Evangelia se liší dobou i obsahem poselství

Podle Všeobecného úvodu do evangelií České liturgické komise z roku 1989:

„Apoštolové hlásali především smrt a zmrtvýchvstání Páně, věrně vykládali jeho život a slova s tím dokonalejším porozuměním, že k němu došli ve světle Kristova oslavení a poučeni Duchem svatým. Také měli na zřeteli prostředí, v němž žili jejich posluchači, a podle toho svá kázání přizpůsobovali. Na jedné straně ve velkých rysech souhrnně hlásali události Ježíšova života a oslavení (srv. Sk 2,22-24; 10,7-43; 13,26-31), na druhé straně dávalo náplň jejich katecheze vyprávění jednotlivých Ježíšových činů a výroků.“ (s.15 Vš. Úvodu ČLK).

Z bohatého úvodu do evangelií se dozvídáme o jejich historii, která je velmi zajímavá a neobyčejná, pokud se týče jejich vzniku, řazení, ustanovení z výběru všech starobylých spisů – apokryfů, a další nesmírně přínosné informace.

Teologičtí vědci, historikové a archeologové poskytují od dávných dob církvím bohaté poznatky o starých dobách lidských dějin, čímž také dochází k tomu, že se některé skutečnosti doposud platné, mění novými nálezy. Církev vždy posuzuje, zda to či ono nové je důležité pro jakoukoli formu výkladu, např. v poznámkovém aparátu schválených biblických textů.

Evangelisté „z mnoha tradovaných zpráv vybrali jen něco, jiné věci shrnuli, jiné zase vysvětlili podle potřeby církevních obcí. Tak se stalo, že evangelisté sdělují výroky a činy Páně v různém pořadí nebo že vyjadřují výpovědi různým způsobem, ne doslova. Církev nejen podávala zprávu o Ježíšově učení a životě, aby se na to uchovala památka, ale i o učení a životě kázala, aby byly základem její víry a mravů. V tomto duchu musíme k četbě Božího slova přistupovat i my, chceme-li z ní mít užitek. Ne s chladným odstupem, jako čteme jiné historické zprávy. Evangelium nehlásá jen, kdo je Ježíš, ale i co máme být my“ (tamtéž).

Sbírka Ježíšových výroků se nazývá logia. Použili ji jen svatý Matouš a Lukáš. Přidávají i vypravování o Ježíšově dětství. Podle církve je u prvních tří evangelistů (Matouš, Marek a Lukáš) mnoho shod, přestože si často uchovává každý z nich osobitý ráz.

Jak tedy církev vysvětluje, evangelia se mohou zdánlivě odlišovat, každé líčí události a výroky Pána Ježíše nekopírovaně a tudíž originálně.

„Jejich vzájemný soulad i jejich zvláštnosti můžeme dobře pozorovat, když vedle sebe položíme textové části, které si odpovídají. Tomuto srovnání se říká synopse“ (s.16).

Z řečtiny jde o překlad pro termín přehledu, a proto se první tři evangelia nazývají synoptická a „jejich spisovatelé synoptikové“ (tamtéž). Zvláštní charakter má čtvrté evangelium, nadepsané Janovo. Je napsané mnohem později a je i „méně závislé na formách církevního vyučování, je už více zamýšlením nad hlubokým významem Ježíšovy osobnosti a díla a jde v rozvržení a vypracování látky vlastní cestou“.

Nejstarší zprávy o církevní tradici pocházejí ze začátku 2.století n.l. Tedy z doby velmi blízké 1. století. Přestože Matoušovo evangelium je podle těchto zpráv - pramenů, psané hebrejsky, „což může znamenat i aramejsky“ (s.17) je řazeno v Novém zákoně na prvním místě, ukazuje literární rozbor, že autor zpracoval evangelium z řeckých podkladů. Prameny tohoto evangelia prýští ze dvou předchozích, z Markova a nebo ještě dříve, z prototypu Markova. Dozvídáme se, že však autor Matoušova evangelia „musel mít k dispozici i sbírku Ježíšových výroků a řečí, které v Markovi chybí“ (tamtéž).

