Článek
11. srpna 1988 s kamarádem ze Strojní průmyslové školy v Hradci Králové jeli na motorkách, aby se vykoupali v řece Orlici u Týniště nad Orlicí. „Zaskákali jsme si tam šipky, tak jako vždycky předtím,“ líčí Jan Boštík osudovou událost tehdejšího dne.
Byl neposlušný a odmítl otci vyhovět, aby nakoupil v obchodě. Na místo toho se svým kamarádem zaparkovali motorky u řeky.
„Tenkrát bylo po dešti a když jsem se rozběhl, uklouzla mi noha, a my jsme tehdy skákali lomeňáky, což byly šipky s velkým zakloněním, a protože břeh byl mokrý, uklouzla mi noha. Kamarád skočil už před pěti minutami a když vyplaval z vody, na pláži usnul. Když jsem skočil, asi z výšky 3 až 3 a ½ metru, dopadl jsem nekontrolovatelně, a o hladinu jsem si rozdrtil 5. a 6. krční obratel. Už vteřinu na to jsem zjistil, že jsem ochrnul,“ vysvětluje Jan.
Nemohl hýbat ničím, ani rukama, a celé jeho tělo komplexně ochrnulo.
Byl jsem pod vodou a nemohl jsem se hýbat, ale uvědomil jsem si i to, že se nemohu nadechnout. Přemýšlel jsem o tom, že přijde okamžik konce, že přijde smrt. Tenkrát jsem se velmi bál, především toho, že umřu.
Jana v onu dramatickou chvíli jeho života napadlo hned, že neví, co bude po tom. Konfrontován s realitou blížící se smrti, propadl úzkosti.
Pod vodou pociťoval, že se musí znovu nadechnout, ale protože byl ochrnulý a přikrývala ho voda, okamžitě mu došlo, že konec se neúprosně blíží, každou vteřinou.
Na tuto situaci není nikdo z nás denně připraven a neznáme dne ani hodiny, kdy se střetneme podobně jako Jan, s nutností okamžité konfrontace s realitou smrti, ať už za podobných nebo zcela jiných okolností. „Nikdy jsem nic předtím o smrti nevěděl a neslyšel,“ myslí tím to, že nebyl připraven ji vpustit do svého života. Tuto situaci dokresluje věrně faktem, že v roce 1988 nebyla běžnou například konverzace o křesťanství, o Bohu, a podobných tématech. Jeho rodina i on byli ateisté. „Myslel jsem si o okamžiku smrti, že je to jako když někdo vypne světlo, cvak a je tma. A ono se něco takového stalo, ale bylo to v jediném okamžiku, a já jsem se ohlédl za sebe a na dně v té řece jsem uviděl ležet své tělo.“
Jan popisuje, že si byl vědom své identity, ačkoli se díval na svou fyzickou část v řece, ležící bez pohybu. „Já jsem byl tady, ale to tělo bylo tam,“ vysvětluje. „A to byl ten okamžik smrti, kdy se moje duše oddělila od těla.“
Potom Jan ocitnuvší se v situaci, která pro něho byla zcela nová, a i novou zkušeností, kdy si uvědomoval, že není ve svém těle, přemýšlel, proč se to stalo a hlavně, co se vlastně stalo. Jeho psychický – ale posmrtný psychický – stav, byl vlastně šokovým stavem. (- Jako by nás někdo v nečekaném momentu udeřil do hlavy těžkým kovovým kladivem a zabil; osobní úvaha a pozn.).
Jediné, co jsem vnímal, že jsem to pořád já, akorát jsem nevěděl, kde jsem.
Po těchto trpkých úvahách mimo tělo, byl Jan náhle vtažen do úzkého tmavého prostoru, na jehož konci se dostal do prostoru růžovo - žlutého světla. „V tom místě jsem najednou měl pocit euforie, blaha a štěstí, a druhý pocit, ten byl velmi zvláštní, já jsem najednou cítil, že už jsem tu někdy byl a že jsem tam doma.“
(- Jan vysvětluje, že pocit domova u rodičů, ten přirozený vztah člověka ke svému obydlí, jaký má každý z nás, když se těší z práce a uvelebí se v poklidu ve svém oblíbeném křesle nebo na pohovce, byl překonán pocitem, který měl zde, na místě pro nás neznámém a vlastně neznámém i pro něho, ale přestože toto místo bylo pro Jana neznámé, ten pocit odtažitosti mu úplně scházel a cítil se zde přirozeněji než ve svém bytě; vlastní úvaha nad slovy Jana Boštíka, pozn.).
Já jsem do toho okamžiku byl úplně nevěřícím člověkem, který nikdy neslyšel o bibli, o Ježíši Kristu, a já jsem najednou cítil, že někdo přišel a že stojí za mnou. A tak jsem se otočil a za mnou stála postava zalitá v zářícím světle a tu se stala velice zázračná věc, kdy ve vteřině, během které jsem se poohlédl na to světlo, jsem okamžitě věděl, že to světlo je Ježíš Kristus.
Jan Boštík se znovu upamatovává, že neměl žádné předchozí informace a zkušenosti. (- Psal se rok 1988, kdy byla doba socialismu, uzákoněného ateismu, a přetrvávajícího mlčení o náboženských otázkách, jakou zažili pamětníci totalitního režimu, pozn.).
„Ježíš Kristus mě objal a mé pocity byla láska, jeho láska. Najednou jsem cítil, že on mě zná, ale i celý můj život. Ale já jsem ho neznal a vůbec nevěděl, kdo to je.“
- Pozoruhodná záležitost duše, napadá mě. Každý asi rozumí tomu, o čem Jan Boštík poskytuje tohle intimní svědectví z dramatického momentu ve svém „životě“. Víme sice, kdo před námi stojí, ale nikdy jsme ho neznali. To je vždy stejný důkaz, že duše zná intuitivně Boha, a nemusí jí být zrovna představen.
„Co chceš říci o svém životě?“ ptal se Jana. „To byla jednoduchá otázka, ale bylo to zvláštní, já jsem neměl na tuhle otázku co odpovědět.“
Dál vysvětluje, že do svých 17 let, vše co znal a zažil, nemohl vůbec použít jako odpověď. „Cítil jsem se velmi nepříjemně a pokořeně, jako že nic nejsem, nic neznamenám. To bylo nepříjemné.“
Krátce nato však nepříjemné pocity odezněly a Jan se opět cítil dobře. Když uviděl před sebou dvě cesty, rozdělené doprava a doleva, nepřemýšlel, kterou se má vydat, ale chtěl jít dál. Když tedy učinil první kroky, zavolal ho Ježíš slovy:
Stůj, vrať se, ještě není tvůj čas…
Tohle zvolání se ještě jednou opakovalo, protože Jan chtěl zůstat a jít dál, do Božího Domu, ale jeho čas nenastal.
Návrat
Probuzen byl ze smrti ve svém těle a po těchto dnech setrval na invalidním vozíčku s poškozenou páteří. Od oné události i přes svůj těžký zdravotní handicap věří v Boha a účastní se aktivně církevních shromáždění, kde řadu let vydává svědectví o Ježíši Kristu.
Zdroj citací a vylíčení: https://youtu.be/Bvjg7z8Ap9U
