styku?“ Mailey se usmál při pohledu na svou ženu a odpověděl: „Jsme s nimi ve styku neustále. Je to část naší práce.“ Posléze přišla řeč na zemřelé. Ti se od sebe liší i po smrti, v důsledku toho, co prožili. „Můžeme-li některému nižšímu duchovi pomoci, učiníme to. Ale můžeme to vykonat pouze tím, když ho povzbudíme, aby nám pověděl o svém utrpení. Velká část z nich není špatná. Jsou to ubohé, nevědomé pošetilé bytosti, které trpí výsledky úzkých a nesprávných názorů, jimž se naučili na světě. Snažíme se jim pomoci – a daří se to“ (s.158).
Malone investigativně vyzvídal: „Jak víte, že se vám to daří?“ Mailey: „Poněvadž nám to později oznamují a dosvědčují svůj postup. Takových metod používají naši lidé velmi často. Nazývají to ´záchranné kroužky´.“
Pozvání
Novinář Malone dostal tedy pozvání na seanci. „Ach, již máte svolení… Terbane přijde hned po čaji. On je totiž nosičem na nádraží, a proto není pánem svého času. Ano, duchovní síly ve svých různých tvarech přicházejí u lidí velmi prostých, ale je jisté, že to bylo jejich přední charakteristikou již od počátku. Rybáři, tesaři, hotovitelé stanů, honci velbloudů – takoví byli za starodávna proroky. Touto dobou mají nejvyšší psychické síly v Anglii jeden havíř, jeden bavlnářský dělník, jeden železniční nosič, jedna uhlířka a jeden člunař. Tak se historie opakuje a ten pošetilec úředník, který soudil Toma Lindina, byl pouze Felixem, který soudil Pavla (- míněn sv. apoštol Pavel, pozn.). Staré kolo se otáčí.“ (Zda je zde náznak reinkarnace není doplněno zřejmým vysvětlením, pozn.).
První informace o posmrtném životě
V 10. kapitole De profundis popisuje Sir Doyle: „Pili dosud čaj, když byl uveden pan Charles Mason“ (duchovní, pozn.). „Když se objevila jeho hubená, šlachovitá a kostnatá kněžská postava s vyhublým a unaveným obličejem, který byl osvětlen jeho příjemným úsměvem a povznesen jeho vážnýma očima, ve dveřích, cítili oba, jako by vstoupil starý přítel…“ (s.159). – Z textu plyne, že Mason byl katolickým nebo anglikánským knězem, poněvadž je oslovován otče. Dozvídáme se, že duše mrtvých spoluvyslýchá a spiritualistická církev se stala jeho působištěm.
„Vysvětlují nám, že připoutaní duchové jsou mnohem blíže nám a že nás chápou, ale že nemohou chápat nic vyššího. Proto jsme to my, kteří k nim dosáhneme nejlépe.“ Posléze Mailey líčí neobvyklé setkání s duší: „Byla jednou jedna ubohá, drahá, zatemnělá duše. Onen ubožák byl námi ošetřován týden za týdnem. Přišel opravdu z hlubin. Jednoho dne pak vykřikl nadšeně: ´Moje matka přišla! Moje matka přišla! Moje matka je zde!´- Bylo přirozené, že jsme se tázali: ´Ale proč nepřišla dříve?´
´Jak by mohla,´“ řekl, „´když jsem byl na místě tak temném, že mne nemohla vidět.´“ – Tento duch mrtvého sdělil církvi, že se setkal se svou zemřelou matkou na onom světě a popisuje, že ani tam není setkání jednoduché, pokud se duch nachází jinde. Novinář Malone posléze zjišťoval, jak je to s tzv. vyšším duchem, který řídí ty ostatní. Mailey mu vysvětluje, že „to je jeho zvláštní poslání“.
Evokovaný duch podle Maileyho neviděl vedle sebe další duchy, ale světlo, ačkoli spiritualisté s nimi hovořili současně. Když se dostavil Terbane po ukončení náročné práce na seanci, byli přítomní seznámeni s mimořádným návštěvníkem, jimž nebyl nikdo jiný než Čang, duch mrtvého, jenž později ohromil novými poznatky Sira Doyla, o existenci Krista…
(Dokončení příště)
Zdroj:
Země mlhy, Artur Conan Doyle
