Článek
Vystačí Česká republika se 2% HDP na obranu?
Velkým politickým tématem České republiky je otázka navyšování výdajů na obranu, kdy lze pozorovat dvě protichůdné tendence. Na jedné straně se Česká republika na summitu NATO v Haagu stejně jako všechny členské státy zavázala, že navýší své obranné výdaje na 5% HDP, resp. na 3,5% HDP na přímé vojenské výdaje plus 1,5% HDP na vedlejší výdaje. Na druhé straně současná vláda nechce navyšovat vojenské výdaje nad 2% HDP, přičemž argumentuje ekonomickými obtížemi ČR. Tento postoj navíc prosazuje hlavně strana SPD, která prostřednictvím ministra J. Zůny ovládá ministerstvo obrany. Za této polarizované atmosféry se z diskuse bohužel poněkud vytrácí věcnost a racionalita. Především ale zůstává nezodpovězena základní otázka – dokázala by Česká republika vystačit s pouhými 2% HDP na obranu, mohou 2% HDP zajistit obranyschopnost České republiky?
Navyšování vojenských výdajů – existenční nutnost
Předně je třeba říci, že samotný trend navyšování vojenských výdajů je správným krokem. Vždyť ukrajinská válka znamená válku probíhající jen několik set kilometrů od českého území. Rusko navíc svou agresivitu dál navyšuje, a ohrožuje i další okolní země (pobaltské státy, Polsko). Chování ruského prezidenta V. Putina nám přitom naznačuje, že tyto výhrůžky je třeba brát vážně.
Za této situace je jediným správným řešením navyšování vojenského potenciálu Evropy, aby dokázal Rusko a V. Putina od potenciálního útoku odradit. To ovšem znamená i navyšování vojenských výdajů. Je nicméně otázkou, zda tyto obranné výdaje musí dosahovat až na oněch 5% HDP, a jestli by Česká republika, resp. AČR nevystačila s prostředky nižšími.
Historická retrospektiva
Zde lze připomenout, že Česká republika v devadesátých letech vydávala běžně na obranu 2% HDP, a někdy i více. AČR přitom v té době procházela bolestivou transformací, což si samozřejmě vyžadovalo značné náklady.
Po vstupu České republiky do NATO v 1999 tehdejší vlády poněkud absurdně začaly snižovat vojenské výdaje, které klesly až na cca 1% HDP. To se pochopitelně obrazilo i na schopnostech AČR. Ta byla redukována až na samotné minimum. Důležité akvizice byly neustále odsouvány; co je však nejhorší, armáda si postupně vytvořila obrovský vnitřní dluh, který si před sebou valila jako balvan.
Tento trend se zlomil v roce 2014, po vypuknutí války na Ukrajině, která probudila evropské politiky včetně českých. Tehdejší vláda, ve které přitom již dominovalo hnutí ANO v čele s A. Babišem, se proto zavázala, že postupně navýší vojenské výdaje na 2% HDP, považovaná NATO za nezbytné minimum. Nicméně tento scénář se v důsledku liknavosti tehdejší vlády nepodařilo naplnit.
Situaci změnilo až vypuknutí ostré fáze ukrajinského konfliktu v roce 2022. Ale stejně tak i nástup vlády P. Fialy, která kladla na otázku obrany vyšší důraz. Vojenské výdaje ČR se začaly rychleji šplhat k úrovni 2% HDP, které nakonec skutečně dosáhly (respektive téměř).
Díky tomuto navýšení prostředků na 2% HDP se dosáhlo mnohého. Byly navýšeny počty vojáků, které byly do této doby jen minimální. Byly realizovány některé důležité akvizice, které byly do té doby odkládány. Byl smazán (byť ne zcela) onen vnitřního dluh, který armádu po dlouhá léta trápil. A to vše se dosáhlo za pouhá 2% HDP. Přitom pokud by tato 2% HDP byla vydávána každoročně, situace armády by se dál lepšila, a to i v návaznosti na ekonomický růst, přinášející do rozpočtu x miliard navíc. I proto se nám vrací ona základní otázka – je pro obranu skutečně nutných 5% HDP? Nestačila by pro obranu jen 2% HDP, případně částka o něco vyšší?
5% HDP – skutečně nutnost?
Tato otázka je předmětem dlouhodobých diskusí. Např. bývalý náčelník GŠ AČR Karel Řehka správně upozorňuje, že ona 2% HDP byla definována jako minimum pro mírový stav. Jenže dnes v Evropě probíhá válka, hrozí její další rozšíření, a vojenské výdaje členů NATO by zákonitě měly být vyšší.
Stejně tak je faktem i to, že státy NATO – včetně České republiky – se již na tom, že zvýší své vojenské výdaje na 5%HDP, jasně dohodly, a to na zmíněném summitu v Haagu. Příslušné smlouvy byly podepsány, jsou součástí legislativy NATO.
Jenže čím dál silněji se ukazuje, že tato dohoda byla předčasná. Nepředcházela jí patřičná diskuse; nepředcházela jí analýza, která by jasně zodpověděla, jestli je takovéto navýšení skutečně potřebné. Nebylo zodpovězeno, proč mají státy vydávat právě 5% HDP na obranu. Proč ne 4%, proč ne 6%? Každé procento přitom představuje stovky miliard!
Tato otázka má i svůj politický rozměr. Již po uzavření této dohody bylo zřejmé, že byla učiněna jen na nátlak USA, resp. D. Trumpa. USA se ale právě pod vedením D. Trumpa od spolupráce s Evropou v posledních letech odklánějí. Má za této situace smysl se řídit nějakou direktivou USA?
Důsledkem je to, že mnohé země NATO odmítají navyšování vojenských výdajů, resp. ne takovým tempem a na takovou výši. Např. Španělsko již otevřeně sdělilo, že nebude své vojenské výdaje navyšovat takovým tempem. Razantní navyšování vojenských výdajů na 5% HDP ale nehodlají realizovat i další státy, jako je Maďarsko, Bulharsko či Chorvatsko, kdy tyto státy otevřeně přiznávají, že si takovéto navýšení vojenských výdajů nemohou dovolit. Postoj České republiky tak není nijak ojedinělý!
I proto zůstává otázka, jaké výdaje na obranu by Česká republika měla mít, resp. jakým tempem by měly být navyšovány, stále otevřena.
Ministerstvo obrany zatím oznámilo, že vojenské výdaje České republiky do roku 2030 nepřekročí 2% HDP, a že budou navýšeny až po tomto termínu. Je to od této vlády velmi alibistické, když je pravděpodobné, že po parlamentních volbách v roce 2029 nastoupí zcela nová politická reprezentace. Tato vláda tak přehazuje ekonomicky náročné navýšení vojenských výdajů na příští vládu, což je opravdu nezodpovědné.
Zejména technokraticky orientované odborníky ministerstva obrany k tomuto přístupu patrně vede i dobrá zkušenost s tím, jakých úspěchů dosáhlo MO ČR, resp. AČR již za pouhá 2% HDP. Věc má ale háček. Otázkou totiž je, co všechno by se do oněch 2% HDP na obranu mělo počítat. Pokud by tato vláda navýšila své vojenské výdaje tak, že by 2% HDP činily čisté vojenské výdaje, a k tomu by určité procento HDP (či třeba jen 0,5 %) investovalo do vedlejších vojenských výdajů, pak by to bylo dobré. Takto postupuje např. již zmíněné Bulharsko, které sice čisté vojenské výdaje příliš nenavyšuje, ale zato výrazně navýšilo vedlejší výdaje, kdy investuje především do rozvoje domácího zbrojního průmyslu. Takovýto přístup by měl svou racionalitu; muselo by to být ale velice dobře promyšlené, a do těch nevojenských výdajů by nesměly být zahrnovány jednoznačně civilní projekty, jako je např. výstavba nové nemocnice v Praze, jak navrhuje premiér A. Babiš.
Pokud by ale souhrnné výdaje na obranu – jak ty vojenské, tak i ty vedlejší, které nejsou ryze vojenské – dohromady nepřekročily 2% HDP, pak by to byl problém. Na základě přístupu MO ČR, ale stejně tak i vlády jako takové včetně jejích klíčových představitelů (premiér A. Babiš, ministryně financí A. Schillerová) lze přitom usuzovat, že realizován bude druhý scénář. Bude resort obrany za takovýchto okolností vůbec schopen fungovat?
Vše je o to zásadnější, že AČR musí realizovat, respektive dokončit některé důležité akvizice, aby se armáda mohla konečně přezbrojit ze staré techniky pocházející ještě ze sovětské éry na moderní techniku. AČR např. potřebuje dokončit realizaci akvizice nových BVP, jejichž dodávky se teprve rozebíhají. AČR vyžaduje nové tanky, již předběžně vybrané Leopard 2A8– současné Leopardy 2A4 jsou jen překlenovacím řešením. AČR – i podle premiéra A. Babiše - musí zásadně posílit svou protivzdušnou obranu, kdy už jen rozšíření stávající akvizice izraelských systémů SPYDER představuje x desítek miliard navíc. AČR i na základě zkušeností z ukrajinského konfliktu potřebuje vybudovat jednotky bezpilotních systémů, kdy se v tomto směru neudělalo prakticky vůbec nic.
Pro obranyschopnost ČR je navíc nutné i celkové navýšení početních stavů, a to jak pravidelných jednotek, tak i Aktivních záloh. To vše samozřejmě bude vyžadovat nemalé prostředky. Budou na to postačovat pouhá 2% HDP souhrnných výdajů, a to jak těch přímých vojenských, tak i nevojenských?
Jak by se mělo postupovat?
Za takové situace je klíčovou otázkou, jak by mělo MO ČR, resp. AČR postupovat
Především je třeba to, že vláda nechce a nebude výrazněji navyšovat vojenské výdaje, které tak nepřesáhnout 2% HDP, vnímat jako určitou realitu, se kterou se již nedá nic dělat. Lze pochybovat, zda na tom něco výrazněji změní nátlak ze strany NATO.
Zkušenosti s tím, jak dobrých výsledků dokázalo MO ČR dosáhnout díky navýšení prostředků z pouhého 1% HDP na 2% HDP nám nadto ukazují, jaké kroky, jakou filozofii by mělo MO ČR při dalším rozvíjení schopností AČR zvolit.
Předně je třeba, aby nadále trval důraz na efektivitu, a spíš aby ještě více umocnil. Bylo by chybné k finančnímu plánování přistupovat tak, že když nyní konečně byly vojenské výdaje navýšeny (i dosažení 2% HDP je pokrok oproti minulosti) a resort obrany má tedy více peněz, je možné polevit v rozpočtové odpovědnosti (takovéto tendence se bohužel částečně projevují). Každý, i třebas jen dílčí výdaj by měl být patřičně zvážen.
MO ČR by také mělo více využívat všech svých vnitřních schopností. Jde především o státní podniky, které spadají do gesce ministerstva obrany – podniky VOP, LOM, VTÚ. Potenciál těchto podniků a institucí dosud není plně využit.
Ještě větší důraz musí být položen na plánování. Jednotlivé kroky musí být dobře naplánovány, aby na sebe přirozeně navazovaly. I samotná časová prodleva může znamenat finanční ztrátu, a může se neblaze podepsat na schopnostech AČR.
Týká se to i tolik zmiňovaných akvizicí. Díky navýšeným prostředkům může resort obrany realizovat i několik velkých, důležitých akvizicí současně. I zde je ale třeba zvolit opatrnější přístup, a využívat především průběžné financování akvizicí (výrobci vojenské techniky jsou na to zvyklí), a jednotlivé výdaje vhodně kombinovat.
MO ČR, resp. AČR tak dnes potřebují především určitou koncepci, která by dobře naplánovala jednotlivé kroky jak z hlediska finančního, tak i z hlediska časového. Touto koncepcí přitom není KVAČR, která sice správně definuje cíle, kterých by AČR měla dosáhnout, definuje i ty prostředky, které jsou k tomu nutné, ale spíš jen rámcově – a bez onoho načasování jednotlivých kroků a procesů. Zde jde především o určitý harmonogram, který by navíc měl být co nejlépe zacílen, a měl by obsahovat jak priority, tak i prvky, které lze částečně časově odsunout.
Takovouto koncepci dnes MO ČR, resp. AČR bohužel nemá. Není ani jasné, zda se již uzavřené či rozjednané akvizice (nákup letounů F-35, tanků Leopard 2A8, protiletadlové systémy) vejdou do oněch 2% HDP. A místo toho MO ČR spíše jen přešlapuje na místě. Což je v neprospěch nejen AČR, ale i samotné obranyschopnosti České republiky.
