Asistent pedagoga: Profese, o které se mluví, ale nikdo ji nezná

Kdyby existovala u nás anketa „Nejvíce nepochopená školní profese“, vítěz by byl jasný: asistent pedagoga. Lidé od něj čekají všechno možné — empatického parťáka žáka, administrativního pomocníka, oporu učitele, někdy i zdravotníka či krizového interventa. Často se z něj stává univerzální lék na všechny potíže, které se ve třídě objeví.
A přitom jde o profesi, která je finančně nejistá, úvazkově roztříštěná a společensky nepříliš dobře hodnocená. Někdo by ji z řad veřejnosti i zrušil jako nepotřebnou. Paradox? Obor, který má stabilizovat výuku, sám stojí na lidech v nejistotě, kteří do něj často vstupují spíše náhodou (jako profesní kompromis) než s ambicí stát se pedagogickými profesionály. Pokud jím náhodou zatouží být, většinou posléze zvolí studium učitelství na pedagogické fakultě. Jiná šance není.

Po posledních volbách zástupci ANO, SPD a Motoristů se shodli na zásadní revizi inkluze. Je pravděpodobné, že ministrem školství se opět stane Robert Plaga. I podle jeho posledních slov je jednou z klíčových priorit revize inkluze — nebude prý zrušena, ale má být přehodnocena. Taková změna se dotkne fungování role asistenta pedagoga. Jaké jsou tedy dosavadní limity této profese a je možné z tohoto pohledu něco vylepšit?

Nejisté zaměstnání, jisté poslání?
Většina asistentů jede každý rok podle stejného scénáře: Koncem školního roku – nejistota a nervozita, a červen je čekání, zda úvazek vůbec bude. Profese závislá na jednom administrativním posudku je ze své podstaty nestabilní. A školství, které po stabilitě volá, tak vytváří pozici, která je jejím opakem.
Paní Jana (52 let, asistentka čtvrtým rokem) to popisuje takto:
„Každý rok mi ředitel řekne, že je spokojený, ale plný úvazek je nereálný. Je ho třeba doplnit, to ale nejde vždy. Někdy taky můj svěřenec odchází, nebo politici vymýšlejí své optimalizace. Mám maturitu, kurz, léta praxe, ale v červnu stejně stojím u dveří ředitelny a čekám, jestli to na příští rok vyjde. Kdybychom neměli druhý příjem v rodině, neuživím se. Několikátý rok mám stále smlouvu na dobu určitou. Stabilitu neznám.“

Navíc i půl úvazek ve školství může často znamenat, že pracujete skoro jako na plný — jen za poloviční plat.
„Když odcházím domů, kolikrát mi přijde, že moje práce v podstatě nikdy nekončí. (Neplacené jsou mnohdy mimoškolní akce, školení, tripartity, porady a další) Ale v evidenci je to jen 50 % a plat samozřejmě také.“
— Asistentka Martina

Přitom často na doplnění úvazku nelze spoléhat, škola nemá povinnost ho doplnit. Pokud je asistence u žáka úspěšná, nebo se žák zlepšuje, může poradna snížit podporu a díky tomu dojít ke snížení úvazku AP. To je též nejistota.
Průměrná hrubá mzda asistentů pedagoga se v roce 2023 pohybovala kolem 32 907 Kč, tedy asi 72 % průměrné mzdy v ČR. Mnozí se k této částce ani nepřiblíží, protože pracují na částečné úvazky. Reálně je to však 18 000 Kč. A ti, kteří mají být oporou dětem, se tak často sami pohybují na hranici existenční nejistoty. Pokud jim škola nedorovná úvazek.

A tato nestabilita dopadá i na děti. Paní Jana dodává:
„Když jsem v říjnu nastoupila jako zástup za kolegyni, devítiletý Adam, žák s ADHD, mi dlouho nevěřil. Testoval si moje hranice. Pro dítě s poruchou je asistent záchrannou kotvou. A když jsou každý rok úvazky nejisté a rozdílné, nemůže ani dítě fungovat stabilně, když se asistent stále mění.

