Článek
Česká biskupská konference: Víra v Krista dává život
V předchozím článku jsme měli možnost nahlédnout do kuchyně ne zcela veřejně dostupných sdělení a analýz církve, týkajících se rozboru doby, odlišností a spojitostí evangelií a jejich individuálních poslání, lišících se v tom či onom svými obsahy, ač poselství samo zůstává jednotně dané dobrou zprávou, a to o věčném životě, kterou přinesl lidstvu Ježíš z Nazaretu.
Zprávou v předešlém článku byl výtah zestručnělého oficiálního sdělení České liturgické komise z roku 1989. O 20 let později, v roce 2009, přinesla Římskokatolická církev ještě podrobnější a rozsáhlejší analýzy, zakládající se na nových zjištěních, opřených o vědecko-historický výzkum, při přípravě českého vydání vrcholného díla katolictví, Jeruzalémské bible.
V některých bodech závěrů se i po časové prohlubni dvou dekád od minulého století až po nové milénium zprávy shodují, ale v některých nových zjištěních se s předešlými rozcházejí.
Evangelium sv. Lukáše bylo více rozvrženo
Přestože Česká liturgická komise (ČLK) dávala více prostoru evangeliu svatého Lukáše, v pojednáních církve z roku 2009 už tomu tak není a mnohem rozsáhlejší analýzy se dostalo evangeliu Janovu.
Potvrzují, že „Ježíšův život se tu odvíjí v rámci židovského liturgického života; ve spojitosti s jeho hlavními svátky a často právě v Chrámě uskutečňuje Kristus své zázraky a pronáší své nejvýznamnější proslovy “ (s.1833). Potvrzují také titulek předešlého článku o odlišnostech evangelií, pokud se týče obsahu Poselství samého: „Každý z evangelistů klade důraz na jiný aspekt Ježíšovy osoby a jeho poslání“ (s.1834).
Shodné i rozdílné zaujetí čtyř evangelistů
Zajímavým postřehem analýzy je věta uvádějící čtenáře do osobnosti evangelisty: „Tajemství vtělení ovládá veškeré evangelistovo myšlení“ (- o sv. evangelistu Janovi, tamtéž; dále tamtéž: - vždy až do označení nové stránky). K specifikacím dalších evangelistů, co je spojuje a co je odlišuje, se poohlédneme v příštím článku.
Význam Otce je zásadní, z jeho úst se vypravuje Ježíš k lidem
Církev také konstatuje to zásadní, že „Ježíš je Slovo, které Bůh seslal na zem a které se má, až bude jeho poslání dokonáno, vrátit k Bohu“. Zde vidíme velmi závažný aspekt v kladení důrazu na návratnost božského tomu, komu božské náleží, a to nejprve – samému Otci Ježíše Krista, jenž není osobou vybočující z toho nejdůležitějšího v obsahu celého novozákonního Písma, „neboť podle proroctví z Iz 52,13 (LXX) má být Syn člověka ´vyzdvižen´ a prostřednictvím kříže se vrátit k Otci“.
Církev podotýká, že Ježíš se navrací ke své slávě, která však – „je přítomna v Bohu ´dříve než byl svět´“.
Neadekvátní vymezování pojmů u francouzských teologů
Vedoucí francouzská vlivovost, spravující překlad, je v rámci katolické církve spatřována i v neobvyklém konstatování, naznačujícím eschatologické odsouzení Židů, přičemž může být a určitě je rozporná s nynějšími postoji Svatého otce Františka I., potažmo celé církve: „Za Židy, kteří odmítají Ježíše, se totiž ukazuje širší skutečnost: ´svět´, nebo ´tma´, jimž vládne Satan, ´Kníže tohoto světa´ který působí proti Bohu a jeho Kristu“ (s.1834).
- Tato analýza nepochází z provenience české odnože katolictví, ale jak už bylo uvedeno, z francouzského pojetí, přičemž upevňuje onen zádumčivý teologický antisemitismus, o jehož vymýcení z církve usiluje právě Svatý otec současných dnů.
Vedení Ducha svatého usměrňuje život církve na cestě lásky a pokoje a přátelství se všemi národy, a předně se Židy, podle dikce evangelií.
- I samo teologické pojetí citovaného úseku doznává ve svém negativismu velmi neblahých důsledků v řadách věřících katolíků, ale i nekatolických studentů Bible, kteří s krajně nesprávným náhledem na židovskou obec světa, nahlížejí s velkými rozpaky.
Je rozporný se snahou misionářů a evangelizátorů dneška i zítřka, usilujících o nejvýznamnější možnou spolupráci s rabíny, jichž je nejen v Izraeli mnoho nakloněno Mesiáši - v Izraeli už od dob úmrtí Vrchního rabína státu Izrael Yitzhaka Kaduriho, jenž Ježíše za Mesiáše prohlásil.
Kvalifikovat přitom jakýkoli status Židů jako odporující Kristu, je i z pojetí evangelií neadekvátní pravdivému pohledu.
Platilo a vždy platí, že Ježíš miloval židovský národ, do něhož se zrodil, že pouze hrstka jeho příslušníků té nejvyšší hierarchie kněžské moci, usilovala o jeho zabití, zatímco většinově Židé Krista milovali a nesli ovoce jeho zázraků – uzdravování a kříšení svých blízkých ze smrti. Jsou to rovněž Židé, kteří se stali prvními učedníky Páně a byli právě církví prohlášeni za svaté, přičemž k nim vzhlíží stamiliony věřících všech generací.
Nelze tudíž jakkoli akceptovat typicky francouzský církevní antisemitismus, potlačující lásku a upřednostňující spojování Židů se Satanem, jak neblaze naznáváme v analýze vzešlé z francouzské teologie, skrývající antižidovskou sofistiku.
V závěru této části před analýzou evangelií v té příští, si můžeme s klidným svědomím říci: Díky Bohu, že vatikánský svatý Stolec nelibě nese snahy rebelujících teologů, určujících po svém duchu vztahy věřících, a snažících se z nich udělat jednolitý postoj celé církve.
Jak prohlásil nedávno kardinál Dominik Duka, ´kořeny křesťanství vyvěrají z judaismu´ (volně z prohlášení). I přes jakkoli negativní náhled veřejnosti v aktuální době na kardinála Duku, vzhledem k jeho určitým krokům a jednáním, je nutno s takovým výrokem zastupujícím postoj církve, nezbytné plně souhlasit. Je totiž jedině správný a – k lítosti římské církve – ojedinělý.
Podpořil tak vztah mezi – nikoli lidmi -, ale předně a důležitěji, mezi vyznáními, která k sobě patří, krví a tělem, tedy mezi judaismem a křesťanstvím; a takové prohlášení dříve nejvyššího zástupce české církve nám ukazuje naši lásku k Izraeli, jakožto Domovu pravdivé víry.
A stejně jako Bible je složena neodmyslitelně ze dvou částí, Starého a Nového zákona, coby dvou sourozenců téhož Rodiče, jenž miluje stejnou měrou obě své Děti, je i vztah mezi judaismem a křesťanstvím vždy bratrský a tedy vzešlý z rodinného pouta.
Nakonec, francouzské teologii odporuje i samo Písmo svaté, které konečně říká ústy Ježíšovými: „Spása pochází ze Židů“ (Jan 4,22).
(Pokračování příště – v konkrétní analýze čtyř evangelií - po 20letech).
K citacím a výkladu u jednotlivých výňatků: Imprimatur (církevní schválení) České biskupské konference, arc. Jana Graubnera, č.j.: 191/2009
