Článek
Jakožto bývalý pracovník gynekologické kliniky jsem se setkal s mladými lidmi, které jsem dříve, v době před svým zaměstnáním, vnímal rovněž přezíravě.
Laici si často kladou skrytě otázku, jak může mladý kluk podstoupit přípravu na orchiektomii (odstranění varlat) a odstranění penisu, jež se provádí řezem kůže kolem jeho kořene, preparací a přerušením topořivých těles, uvolněním močové trubice a ponecháním pahýlu po přerušení cévního systému.
V reálném provedení jde o to, že mladík nechce dál nosit na svém těle přítěž, jakou mu sugeruje existence jeho mužství. A zatímco každý heterosexuální (s inklinací k ženám, pozn.) mladík je rád, že má penis a varlata, protože v této fyzické skutečnosti vnímá svou mužskou podstatu, s níž je ztotožněn, vědomí jinak orientovaného mladíka uzpůsobené podle přijatého obrazu sebe sama, inklinuje k úplnému pozměnění své fyzické tvářnosti.
V čem však spočívá to, že mladí lidé – dívky i chlapci - chtějí být nutně někým opačným?
Společnost je s tím na křížku, odmítá tento trend a nedávno proti němu zazněla velmi ostrá námitka ze strany představitele české katolické církve Jana Graubnera, viz článek
To je však pouze zmínka typu perličky, protože jakákoli námitka může být věrohodná a podstatná pouze tehdy, vysloví-li se k takovému tématu odborník na poli sexuologie. Sexuologové jsou lidé, kteří naopak chápou tuto záležitost velmi široce, otevřeně ji přijímají a snaží se být pomocí lidem, kteří potřebují změnu pohlaví, jak sami prohlašují.
Mým cílem je vnést tuto otázku do povědomí veřejnosti, a to způsobem, který nám všem pomůže lépe pochopit, zda je tvrzení mladých lidí o touze změnit svá pohlaví skutečně věcí přirozené nutnosti, a nebo jde o jejich fixaci na pouhé sugestivní pocity, byť dlouhodobé a nutkavé.
Tady je pro nás všechny nezbytné nevěnovat pozornost nevědecké demagogii aktivistů, ať už je jejich pohnutkou jakákoli ideologie.
Pokud se týče víry, ta se jakkoli nemůže opřít o náboženská stanoviska, protože, jak už jsem uvedl v článku Kůže, kterou nosím, Písmo Svaté nezmiňuje změnu pohlaví. Věřícím tedy Bůh říká, že On učinil vědu, aby ji lidstvo použilo ke svému prospěchu. Bůh přitom upřednostňuje duši člověka a její blaho nad rigiditou neznalé předsudečnosti.
Podle názoru světových i českých sexuologů je změna pohlaví daná přirozenou potřebou těch, kteří si ji žádají. Čím to je, že mladý muž tolik touží zbavit se svých genitálií? – Odpověď zní vysvětlujícím dojmem, plným pochopení: Nejde o svévolnou nebo o svéhlavou touhu, ale o nutkavost vzcházející z bolesti.
Tito lidé se rodí v tzv. jiném těle, hovoří a svědčí o tom, že jejich duše je opačného pohlaví. Někteří z nich jsou také věřící a modlí se k Bohu, dokonce existuje svědectví muže, který prosil Boha o pomoc, aby přestal toužit po mužích, aby přestal chtít být ženou, ale ačkoli čekal na projev milosti, jeho touha se nezměnila. To dostatečně vypovídá o tom, jaký má Bůh postoj k této věci. On se nespletl, když pro duši ženy vytvořil tělo muže. Námitka totiž vytvářela zdání, že Bůh učinil muže a ženu a ti mají zůstat tím, kým se narodili.
Nikoli, Bůh se neplete, ale stejně jako se rodí lidé s těžkým postižením, nemůže být ani v jejich případě řečeno či namítáno, že by Bůh stvořil „postiženého“, protože se mu jeho dílo nevydařilo. Je to v porovnání v zásadě stejné s oněmi mladými lidmi, ať už se nám to zdá jakkoli divné. Jak už jsem napsal, duše těchto lidí křičí bolestí.
Na klinice gynekologie jsem připravoval nejméně tři mladé lidi na operační výkon směřující k částečné úpravě jejich intimních partií. Před přijetím na sál si svlékli spodní prádlo a mě nezaujalo, jak vypadají po předešlých operacích. Zaujalo mě něco jiného, velmi důležitého: Jejich tváře.
Vypadaly velmi hezké; takřka poeticky bych mohl uvést něžné. Dva ze tří měli velké oči. Už to bylo velmi pozoruhodné, poněvadž oči si operovat nedali. Měly svůj větší vzhled daný od narození.
Nepoznal jsem, jestli to jsou chlapci nebo dívky, protože jsem taktně nehleděl na jejich genitálie. A podle rozhovoru, který mezi sebou vedli, jsem usoudil na obrovskou radost, jež mě zprvu jako nováčka na klinice děsila. Ve svém vědomí jsem si nemohl připustit, že jejich radost je správná a že jejich aktivita, směřující ke změně osobnosti, je jakkoli pochopitelná. Teprve až později jsem si uvědomil tu velmi důležitou věc, že vůbec ve svých předsudcích a stereotypech myšlení neumíme dosáhnout empatie, která by nám samým dopřála více požehnání.
Došlo mi, že naše nechápavost vůči těmto lidem vrhá stín ne na ně, ale na nás. To my postrádáme radost, my si ji sami odpíráme - svým negativistickým chováním.
Vnímal jsem částečnou nechápavost dokonce u dlouholetých zaměstnanců nemocnice, u kvalifikovaného personálu, vyjma lékařů, kteří mají samozřejmě skutečné vzdělání. Jakékoli nižší totiž není zárukou chápavosti složitějších mechanismů psychiky a celého tohoto dění okolo změny pohlaví, protože tady schází vzdělání vyššího rozměru a pečlivosti. Může se stát, že však i někteří lékaři takové vzdělání nemají. Operatéři nejsou sexuologové ani psychiatři, ale nesetkal jsem se s takovými, u kterých bych mohl naznat negaci. Zřejmě vše dobře chápou.
Musí to chápat, protože se učí operovat pohlaví a dělat svou práci dobře.
Vraťme se však k podstatě článku, který nemůže být vnímán jako názor jakkoli odborný a případně se může v něčem mýlit.
Média v předchozím roce zaznamenala případ mladého muže Daniela, který prošel v 18 letech operací pohlavních orgánů.
Jeho maminka byla členkou náboženské organizace Svědkové ( - jde o světovou náboženskou organizaci. Jméno Boží v dodatku názvu organizace nemohu uvádět, pozn.). V dětství byl šikanován a zde je spatřován problém s jeho psychickým vyzráváním, poněvadž tzv. nepřijal sebe samého. Začal si prý myslet, že je žena a narodil se do špatného těla, uvádí deník s tím, že toto je Danielova verze. Později mu prý došlo, že udělal tragickou chybu a 3× se pokusil o sebevraždu. Nyní je v procesu detranzice ( - opětovná změna k původnímu stavu, os. pozn.) a chce zpět svoji mužskou identitu.
Z článku přebírám: „Jsem muž, který měl kdysi pocit, že je žena. Teď se snažím pomoci lidem, kteří té ideologii propadnou. Je to demagogie,“ svědčí svým vlastním případem Daniel. (Odkaz na článek je níže pod Zdrojem, pozn.).
Daniel pracuje jako kadeřník. Dříve byl svými klientkami považován za vysokou blondýnku. V procesu detranzice jim vypráví, že udělal chybu a jako žena už se necítí.
Tohle je velmi závažná věc, když si člověk uvědomí, že trval na změně své osobnosti, ale dospěl k názoru, že se mýlil. Proces je takřka nevratný, došlo ke kastraci, k úpravě genitálií, k podpoře hormonální funkce, k mnoha analýzám vlastního života, s předcházejícími rozhovory s lékaři, které přesvědčil o nutnosti své změny z muže na ženu.
Změněná osobnost klesá na mysli z důvodů ztráty a blokace.
Podle mého názoru si Daniel nevzpomíná na dobu, kdy potřeboval být ženou a tuto psychiku ztratil. Pomocí hypnózy, na kterou zřejmě nepomyslel, by se však mohl během regresní terapeutické léčby rozpomenout na postrádanou složku své emocionální paměti, jež byla tak silná, že ho vedla na operační sály, a do nástupu nové osobnosti v ženské podobě.
Došlo totiž u něho k typickému projevu ztráty emocí, k jakému dochází u každého z nás a u všech lidí na světě.
Příkladně:
„V době, kdy Vám bylo 15 let jste pociťoval velkou touhu hrát fotbal, vzpomínáte si na to?“ – Subjekt odpovídá v hypnóze: „Ano.“ - Lékař: „Jaké jste měl pocity, popište mi je.“ – Subjekt: „Chci být jednou jako Maradona, strašně moc ho obdivuji, cítím jak moc.“ – Lékař: „Chodíte na trénink?“ – Subjekt: „Pravidelně a vždycky se nemohu dočkat, až uvidím tým a kopačák, rád běhám před zápasem okolo stadionu. Povznáší mě pocit, že mám na nohou kopačky a oblečený dress.“ – Lékař: „Představujete si, že jste Vy, Maradona?“ – Subjekt: „Ano. Pořád,“ usmívá se. – Lékař: „Řekl jste o tom někomu ze svých kamarádů?“ – Subjekt: „Ne!“ – Lékař: „Proč ne?“ – Subjekt: „Byl bych za blázna, smáli by se mi.“ – Lékař: „A nepoznal někdo, že si to myslíte? Hrajete jako Maradona? Kopete jako on?“ – Subjekt: „Pořád se snažím ho víc napodobit, rozbíhám se jako on, zakláním hlavu úplně stejně a dělám stejná gesta.“ – Lékař: „Toho si nikdo nevšiml?“ – Subjekt: „Myslím, že ne, nikdo mi nic neřekl.“ - Lékař: „Přál byste si, aby si toho alespoň všimli? Vždyť hrajete úplně jako on.“ – Subjekt: „Přeju si to pořád a čekám, až mi to někdo aspoň naznačí.“ – Lékař: „Jak Vám to mají naznačit?“ – Subjekt: „Kdyby mi aspoň třeba ze srandy, to je mi jedno, řekl třeba Honza, kámo, ty hraješ jako Maradona, tak bych byl úplně šťastný.“ – Lékař: „Dal byste Honzovi najevo, že Vám udělal radost?“ – Subjekt: „Ne!“ – Lékař: „Jak byste se tvářil?“ – Subjekt: „Dělal bych, že mě to nezajímá, že hraju podle sebe.“ – Lékař: „Až se proberete z hypnózy, budete si pamatovat, jak jste se cítil.“
Po probuzení subjektu a ukončení hypnózy si mladý muž přinesl ze svého podvědomí emocionální vzpomínku změněnou v silný pocit lásky. Vyprávěl lékaři, jak stále neochvějně touží být Maradonou. Na námitku lékaře, že před hypnózou tuto touhu nepociťoval, reagoval značným odporem a přesvědčoval ho, že nikdy nepřestal cítit totéž. „Pouze jsme o tom nemluvili, ale cítil jsem to pořád a myslím na to, kudy chodím,“ tvrdil.
Lékař ponechal záměrně svému klientovi získané emoce z jeho minulosti a průběžně sledoval jeho stav. Mladý muž v dané době studoval 2. rokem vysokou školu, konkrétně historii na Filozofické fakultě. Své studium začal silně zanedbávat a přestal chodit na přednášky. Přestože byl vynikajícím studentem, stále častěji chodil na stadion, registroval se v tělovýchovné jednotě, oblékal se jako Maradona a přesvědčoval ostatní, že dokáže nemožné, aby vyhráli zápas.
Po 3 měsících lékař pozval klienta na sezení. Byl neochotný, protože musel změnit svůj program a vynechat jeden trénink. Lékař ho seznámil s tím, že v jeho vědomí je aktivní dávná emoce z doby, kdy mu bylo 15 let a že do jeho života aktuálně nepatří, že poškozuje jeho studium, a budoucí život.
Klient se s lékařem pohádal a dokonce ho napadal, že ničemu nerozumí a měl by vrátit diplom. Nakonec ho lékař pod záminkou prověrky jeho psychického stavu a posílení jeho odhodlání vyhrát zápas, uvedl do hypnotického stavu a vymazal z jeho vědomí aktivovanou emoci.
Po probuzení se klient vyjadřoval velmi kriticky k tomu, že kdysi chtěl být Maradonou. „Bylo to naivní a ještě dětinské rozhodnutí, fotbal mě sice zajímá, ale už ne tolik a nemám na něj vůbec čas.“
„Proč jste tedy registrován jako hráč v tělovýchovné jednotě a přesvědčujete ostatní, že vyhrajete zápas?“
Klient chvíli přemýšlel. Najednou se u něho dostavila jakási nostalgie. Prohlásil se slzami v očích: „Nikdy bych nemohl být pravý Maradona. Tajně jsem se o to nedávno znovu pokusil, ale měl bych raději studovat, hodně to zanedbávám.“
Z výše popsaného lze učinit závěr zjištění:
Psychika se chová přirozeně, stejně jako Daniel cítil přirozenou emoci být ženou, na kterou po únavných procedurách již zapomněl a kooperací se u něho dostavilo zklamání, že se ženou v pravém slova smyslu nestal, protože jeho vědomí stále obtěžuje blokace opakované aktivity dřívějších emocí.
Jeho dávný názor, že se narodil ve špatném těle byl pravdivý a jeho rozhodnutí bylo správné. Aktivováním těchto vzpomínek by dospěl k opětovnému harmonickému stavu své psychiky, a došel až k souladu se svou skrytou identitou ženy, proti níž nyní vzdorovitě vystupuje, ovlivněn nedostatkem uspokojení po fyzickém (operativní přeměně, pozn.) naplnění své touhy.
Z těchto skutečností vyplývá, že byť zapomeneme na to, co jsme kdysi chtěli a považovali za správné, bylo to skutečné a je od Boha.
A narodíme-li se na špatném a nehostinném místě, musíme odtud odejít, abychom žili tam, kde se cítíme šťastní. A totéž platí o duši narozené do špatného těla. Nebojme se proto pravdy, kterou nám nevzdělaní lidé odmítají přiznat. Žijte své životy v souladu s Božím porozuměním, se svou touhou být tím, kým jste se stali a nelitujte ničeho, k čemu jste se rozhodli. Bůh je tím posledním, kdo by Vás za to soudil.
Anketa
Zdroj:
