Článek
Vyfotíte dítěti plyšáka, naklikáte téma, zvolíte, jaké ponaučení si z něj má vaše dítko odnést, a AI vám vygeneruje kompletní pohádku – včetně audia a pohyblivých obrázků. Jen pozor, aby dítě neusnulo dřív, než mu ten příběh na dobrou noc konečně naklikáte. A aby toho nebylo málo, můžete na telefonu omezit modré světlo, takže dnešní technologie myslí opravdu na všechno.
A rodiči se konečně uvolní čas na „důležitější věci“, než aby mluvil se svým vlastním dítětem. Možná se pak může trápit Duolingem a učit se cizím řečem, anebo prostě konečně umýt nádobí po večeři.
Jenže v životě jde především o komunikaci a vztah. Pokud vám taková technická vymoženost přijde absurdní, možná se ptáte jako já: Neudělali soudruzi z Mety někde chybu?
Někdo tvrdí u takové vychytávky, že pokrok nezastavíš. Pro jiného je to důkaz, že se právě zastavil. A možná mají oba pravdu.
Co na to věda? (Spoiler: Unavená máma i táta vyhrávají)
Nejde samozřejmě o to, že by každá AI pohádka byla pro dítě špatná. Problém je trochu jiný.
Výzkumy vývoje dětí dlouhodobě ukazují, že společné čtení a vyprávění není jen o samotném obsahu příběhu. Důležitá je také interakce mezi dítětem a dospělým.
Nejlíp z tohoto pohledu nemusí působit ani dokonale namluvený příběh profesionálním hercem jako audiokniha. Může být mnohem cennější obyčejné vyprávění polomrtvého rodiče, který si plete postavy, komolí jména a dítě ho musí neustále opravovat:
„Mami a tati, to není tkanička, ale přece žížala!“
Děti to berou jako společný čas a čím pomaleji se čte a čím víc blbostí se kolem namluví, tím lépe. Učí se tím improvizovat a hlavně vidí, že splést se je vlastně zábava, a ne tragédie. V moderní pedagogice se tomu ostatně říká práce s chybou.
Možná tedy nejde o to, jestli nám AI umí vyprávět sofistikovanější pohádky než unavený rodič.
Samozřejmě že umí. Umí jich vytvořit tisíce a stejně se ten soustruh na pohádky nezastaví. Umělá inteligence se sice občas také „splete“ a vygeneruje nějaký nesmysl, ale její nedokonalost je úplně jiná. Je to chladný, bezduchý omyl stroje. Proč nám u Zdeňka Milera v Krtečkovi nepřijde divné, že ježek nosí na zádech jablíčka a hruštičky, ačkoliv je to úplný nesmysl, vždyť ježek se živí hmyzem, a ne ovocem? Protože za tím stojí lidská poetika. Rodič, když plete páté přes deváté, halucinuje určitě mnohem lepší příběhy než AI. A taky se u toho nějak tváří. Třeba šibalsky.
To, že u postýlky máma nebo táta padá únavou, ale je tu přesto pro něj, učí dítě to nejdůležitější: jak tu být pro druhého, i když člověk mele z posledního. A nejednou je z obyčejného čtení zajímavý rozhovor.
A navíc – rodič u dětské postýlky není žádný tvůrce obsahu. Nejde mu o lajky, dosahy ani algoritmy. Co ho zajímá, je úsměv vlastního dítěte.
Možná jsme si kvůli představě dokonalého rodičovství zbytečně vyčítali spoustu věcí. Možná bychom se na své večerní blábolení v polospánku mohli nakonec dívat smířlivěji.
Digitální skanzen bez chyb
Otázka je, co všechno od pohádky chceme.
Pokud chceme jen příběh, AI ho zvládne. Možná bude trochu šablonovitý. Pokud chceme deset minut, během kterých dítě opravuje naše nesmysly, směje se našemu špatnému hlasu a nakonec se přitulí, pak nám možná žádná aplikace nechybí.
Chybí nám snad jen ta energie. A tu za nás žádná AI zatím nenahradí.
Pokud díky aplikaci rodič, který už opravdu nemůže, stráví s dítětem chvilku navíc místo toho, aby ho poslal rovnou spát, není to žádná technologická katastrofa. Ale taky to není bůhvíjaká interakce, když jde jen o společný poslech z displeje.
Ale možná bychom měli být opatrní, pokud si na podobné pohodlí zvykneme natolik, že začneme automatizovat takové věci příliš často.
Nesmíme zapomenout, že příběhy (od klasických večerníčků až po knížky) fungují i jako kolektivní tmel pro generaci. Děti ve školce vědí, kdo je Krteček nebo Ferda Mravenec, a díky tomu mají o čem mluvit, co si hrát a co sdílet. Když má ale každé dítě vygenerovanou svou vlastní, unikátní, hyper-personalizovanou mikro-pohádku na míru od AI, stává se z toho izolovaný zážitek. Sdílet to s kamarádem? Téměř nemožné.
A právě tím může vzniknout zvláštní paradox: čím dokonaleji obsah přizpůsobíme každému jednotlivci, tím méně toho máme společného. Každý žije ve svém malém algoritmickém skanzenu.
Možná to zní přehnaně. U jedné pohádky před spaním je to samozřejmě úplně jedno. Ale u technologií bývá zajímavé právě to, co se stane, když něco přestaneme používat občas a začneme to používat pořád.
Hrozí pak, že neuspíme naše dítě, ale naše vlastní kritické rozhodování.
V pohádkách se v takové situaci vždycky objeví někdo – zachránce, kdo probudí uspané a zmámené království. Někdy je to princ. Jenže princové jsou dnes na draka. A na princezny už také není spoleh.
A pokud budeme pohádkového zachránce potřebovat, nebude to určitě ten, kterého vymyslel AI stroj, ale lidská fantazie. Zachrání nás vědomí, že některé věci nemusíme dělat dokonale, abychom je dělali dobře.
Klidně se při pohádce spleťte. Klidně zapomeňte jméno hlavního hrdiny. Klidně nechte hloupého Honzu dál spát za pecí. Dítě vás rádo opraví. A možná právě v tu chvíli vznikne něco, co žádný algoritmus nevygeneruje. Ne dokonalý obsah. Ale vztah a rozhovor.
A to je sakra dobrá cena za těch deset minut před spaním.
Využíváte při uspávání a zábavě technologie, nebo dáváte přednost knížkám a vlastní fantazii – i za cenu večerního vyčerpání? Napište své zkušenosti do diskuse pod článkem!
Poznámka:
AI slop (zmiňovaný v nadpisu) označuje levný, masově vyráběný digitální obsah, který umělá inteligence chrlí téměř bez lidské invence a kontroly. Poznáte ho podle typických chyb: v textu generuje nelogické nesmysly i bezobsažné fráze, v obraze či videu zas bizarní deformity – od nadbytečných prstů a končetin až po vícehlavé stvůry. Zkrátka něco, co člověka děsí jako vícehlavá saň.
Zdroje:
Aplikace StoryKit
Za hranicemi jazyka: Dopady společného čtení na stres rodičů a zdraví vztahů mezi rodiči a dětmi v raném věku
Čas strávený u obrazovky a vývojové zdraví: výsledky studie raného dětství v Kanadě