Církev nemá dost podkladových prvků k přesnému datování evangelia sv. Matouše, ale je dost pravděpodobné, že definitivní formu dostalo tohle evangelium okolo roku 80 n.l. Je podotýkáno, že bylo uspořádáno v problematickém prostředí, pro které bylo určeno. Z toho se vlastně dozvídáme, že i koncepce evangelia byla situačně cílena na aktuální dobu pro potřebu tehdejších čtenářů.

K židovskému národu se Ježíš obrací v první řadě, ale „k přijetí dobré zvěsti jsou vyzvány všechny národy“ (tamt.). Druhým centrálním tématem evangelia sv. Matouše je Boží království („v Matoušově semitizující řeči nebesa nahrazují nevyslovitelné Boží jméno“).

„Za autora druhého evangelia prohlašuje křesťanská tradice jednoznačně Marka“ (s.122). Dozvídáme se, že ve skutečnosti se evangelista Marek jmenoval Jan. Několikrát se o něm zmiňuje kniha Skutky apoštolů. Byl příbuzným Barnabáše a spolupracovníkem svatého Pavla i Petra. „Papiáš (kolem roku 130) ho nazývá Petrovým tlumočníkem“ (tamt.). Zaznamenal totiž v evangeliu Petrovo kázání. Evangelium sepsal v Římě. „I z vnitřního rozboru se dá usoudit, že spis navazuje na Petrovo kázání a byl určen pro nežidovské prostředí“ , přičemž by mohl být zaměřen k trpícím křesťanům „za Neronova pronásledování“. Datování vzniku tohoto spisu je r. 65 až 70 n.l. Zajímavé je, že v roce 70 byl zničen Jeruzalém a jeruzalémský Chrám, ale sv. Marek neuvádí podrobnosti. Zničení „je jen ohlášeno“.

Markovo evangelium je něčím výsadní, „dává přednost událostem z Ježíšova života před řečmi. Vypravuje mnoho zázraků, méně podobenství a ještě méně kázání. Popisy jsou v Markovi živé a zabíhají do nečekaných podrobností“. Jazykem tohoto evangelia je řečtina (podkladový spis pro Matouše, viz výše), ale chudá a zdaleka se „nevyrovná řeči Matoušova evangelia, tím méně bohatému jazyku Lukášovu. Jeho styl nás nejvíce přibližuje původnímu podání církve…“ (- řečí Matoušova evangelia je míněn styl, bylo napsáno v hebrejštině či aramejštině, viz shora, pozn.). Marek tituluje Ježíše jako Syna člověka (Syn člověka = člověk, výkladem papeže Benedikta XVI., pozn. – kniha Ježíš Nazaretský). Tento titul pochází „z knihy Daniel a z židovské apokalyptiky“ (- biblická kniha proroka Daniela 7,13-14, pozn.).

„Skrze utrpení dojde slávy, plně uskuteční království své a svých věrných. Proto má v Markovi málo místa Ježíšovo mesiášství, od kterého si židovští současníci slibovali pozemské království“ (s. 123).

Lukáš nebyl Žid (Kolosenským 4,11 a 14), povoláním byl lékař. Je něčím příznačné, že tohle evangelium napsal Syřan? Podle ČLK nebyl mezi prvními Ježíšovými učedníky (s.178). Pobýval v blízkosti svatého Pavla na jeho misijních cestách. Někteří moderní badatelé dospívají k zatím neuznanému názoru, že Lukáš nebyl ani lékař a ani blízký spolupracovník sv. Pavla a ani autorem evangelia (tamt.). Titíž badatelé totiž tvrdí, že autorerm evangelia byl neznámý křesťan z let 80 až 90 n.l.

