Hlavní obsah

Kapusta jim chutná jako koupací čepice. A proč by ministři měli zasednout mezi páťáky

Foto: David Mikovec

Konec tabulkového diktátu, anebo kečupový populismus? Školní oběd není jen součet gramů v tabulce, ale i čas, řemeslo a dětská realita, kterou žádná vyhláška jen tak nezlomí.

Článek

V paměti lidí má školní jídelna stále podobu umělohmotného tácu, těžké vůně segedýnu a legendární UHO – univerzálně hnědé omáčky, která kdysi dokázala stmelit rýži, kolínka i několik generací strávníků. Tento skanzen už naštěstí většinou odvál čas, přesto se kolem školních hrnců rozhořela další svatá válka. Vláda chce rozvolnit výživové normy a poslat k ledu obávaný spotřební koš, a tak jedni slaví konec tabulkového diktátu, zatímco druzí už v duchu vidí invazi mražených polotovarů.

Zeptejme se ale nejdřív těch, kterých se to týká nejvíc – dětských jazýčků, co o tom soudí.

Zatímco dospělému v jistém věku zavelí sám žaludek: „Dej si radši dušenou mrkev, ať nedráždíš žlučník,“ dětský organismus běží ve zcela jiném operačním systému. Děti ještě neznají výčitky svědomí a s radostí by postavily svůj jídelníček na cukerných a hranolkových kalorických bombách. Odpor k hořkým chutím mají naopak zapsaný hluboko v genech – matka Příroda je tak kdysi chránila před otravou, protože většina hořkých bobulí v lese je jedovatá. Když jim pak na talíři přistane rozvařená nahořklá kapusta, která navíc mezi zuby vrže jako gumová koupací čepice, je o trauma postaráno.

Žijeme v době obrovského kulinářského rozptylu. Doma se experimentuje s vegetariánstvím, drží se nejrůznější diety a s dětmi se běžně chodí i do lepších podniků na oběd. Malý strávník zvyklý z domova na čerstvou rybu s bylinkami pak u školního stolu utrpí těžký kulturní šok tváří v tvář šedivé filetové kostce, na kterou se přitom ráno těšil. Výživové tabulky sice září zelenými fajfkami, ale dětský kulinářský zážitek se nekoná.

Ani iluze, že školní stravování spasí bůhvíjaká vysoká gastronomie, však nemusí být sázka na jistotu. Do jedné školy, kde jsem působil, zavítal šéfkuchař z vyhlášené restaurace, aby paním kuchařkám předvedl, jak se dá vařit moderně, sezónně a lokálně. Výsledek? Nad pečenými řepánky, celerovými prsty a smaženým lilkem se značná část dětí tvářila asi tak nadšeně jako v čekárně u zubaře. Zelenina byla bezesporu upravená prvotřídně, jenže malí strávníci v ní gurmánské nebe prostě neviděli – mnohem raději by vzali útokem stánek s pizzou nebo párek v rohlíku. Nadšený potlesk se ozýval jen od učitelského stolu, kde si dospělí pochutnávali tak náramně, že by na podobný oběd zašli i do restaurace.

Foto: MáJana Mikovcová

Kuchyňský marketing

Školní jídelna tu ale není od toho, aby dětem jen šla na ruku. Jejím úkolem je kultivovat. Děti nejsou jen malí konzumenti, které musíme přelstít, aby do sebe dostali trochu vlákniny. Jejich chuťové pohárky se teprve učí číst ve slabikáři chutí. Dítě, které dnes s odporem odstrkuje brokolici, ji za dva roky může s radostí sníst – potřebuje k tomu ale opakovanou, nenásilnou zkušenost na talíři.

Jídelna má otevírat obzory. Stejně jako škola učí vyjmenovaná slova nebo zlomky, které na první dobrou taky nikdo nemiluje. Jenže mezi nabídkou a nátlakem zeje propast. Nabídka je napít se z hrnečku u studánky. Nátlak je hasit žízeň proudem z požární hadice.

Od školní jídelny dnes tedy chceme téměř zázraky: má vychovávat zdravého strávníka, napravovat rodinné zlozvyky, respektovat diety, alergie i individuální rozmary, a to všechno za cenu, za kterou v běžné restauraci nepořídíte ani polévku s rohlíkem. Chybí už jen vyhláška, podle níž má dítě po obědě doma rodičům odrecitovat zásady středomořské diety.

Není to ale vlastně věrný portrét celého našeho školství? Podobně nereálné nároky klademe na kuchařky i na učitele. Jedni mají v kuchyni svůj spotřební koš, druzí v kabinetech rámcové vzdělávací programy, inkluzi a nekonečné seznamy očekávání. A jedni i druzí denně zjišťují, že mezi tím, co po nich stát chce na papíře, a tím, na co jim dává peníze a lidi, leží dost hluboká strž. Školství trpí utkvělou představou, že každý problém se vyřeší dalším předpisem, dalším standardem a dalším formulářem. Sebelepší školení nevyřeší, jak se rozkrájet pro všechny ty výzvy.

