Článek
Musím přiznat, že se některé pohádkové postavičce dost možná podobám i já. Nejde o pedagogickou metodu ani diagnostický nástroj. Prostě si v hlavě pustím příběh, který mi pomůže podívat se na situaci z jiného úhlu a nereagovat na dítě příliš rychle. Někdo počítá do deseti. Já si raději vybavím pohádku.
Sherlock Holmes nebo malý Sheldon
Když se dnes mluví o neurodivergenci, vybavím si třeba Sherlocka Holmese nebo Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku. Jejich způsob uvažování a přesné encyklopedické vyjadřování mi připomínají některé děti, které potkávám ve škole.
Neznamená to, že bych jim podle postav přiděloval diagnózy. Příběhy mi jen připomínají, jak odlišně může člověk vnímat svět. A jak odzbrojující upřímností dokáží dospělého občas knokautovat.
Jednou jsem zaslechl partu kluků, jak se ve třídě domlouvají:
„Zeptáme se asistenta, ten to bude určitě vědět.“
Já se skromně napřímil, připraven na hlubokomyslnou diskuzi,čehož si všiml chlapec s hlavou plnou dinosaurů a taky se strojeným vystupováním Holmese, podíval se na mě s pohrdavým údivem a utrousil: „Pochopitelně jsem nemyslel vás. To by mě ani ve snu nenapadlo.“
Tvářil jsem se jako udivený doktor Watson. Chlapec totiž neměl na mysli mě, asistenta pedagoga, nýbrž asistenta v mobilu – ChatGPT. Mě potřeboval hlavně k tomu, abych mu dovolil vytáhnout telefon z batohu a poradit se s chytřejším virtuálním parťákem.
Kdybych v něm neviděl Sherlocka Holmese, možná bych si to vzal osobně. Takhle jsem se mohl usmát a jít dál.
Příběhomat mi připomíná, že něco, co vnímám jako drzost, nemusí být drzostí, ale sociální neobratností. Někdy se jen díváme na stejnou situaci každý jinýma očima.
Pipi Dlouhá punčocha: Když je divokost voláním o pomoc
Představme si holku, která nerespektuje hranice, skáče ostatním do řeči a z vyučování dokáže udělat pořádný kabaret.
Můj první reflex? Zklidnit ji, usměrnit. Jenže právě v takové chvíli si občas zapnu příběhomat a vybavím si Pipi Dlouhou punčochu.
Ne proto, aby jí prošlo úplně všechno. Pipi z knih Astrid Lindgrenové je ale víc než rozjívená holka s copánky. Vyrůstá bez každodenní péče rodičů, musí si poradit sama a vytváří si vlastní svět, v němž je silná a nezávislá.
Co když se za podobnou nespoutaností někdy skrývá potřeba pozornosti? Co když dítě svým chováním vlastně říká: „Všimněte si mě, jsem tady!“
Samozřejmě ne každé hlučné dítě něco trápí. Někdy je prostě hlučné. Ale za některými projevy může být samota, nejistota nebo situace, o které ve třídě vůbec nevíme. Třeba dítě, které má vážně nemocného sourozence. Doma se většina pozornosti i energie rodičů přirozeně soustředí na nemocné dítě. Dnešní Pipi už sice nemají tatínka námořního kapitána na rozbouřených mořích, ale jejich rodiče bývají neméně ztracení – obvykle někde v open spacech, na nekonečných poradách a v sevření hypoték.
Literární Pipi mi pomáhá položit si otázku: Co mi svým chováním dítě vlastně sděluje?
Odpověď nemusím hned znát. Ale už samotná otázka mi někdy zabrání reagovat způsobem, kterého bych později litoval. Hranice přitom zůstávají. Jen se snažím, aby nebyly jediným nástrojem, který mám v ruce.
Neposedný Hurvínek: Proč nebýt Spejblem
Když se v roce 1926 objevil Hurvínek na scéně, ADHD nebylo tématem veřejné debaty jako dnes. Přesto v něm můžeme poznávat leccos z neposedného školáka, který má hlavu plnou nápadů a tělo, jež zřejmě nedostalo zprávu, že ve škole se skoro pořád sedí.
A já se při třídním představení občas ocitám v roli Spejbla, který se odevzdaně ptá: „Co to zase, Hurvajzi, děláš?!“
V loutkovém divadle nás taťulda Spejbl se svým zoufalstvím rozesměje. Ve skutečné třídě ale může být taková role dospělého docela nepříjemná past.
Dítě, které má velkou potřebu pohybu, nepotřebuje zoufalého taťuldu, jenž ho pořád usměrňuje. Někdy pomůže krátká pohybová pauza, jindy jasný úkol nebo možnost zapojit se jinak než pouhým sezením v lavici. A někdy je potřeba jednoduše říct, že určitá hranice platí pro všechny.
Ne vždycky se to daří. I já někdy připomínám spíš Spejbla než zkušeného průvodce. Příběhomat mi ale připomíná, že opakovat napomenutí desetkrát není automaticky lepší než změnit přístup. Hurvínek nemusí být jediný, kdo se má něčemu naučit. Něco se může naučit i sám Spejbl.
Tichá voda a myší kožíšek
Ne všechny děti jsou ve třídě jako vichřice Pipi nebo neposedný Hurvínek. Některé jsou tak tiché, že o nich člověk celé pololetí skoro neví.
Připomínají mi třeba Frantu Huťáska, zvaného Franta Nebojsa, z Werichova Fimfára. Franta nikdy jako dítě nepromluvil a všichni si mysleli, že je němý. Otec ho ale jednou vzal na zámek do kuchyně, kde ho posadil do čela stolu. Kluk vzal lžíci, usrkl polévky a zamračil se. Pak usrkl podruhé, plácl dlaní do stolu a pravil: „Krucinálfagot, ta polívka stojí za starou bačkoru!“
Krucinálfagot, ta polívka stojí za starou bačkoru!
Následně se k němu nakloní ohromený sluha a vrchní: Člověče… ty umíš mluvit? A pročpak jsi celou tu dobu nic neřekl?“ František odvětil: „Nebyl dosud důvod ke stížnostem.“
Franta mi ukazuje, že ne každé ticho je nutné okamžitě prolomit. Někdy je lepší dát dítěti čas a netlačit na něj jen proto, že bychom rádi slyšeli odpověď.
Ticho ale může také občas něco skrývat.
V pohádce o princezně Ladě se hrdinka ukrývá před Kazisvětem v myším kožíšku. Ve škole může podobný kožíšek představovat nenápadnost. Dítě, které nezlobí, neruší a vždycky udělá, co se po něm chce, se snadno stane téměř neviditelným. Může se zdát být dítětem ideálním. Přitom může prožívat úzkost, mít potíže se spolužáky nebo se bát ozvat, když mu někdo ubližuje.
To neznamená, že za každým tichým dítětem musíme hledat drama. Důležité je všímat si změn, dát dítěti příležitost promluvit a zajímat se o něj, i když zrovna nevyžaduje naši pozornost.
Přehlédnout tichého žáka může být někdy mnohem snazší než uklidnit Hurvínka uprostřed vyučování.
Zubejda a obyčejný lidský kontakt
Když se dítěti nedaří a jeho psychická pohoda se zhoršuje, může se rozběhnout kolotoč konzultací, vyšetření, doporučení a zpráv. To všechno může být potřebné. Přesto někdy zůstává otázka, co konkrétně dítěti pomůže v běžném školním dni.
Vzpomenu si při tom na princeznu Zubejdu. Pomohlo jí něco mnohem obyčejnějšího než další mudrování: změna prostředí, pohyb na čerstvém vzduchu a kontakt se světem za zdmi paláce. Pomohl ji obyčejný drvoštěp.
I ve škole může pomoci člověk, od kterého bychom to čekali méně. Třeba kuchařka, školník nebo vychovatelka v družině. Někdo, kdo s ním promluví o tom, co ho zajímá, a nevidí před sebou složku plnou obtíží a probraného učiva.
Vybavím si na jednoho žáka, kterému to ve škole moc nešlo a školní úkoly ho spíš trápily, ale žil cyklistikou. Při jednom doučování jsem se ho zeptal na věc, které rozuměl: jak se vyměňují a seřizují kotoučové brzdy. V tu ránu ožil a nadšeně mi spustil odborný výklad. Když jsem mu pak s úsměvem řekl, že jsme tím právě splnili úkol z češtiny – popis pracovního postupu –, byl upřímně překvapený. Celá ta věc měla navíc i praktický význam: brzdy na svém vlastním kole jsem si pak seřídil podle jeho návodu.
Odborníci jsou důležití a jejich pomoc nelze nahrazovat jen dobrým úmyslem. Jen bychom při hledání správných metod a termínů neměli ztratit obyčejný lidský kontakt.
Dítě není fascikl svých potíží. A už vůbec by nemělo zůstat navždy zakleté ve své diagnóze.
Příběhomat i na sebe
Příběhomat nemusím používat jen při přemýšlení o dětech. Někdy se hodí ho obrátit i sám na sebe.
Pro vlastní psychologický rozbor mi stačilo několik zvířátek ze Stokorcového lesa Kryštůfka Robina. Ve třídě totiž nejde jen o to, jaké příběhy píší děti, ale i o to, jak do nich vstupujeme my dospělí.
Kdo z nás občas nemluví na děti příliš přemoudřele jako Králíček? Kdo by nechtěl mít Tygrovu bezstarostnou povahu? Ve skutečnosti jsem ale spíš usedlý Medvídek Pú. Mám rád něco k snědku a snad jsem na děti alespoň milý jako on.
Jindy mi není cizí pasivní odpor Ijáčka nebo naivita malého Prasátka.
Je to samozřejmě jen moje hravá interpretace známých postav, nikoli psychologický test. Připomíná mi ale, že ani dospělý nemusí být vždycky v nejlepší formě.
Čím lépe znám vlastní slabiny, tím méně musím před dětmi něco hrát. A tím spíš dokážu přiznat, že jsem něco nezvládl nebo že potřebuji chvíli na rozmyšlenou.
Možná je to pro dítě důležitější než další dlouhé vysvětlování o správném chování a pravidlech
Pohádkový Bystrozraký a hloupý Honza
Práce asistenta je vlastně takové tiché doprovázení hrdiny na jeho školní pouti. A tím hlavním hrdinou je dítě. Naším úkolem není jít celou cestu za něj, ani odstranit každý balvan z cesty. Měli bychom být třeba jako jeho pohádkový přítel Bystrozraký – dohlédnout dál, poradit, když je cesta nepřehledná.
Taková pomoc může občas působit pro dítě jako kouzlo. Jenže jejím cílem je, aby jednoho dne nakonec nebylo potřeba. Vždyť i hloupý Honza slezl z pece a vydal se do světa a stal se málem králem a hrdinou. To zní skoro proinkluzivně!
Příběhomat mi připomíná, že každý žák má své tempo, své bubáky i vlastní způsob, jak se s nimi vypořádat. O práci asistenta pedagoga jsem psal už v tomto článku: Asistent pedagoga: Profese, o které se mluví, ale nikdo ji nezná
Když pohádka v dospělosti končí jinak
Samozřejmě, pohádky mají tu výhodu, že v nich dobro obvykle zvítězí. Skutečný život je složitější.
Jaká by asi byla vzpurná Pipi Dlouhá punčocha, kdyby dospěla do světa, který její nezávislost a vzdor nedokáže přijmout? Literární kritici upozorňují na podobnosti mezi Pipi a Lisbeth Salanderovou, hrdinkou trilogie Milénium od Stiega Larssona. Salanderová působí jako její temnější dospělá variace: nezávislá, vzdorovitá a nucená bránit se společnosti, která jí ubližuje a snaží se ji ovládat.
Nemůžeme samozřejmě předvídat budoucnost dítěte podle toho, jak se dnes chová. Tenhle literární odkaz mi ale připomíná důležitou otázku: Co se stane, když dítě dlouhodobě nenajde nikoho, kdo by mu dokázal porozumět a nabídnout pomoc?
Můj příběhomat mi může pomoci změnit pohled na dítě. Sám o sobě ale nezmění jeho životní podmínky. Žádná pohádka nevyřeší systémové selhání, nezajistí dalšího asistenta pedagoga ani nenahradí odbornou pomoc, když je potřeba.
Proto bychom neměli čekat, až se příběh začne podobat tragédii. Někdy je nejdůležitější všimnout si včas, že dítě potřebuje víc než další napomenutí.
Krkavčí pedagog a bezedná trpělivost
Nikdo není superhrdina ani ten za katedrou. Ne každý zvládne všechno a ne každý si dokáže najít cestu ke každému dítěti.
Porozumění navíc neznamená všechno omlouvat. Když se ve třídě objeví agrese, nestačí hledat sluníčkově pohádkovou postavu a doufat, že se situace sama uklidní. Je potřeba nastavit hranice a chránit ostatní děti. Ale člověk nechce chodit do školy pořád jako kat, ale parťák.
Ani asistent pedagoga ani učitel není kouzelná bezedná studna trpělivosti, ze které lze donekonečna čerpat klid, nápady a vstřícnost. I dospělému někdy dojdou síly. A ne každému dítěti dokáže škola bez další podpory nabídnout to, co skutečně potřebuje.
Hluboké problémy nevyřeší jediný člověk za katedrou. Některé příběhy potřebují víc než jednoho vypravěče.
Jak to bude fungovat?
Občas si musím připustit, že školní ‚zlobivec‘, který mě nezkrotným temperamentem a divokostí vytáčí z míry, může být zároveň nečekanou pozitivní hybnou silou, která vytáhne z tiché, osamělé ulity někoho, kdo by si sám na to netroufnul. Ale taky to ale bohužel bývá často naopak!
Příběhomat mi pomáhá nezapomenout, že před sebou nemám jen problém, který je třeba odstranit, ale člověka, kterému se snažím porozumět.
A někdy možná stačí začít docela prostě: než dítě znovu napomenu, zkusím si v duchu říct, jestli přede mnou náhodou nestojí Pipi nebo malý Sherlock Holmes.
Ne proto, abych mu všechno odpustil. Ale abych se na něj dokázal podívat ještě jednou, trochu lidskýma očima.
Anketa
Vybídnutí k diskuzi:
Jak to máte vy? Taky vám občas v hlavě naskočí nějaká postava, která vám pomáhá situaci odlehčit, nebo máte vlastní osvědčené triky, jak na děti nejít hned zhurta? Podělte se o své zkušenosti v komentářích!
Zdroje a inspirace
Pipi Dlouhá punčocha se stala jednou z inspirací pro postavu Lisbeth Salanderové v trilogii Milénium od Stiega Larssona.
https://post45.org/2015/06/lisbeth-salander-as-pippi-longstocking/
https://www.astridlindgren.com/cz/characters/pippi-longstocking
Fimfáru: https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/fimfarum-6121
Pipi Dlouhá punčocha: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/pipi-dlouha-puncocha-296097
Arthur Conan Doyle: https://www.databazeknih.cz/autori/arthur-conan-doyle-107
A další příběhy a pohádky
