Článek
V článku idnes.cz Petra Janši z 1. září 2025 se dočítáme, že celosvětově nejoblíbenějším jménem, které dávají matky svým novorozencům, je Mohamed. Jméno podle článku dávají v různých obměnách, např. Muhammad, Mohammed, Mohammad nebo Muhamed.
„To z něj dělá pravděpodobně nejčastější křestní jméno na světě.“ (Petr Janša, idnes.cz).
Paradoxně zde redaktor píše „křestní jméno“, což mu nelze vyčítat, ale přivádí mě to k trpkému pousmání. Slovo křestní je totiž v kontextu, o němž píše, zcela nevhodné. Jak sám uvádí, jméno Mohamed se dává z důvodů především inklinačních, tedy vyvěrajících a směřujících k poukazu na náboženské vyznání Islámu, jenž zásadně popírá křest.
„Přibližně 60 % lidí s tímto jménem žije na Středním východě, v severní Africe a v Pákistánu. Je to proto, že jméno má obrovský význam v islámské kultuře, jelikož odkazuje na proroka Mohameda, zakladatele islámu. Mohamed není jen jméno, je to projev identity, víry a tradice. Jeho rostoucí popularita nejen v Německu – zemi, která byla dlouho symbolem evropské stability a homogenní kultury – vyvolává hluboké společenské debaty.“ (Petr Janša, idnes.cz, tamtéž).
V článku však pro některé může zaznít i varování v tom, co pro jiné představuje pouze zajímavou informaci, totiž konstatování změn v sociální struktuře současného Německa.
„Je to jméno, které nesou děti přicházející z rodin, které sem přišly za lepším životem, z oblastí, kde je islám dominantním náboženstvím. Nárůst počtu malých Mohamedů v německých školách odráží imigrační vlny, které v posledních desetiletích proměnily demografickou strukturu země.“ (Petr Janša, idnes.cz, tamtéž).
Poukazování na Německo jakožto hlavní obrázek demografických změn je přitom pro mnohé lidi na světě signálem vyvolávajícím obavy a strach z převažující arabské náboženské kultury a ne každý sdílí tyto informace s pozitivním nadhledem. Redaktor přitom objektivně hodnotí právě tuto skutečnost, ale musíme si přiznat, že zmínka není úplná.
„V Německu, kde se překračují historické bariéry a vytváří se nové vztahy mezi různými kulturami, Mohamed získává na síle díky kombinaci rodinných tradic a společenského vlivu. Rodiče se rozhodují pro toto jméno nejen z náboženských a kulturních důvodů, ale také jako projev odolnosti a naděje pro novou generaci, která žije v globálně propojeném světě.“ (Petr Janša, idnes.cz, tamtéž)
Globálně propojený svět ale může mnohé také děsit a vzbuzovat v nich obavy z budoucnosti, což už se v článku neuvádí. O to víc lze pociťovat příklon dříve váhavých lidí k Izraeli, jakožto zemi posilující jejich odhodlání držet se tradic víry a americké a evropské kultury. Izrael zde přitom sehrává mimořádnou roli sloupu, tedy opory, jež nás drží nad vodou při pomyšlení na rozmáhající se počet jmen Mohamed, kulturní potlačení našich představ a zvyků a vnucení prvků ryze náboženské ideologie, nesourodé s tradicemi života, na který jsme zvyklí.
„Nicméně, tento jev také otevírá dveře kritice a otázkám, jak se německá společnost přizpůsobuje těmto změnám. Kritici poukazují na to, že rostoucí přítomnost jména Mohamed může vyvolávat napětí v některých komunitách, které nejsou připraveny na rychlé tempo sociální transformace.“ (Petr Janša, idnes.cz, tamtéž).
O jaké komunity jde, se nedočítáme, jakoby slovo křesťané už pomalu nebylo žádoucím jevem v demograficky pozměněné společnosti. Nejde přitom jen o křesťany, ale i o ateisty nebo jiná komunitní společenství věřících, se základem vystavěným na víře, nezahrnující Islám.
Německo se tedy podle článku Petra Janši mění k něčemu, co známe pouze ze zpráv z oblastí Dálného východu.
„Někteří se obávají, že rychlá inkluze a přijetí nové kulturní identity mohou vést k narušení tradičních hodnot a zvyklostí, které jsou po staletí pilířem německé identity.“ (Petr Janša, idnes.cz, tamtéž).
Ačkoli si např. Česko uchovává svůj takzvaně xenofobní přístup většiny obyvatel, kritizovaný zejména bruselskou politikou směřování a začleňování, je nutné si uvědomit, že rebelie Čechů nemusí přežít na dlouho. Je to zejména proto, že Německo je náš soused a pokud každý druhý Němec bude zanedlouho Mohamed, bude složité se ubránit včleňujícím se prvkům, přicházejícím k nám přes německé hranice.
„Je nutné si uvědomit, že jméno Mohamed se v německém kontextu mění na symbol změny. Němečtí obyvatelé se nacházejí na křižovatce, kde se musí rozhodnout, jakou cestou se vydají, aby vytvořili budoucnost, která je pevně zakotvena v respektu, porozumění a integraci.“ (Petr Janša, idnes.cz, tamtéž).
Zda budou ale Češi tuto přeshraniční postupující integraci schopni unést a porozumět jí, se lze jen dohadovat; a kdo ví, nakonec mnohamilionové Německo může slavit úspěch v merkelismu, pašovaném do jinak nepřátelsky naladěných vrstev české názorové sýpky, která zatím překypuje spíše neporozuměním.
Otázkou však je, čemu má v budoucnosti české obyvatelstvo porozumět? Jaké integraci? Vždyť samotný kancléř Spolkové republiky Německo Friedrich Merz prohlásil, že Němci imigraci nezvládli, čímž reagoval na dřívější prohlášení bývalé kancléřky Angely Merkelové „my to zvládneme“.
Nejde přitom jen o rivalství mezi ním a jí, ale o podstatu věci, tedy o vyjádření obavy, již Merz čerpá z nálad německé společnosti. Co vlastně Mez chtěl svým výrokem naznačit? Hovoří-li o tom, že Němci něco nezvládli, znamená to jen kritiku politiky bývalé kancléřky Merkelové nebo snad dokonce samotný fakt, že začleňování imigrantů převážně z muslimských zemí, je pro Německo nadále těžko únosné?
Na tuto otázku si asi budou muset odpovědět sami Němci a ne my, ale určitě je to pro nás jakési poučení, a důležité zde je, na jakou názorovou stranu se přikloníme, zda k názoru Merze nebo Merkelové. Ta totiž stále trvá na tom, že Německo zvládne i v budoucnosti politiku začleňování cizorodé kultury a vmísení jejich nositelů do tradiční německé společnosti.
Je příznačné, že právě pro svou politiku a orientaci na tyto aktivity změn už nezískala stejnou podporu ve volbách, jakou měla dříve, a část německé společnosti se prudce radikalizovala. Lidé tedy nebyli s něčím spokojeni a vyhovuje jim spíš Merzova politika kritického přístupu k otázce imigrace. Proč ale? Vadí snad Němcům, že nejoblíbenějším jménem v Německu a na světě je Mohamed? Merkelové to jistě nijak nevadí a nepředstavuje pro ni otázku k řešení nastíněnou v článku Petra Janši, o začleňování a integraci jiné kultury, jejímž základem je náboženství.
Británie a Francie jsou na tom podobně
„Londýn: V roce 2023 se Muhammad stal poprvé nejoblíbenějším chlapeckým jménem v Anglii a Walesu, čímž předstihl dosavadního favorita Noaha. Ještě dříve se stal nejčastějším jménem v samotném Londýně.
Paříž: I když nejsou k dispozici tak podrobné a aktuální statistiky pro Paříž jako pro Londýn, různé zprávy a analýzy potvrzují, že jméno Mohamed patří dlouhodobě k nejpopulárnějším, zejména ve čtvrtích s velkou muslimskou komunitou.“ (Petr Janša, idnes.cz, tamtéž).
Evropa se tedy stává demograficky jinou než bývala v desetiletích konce minulého století, jakou jsme ji znali z filmů a seriálů. Takový Randall a Hopkirk už dnes působí spíš jako něco z jiného světa, který zanikl na přelomu tisíciletí, a typická kultura Anglie, Německa a Francie se vytrácí a zůstává ve vzpomínkách pamětníků.
Ale vyhovuje všem stejně a je spravedlivé to, že mnoha lidem, jimž tato demografická změna nahání pocit třeba obav nebo nespokojenosti, ji někdo vnucuje a zároveň je dokonce kritizuje za nesympatii a touhu žít tradičním životem, na jaký byli zvyklí? Mají i oni ještě právo na život bez této změny?
Jak možná jednou v blízké budoucnosti zazní: Kdo chce být Angličan, ať je jím doma, můj dům, můj hrad. A tak se ústraní a zavřená brána hradu stane pro některé tou jedinou plochou, kde si budou moci vydechnout od náporu nesourodé společnosti a jejího kritického pohledu a mínek.
Pro některé z těchto lidí se posléze Izrael stane zemí, o niž čtou v Bibli, a v niž budou doufat, stejně jako kdysi Židé rozptýlení v diaspoře, když nad Zdí nářků vlály zástavy Turecké říše s půlměsícem.