I Lukáš se odvolává na evangelium sv. Marka, stejně jako Matouš. „Krom toho má však Lukáš hodně zpráv, které v ostatních evangeliích nenajdeme. Zaznamenává navíc sedm zázraků a asi dvacet podobenství“. Pokud se týče Ježíšova dětství, zde se prameny, z nichž čerpal, od Matouše liší. „Velmi podrobně se zmiňuje o zkáze Jeruzaléma, z čehož se dokazuje, že evangelium bylo sepsáno po roce 70“. ČLK vysvětluje, že Lukášova řečtina je ve srovnání s řečtinou dvou dalších evangelistů nejvybroušenější.

Předmětem Lukášova spisu je jako u všech ostatních něco originálně výjimečného. Jsou to Boží plány. „Ukazuje, jak jsou spasitelné události součástí dějin (2,1-3; 3,1n.)“. Podotýká se, že Lukáš, jakožto autor Skutků apoštolů věnuje pozornost Ježíšově činnosti v církvi, (míněno duchovně, pozn.), zatímco za jeho pozemského života výhradně Izraeli.

Zde může být pro čtenáře jistě zajímavé, že Syřan Lukáš se na rozdíl od židovských autorů evangelií, Matouše a Jana, včetně Marka (- narozeného v řecké Kyréně, pozn.), zabývá výhradně Izraelem. „Až teprve po svém zmrtvýchvstání dává Kristus apoštolům poslání, aby hlásali spásu všem národům“ (s.179). Centrum pozornosti tohoto evangelia vystihuje krásná věta: „Ježíšova radostná zvěst je zaměřena v první řadě na chudé a bezvýznamné“ (tamt.).

Hůře přijatelné – např. pro majetné vyznavače víry – by mohlo být to, že tohle evangelium zdůrazňuje, že „bohatství nejen že nepomáhá, ale je přímo překážkou spásy“.

„Proto Kristovi učedníci nesmí lnout k majetku, mají se zapírat a mít důvěru v Boží prozřetelnost. Lukáš podtrhává, že opustili všechno, že je třeba nést kříž každý den“. Lukáš jako jediný ze všech evangelistů má podobenství o ovci. Té, jež zbloudila, o ztraceném penízi a marnotratném synu. On jediný popisuje setkání s hříšnicí a se Zacheem, včetně odpuštění lidem, kteří Ježíše pronásledují a také jediný popisuje kajícího odsouzence na kříži vedle Krista. Lukáš je významný autor s inklinací k Duchu svatému, jehož nám objasňuje podle jeho činnosti od dávných biblických dob před příchodem až po příchod Ježíšův na zem . ČLK také věnovala líčení a popisu Lukášova evangelia nejvíce prostoru.

Jan hovoří v evangeliu o učedníku, kterého Ježíš miloval, přičemž ho nezmiňuje jménem a ponechává ho jako hádanku. Církev jeho anonymitu zpochybňuje a udává, že jde o Jana. (Záhadou se ve své knize Ježíš Nazaretský zabývá mnohem později a rozsáhle papež Benedikt XVI., pozn.).

Zda je však tohle evangelium skutečně napsáno apoštolem Janem, církev s určitostí neví. Doslova: „Méně snadné je rozřešit, zda a do jaké míry je apoštol Jan autorem čtvrtého evangelia a ostatních spisů Nového zákona, které nesou jeho jméno (tři listy a Zjevení)“ (s.279). Panuje však jistota alespoň o datování evangelia, „bylo v definitivní formě složeno už koncem 1. století“ (tamt.).

„Starobylost Janova evangelia potvrdil mimo jiné malý útržek papyru, nalezený v Egyptě, obsahující část textu právě tohoto evangelia. Je to dosud nejstarší známý dokument Nového zákona. Paleografové ho svorně datují okolo r. 120-130 po Kr“. (Zde je patrně v určité nejasnosti kontextu hovořeno o tomto útržku – části evangelia, pozn.).

Výklad doplňuje církev o zajímavost, že Janovo evangelium je velmi židovské. Na Jana mělo přitom vliv hnutí essejců (světlo a tma), což nám dokázaly Kumránské spisy.

Zdroj výkladu a citací: Nový zákon, text užívaný v českých liturgických knihách přeložený se stálým zřetelem k Nové vulgátě. Česká liturgická komise, 1989.