Kuchařka ani učitel však neumějí vařit jen z vody. Přitom tu máme jeden zábavný rozdíl. Když se dnes řekne, že se někde vaří „jako za Rakouska-Uherska“, zní to jako poklona poctivému řemeslu, silnému vývaru a kuchařskému fortelu. Když se ale o výuce řekne, že se v ní učí jako za Rakouska-Uherska, je z toho okamžitě cejch zaprášeného skanzenu. Pedagogové se ocitnou na instagramovém pranýři. Přitom časy se pohnuly v obou případech – děti už dávno nenosí k svačině chleba se sádlem zabalený v novinách a i ve třídách už nevládne jen rákoska a biflování.

Když se od stolu zavelí „vařte zdravě a světově“, ale chybí ruce i rozpočet, končí to sisyfovskou hádankou: jak vařit podle tabulek a jestli je zdravější oběd, který dítě sní s chutí, nebo ten nutričně dokonalý, který v podobě hrachové kaše putuje téměř nedotčený do barelu? Smyslem veřejného stravování není plnit dětská přání na počkání, ani honit idealistické cíle, ale hledat schůdný kompromis.

Foto: David Mikovec

Navíc ve školní jídelně nejde jen o kapustu. Učíme se tu kultuře stolování, ohleduplnosti, úctě k jídlu i tomu, že se jídlem neplýtvá. Učíme se tu toleranci k novým chutím, pravidlům soužití v davu i obyčejné slušnosti – třeba pozdravit paní kuchařku u okénka. A učí se tu i pohledem k pedagogickému stolu. Dítě možná neumí nazpaměť výživovou pyramidu, ale spolehlivě pozná, když dospělý káže vodu, zatímco sám upíjí kolu a hledí u stolu do mobilu.

Krátce: dospělí rozhodují o tom, co je pro děti dobré, děti hlasují vidličkou a nožem o tom, co skutečně sní, a kuchařky se mezitím snaží obě představy nějak udržet na jednom tácu.

Možná by proto nebylo od věci, kdyby si ministři a všichni reformátoři před dalším škrtáním ve vyhláškách udělali malou terénní exkurzi. Nikoli do zářivé restaurace, natož do té poslanecké, kde jim šéfkuchař vykouzlí z celeru umělecké dílo, ale do obyčejné školní jídelny v pravé poledne – přímo doprostřed té každodenní symfonie cinkajících příborů a dětského halasu. Ať si stoupnou na konec táhnoucí fronty, vezmou si tác a pak usednou mezi páťáky pro inspiraci. Bez poradců, bez kamer, bez tiskových zpráv a bez předem schváleného menu.

Možná by pak u stolu zjistili, že dobrý oběd není jen součet gramů bílkovin, tuků a luštěnin. Je to i otázka peněz, času, řemesla a obyčejné radosti z toho, že si děti po náročném dopoledni mohou v klidu popovídat – a ne hltat jídlo v desetiminutovém závodě o volnou židli.

Ať už tedy v příštích letech přistane na školních talířích cokoliv, tou nejdůležitější přísadou zůstává špetka lidského porozumění pro školní realitu i pro dětskou duši. Zdravé jídlo nemá být ani odříkání, ani prázdnou tabulkovou ctností. Chce to jen vyhnout se extrémům: neservírovat dětem dokola gumovou koupací čepici, byť tisíckrát posvěcenou specialisty, ale ani nesklouznout k lacinému populismu s kečupem se slovy: „vždyť to tak děti chtějí“ – což ostatně v přeneseném významu platí pro celé školství.

Foto: David Mikovec

Poznámka pod čarou: Co je vlastně ten spotřební koš?

Jde o tabulku ve vyhlášce č. 107/2005 Sb., která měsíčně hlídá, kolik masa, ryb, mléka, zeleniny, ovoce či luštěnin má jídelna v průměru dostat na jeden denní talíř. Podle návrhu ministerstva školství by měl od 1. září 2027 skončit. Kritici mu vyčítají, že kuchařkám svazuje ruce a plní barely se zbytky, jeho obhájci se ale bojí, že bez pevných limitů zvítězí cena nad výživovou hodnotou.

Anketa

Co by se podle vás mělo stát se spotřebním košem ve školních jídelnách?
Zrušit ho – kuchařky vědí líp než excelová tabulka, co děti skutečně sní
0 %
Nezrušit ho – bez mantinelů hrozí invaze párků v rohlíku a polotovarů
0 %
Upravit ho – zachovat vyhlášku, ale nechat kuchařkám volnější ruku
100 %
Celkem hlasovali 2 čtenáři.

zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz