Článek
Péče se dělí na civilní a duchovní. Ne všichni lidé onemocnělí nevyléčitelně, se však umějí doptávat na význam života.
Jsou různě specifikované psychiky lidí, někteří prostě o duchovní péči nevědí. Jsou však takoví lidé, kteří by rádi duchovní péči měli, ale nevědí o ní, a jsou-li obklopeni ateistickým personálem, ani se o ní nedozvědí. Někteří pečovatelé si pravděpodobně myslí, že dotyčný člověk cítí to, co oni. Tohle je zásadní omyl. Nemocný člověk, např. v zařízení typu paliativní péče, ale třeba také člověk s nejtěžším postižením v mládí, přemýšlí vždycky o své situaci, a to každým dnem, zatímco pracovník péče myslí na svou práci a dobu směny a těší se domů.
Na tom není nic nepřirozeného, těšit se z práce na odpočinek nebo večeři, po celodenní námaze a honění se na pracovišti, je přirozené a odpovídá to lidské povaze. Pracovník v sociálních službách však má jinou pozici práce, než je kterákoli jiná. Jeho morálním kreditem je stupeň sympatie ke své práci. Tato sympatie se zakládá na vztazích ke klientům center, pečovatelských domů a domovů důchodců, protože tohle dává pečovateli a pečovatelce sílu a radost během směny a po jejím skončení při odchodu domů zasloužené blaho v srdci. Za projevenou lásku vůči klientům.
Pracuje-li pečovatelka nebo pečovatel s vírou v Boha, může spojit svou práci s vyšším druhem poslání než nevěřící, může spatřovat ve svém konání činnost, s níž získává požehnání pro sebe a pro ty, které opečovává. Víra nesmí být nikomu nucena. Zároveň však platí, že víra je touhou duše naprosto každého člověka na světě, zvláště pak těch, kteří nemohou mluvit, hýbat končetinami a jsou každou minutou závislí na pomoci pečovatelů.
V jednom z videí o péči o lidi s postižením, říká lektor: „Vodíme své klienty na místa víry,“ ano, – má to být základ naší práce. Pokud sami nevěříme v Boha, předpokládáme, že naši přesvědčenost jiného druhu a významu má ochotu akceptovat i klient s postižením, který se nemůže vyjádřit. Tohle neplatí. V jeho případě platí opak: Klient nemůže odmítnout víru, protože o ní neví.
Jsme tedy v takovém případě dvojnásob obětaví, když i přes svůj odporující vztah k místu víry (kostelu, synagóze, bohoslužebnému shromáždění jakékoli denominace protestantského směru nebo návštěvě kněze) přivádíme klienty či klienta nebo klientku v bližší vlastní vytvořené péči, i během vytváření takového vztahu, na místo, kde je ochota poskytnout další formu péče, a tou je duchovní poznání. Nehledě k významu udělovaných požehnání, přímluvných modliteb za dobro Boží, za spásu duše a dalších cenných forem spojených s naší láskou k člověku.
Můžeme vždy informovat duchovní osobu, že nejsme věřící, ale že tuto službu poskytujeme v zodpovědnosti za svůj vztah pečovatele ke klientovi, z přátelství k němu a z lidskosti, v plném a hodnotném projevu pochopení.
Je nutné, aby si každý pečovatel (muž i žena, pozn.) v České republice uvědomil, že víra v Boha je právem a toto právo nesmí být odepřeno těm, kteří jsou jeho potencionálními uživateli. Jsme tedy ochotni - s ohledem na klienta či klientku - potom jsme i rádi přítomni něčemu, co sami pro sebe nesdílíme. Např. během bohoslužby v kostele nebo v synagóze, přičemž obojí forma víry je stejně pravdivá, a proto vtiskuje do srdce klienta vždy svou pečeť.
Tvrzení, že klient (muž i žena, pozn.) něco nechápe, že je mu cokoli jedno a že to nevnímá, je zásadním porušením jeho práv v případě, kdy mu není z tohoto důvodu dopřána návštěva místa víry a setkání s věřícími.
Patří tedy k povinnostem a vyššímu morálnímu kreditu každého pečovatele, aby obětoval svou nechuť změněnou v úsilí na oltáři lásky, a učinil tak pro druhého tu největší oběť v podobě přátelství a pochopení.
Prosím tedy všechny pečovatele a jejich vedoucí, aby tuto skutečnost vysvětlovali svým kolegům – spolupracovníkům, a u vedoucích, aby ji také sami zodpovědně akceptovali. Aby rodičům klientů vysvětlovali, že je právem jejich potomka, často dospělého. Pokud v nějakém centru, domově nebo zařízení péče se zaměřením na různé druhy péče podle forem postižení, není tato činnost běžná, aby ji vytvořili svým úsilím a aby se zapojili do spolupráce s duchovními organizacemi, podle svého výběru a uznání.
Doporučení v tomto směru mohu dát podle sebe ze zaměstnání pečovatele, návštěvou buď kostela a rozhovorem s knězem, nebo návštěvou synagógy a rozhovorem s rabínem. Židovští duchovní činitelé jsou laskaví lidé, stejně tak (podle mé osobní vzácné zkušenosti i katolický kněz), ale je potřeba tuto skutečnost nejprve ověřit osobním setkáním a rozhovorem.
Prosím z celého srdce za ty, které jsem tolik miloval, abyste vy, mí kolegové, našli v sobě tuto odvahu, našli tohle velké úsilí a abyste milovali své klienty tímto způsobem, nejen standardní péčí v domovech pracovišť. Duchovní setkání každého klienta s Božím Světlem je pro vás každého požehnáním, na něž Bůh bude pamatovat v den vašeho soudu. Neznáte ve svých vlastních životech dne ani hodiny, a proto nic neodkládejte.
Pokud vykonáváte svou práci a své poslání svědomitě a nacházíte lásku a přátelství ke svým klientům, stáváte se těmi nejvzácnějšími lidmi na Zemi, protože pracujete pro druhé – pro lidi s nejtěžším životem v utrpení. Jak řekl Ježíš Kristus, buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Vaši klienti jsou často mučedníky, trpící pro slávu Boží. Jim patří na prvním místě království nebeské a oni budou vašimi soudci. Přejte si tedy, aby vás přijali do společenství s Bohem, neboť jejich slovo v nebesích bude vážené.
Příloha: https://youtu.be/wUrQX-OBnbs