Z pohledu dětí
Jak vnímají nestabilitu ti, pro které tam asistenti jsou?
„Nejdřív byla paní Eva, pak paní Hanka, teď je paní Lucka. Je mi líto, že Eva odešla. Nechtěl jsem si na nikoho dalšího zvykat.“
— František (9 let, žák s poruchou autistického spektra)

Kdo vlastně asistenty dělá?
Velká část asistentů jsou lidé po rekvalifikaci — často ženy ve středním věku, které roky pracovaly ve službách, administrativě či obchodu. Mají maturitu někdy i VŠ, absolvují rekvalifikační kurz (obvykle 100-120 hodin) a vstupují do úplně nového prostředí, plného emoční zátěže a odborných nároků.
Je férové očekávat, že člověk, který včera seděl na pokladně v supermarketu nebo v kanceláři, bude zítra zvládat asistenci dítěti s diabetem, epilepsií, dítě s tělesným postižením, poruchami chování nebo specifickými vzdělávacími potřebami?
• Teorie říká: ano.
• Praxe říká: ano — ale až po letech podpory, učení a jasných pravidlech. Navíc nikdo nikdy nezvládá to široké spektrum možností podpory, které se ve školách může naskytnout.
Paní Jana, bývalá ekonomka, nyní asistentka:
„Jednoho dne se Honzík z druhé třídy v hodině začal dusit. Byla to psychická ataka, ale nikdy nevíte, co dítě může nechtěně spolknout. Zkušená zdravotní sestra by podle záklonu hlavy poznala, o co jde. Že nic nespolknul. Já musela improvizovat – zajistit bezpečí dítěte, uklidnit ostatní i sebe, zavolat rodiče. Bylo to hrozně intenzivní. Ještě že jsme byly ve třídě s učitelkou dvě. V ten moment si uvědomíte, že od vás systém očekává, že zvládnete věci, na které nejste nikdy připraveni.“
Anna P. dodává:
„I když není zrovna situace vyhrocená, je to ze začátku i tak náročné. Myslela jsem si, že druhou třídu zvládnu levou zadní. Překvapila mě však výuka matematiky. Hejného metoda — kočičky, beránci, vyplňovačky… Zpočátku radily děti mně, ne já jim.“

Alarmující je, že neexistuje veřejně dohledatelná statistika, kdo a s jakým vzděláním a s jakým úspěchem vykonává profesi asistenta pedagoga a jaké jsou reálné možnosti těchto pracovníků, jaká je potřeba karierního posunu a  nakolik je jejich plat adekvátní se vzrůstajícími požadavky… Přitom je to pro perspektivu oboru zásadní informace.

Naproti tomu někteří asistenti podle učitelů nezvládají dobře ani základní početní operace — sčítání a odčítání pod sebou, dělení, rovnice, procenta či zlomky — a přitom mají v rámci úvazku doučovat děti. U pedagogického pracovníka – asistenta by se slušelo, aby uměl mluvit spisovně, nepotřeboval sám pomoc logopeda a měl všeobecný přehled. Pokud chce pomáhat talentovaným, nestačí jen sedět vedle nich a držet palce. Musí motivovat, rozumět tomu, co se ve třídě děje, a umět látku nejen zopakovat, ale také vysvětlit jinou cestou, když ta první nefunguje. Toto není kritika samotných asistentů pedagoga, ale systému, který nedokáže motivací přitáhnout do školství správné adepty na pozici AP.

Proč veřejnost považuje asistenty za zbytečné?
Je to paradox. Společnost respektuje zdravotní sestry či sociální pracovníky, ale asistenty pedagoga často vnímá jako něco „navíc“. Jako zbytečný luxus pro učitele.
Důvodů může být víc:
• Nejsou vnímáni jako odborníci, ale jako pomocníci. Neexistuje v tomto oboru možnost většího karierního postupu.
• Inkluze je politicky rozdělující téma — a asistenti jsou jejím symbolem.
• Veřejnost často netuší, co asistent skutečně dělá.
Uvnitř třídy je to ale jinak: asistent udržuje chod skupiny v okamžiku, kdy učitel řeší jiné děti, konflikty nebo samotnou výuku. Je to práce neviditelná — a proto málo doceněná.
Ekonomové i sociologové často říkají:
„Když v nějakém oboru převažují ženy, je obvykle podhodnocen – a zároveň ženy směřují do oborů, které jsou podhodnocené.“
Toto je kruh, z něhož se těžko vystupuje. Obory ve školství jsou vychýlené v neprospěch diverzity – a to škodí dětem, školám i samotným asistentům. Paradoxně se tím ochuzujeme o osobnosti, které by dětem výrazně pomohly, zejména chlapcům, kteří potřebují i mužský vzor. Zatraktivnit základní školství mužům by prospělo všem. Zajímavé je, že zde nikdo nevolá po kvótách, které by tuto nerovnováhu napravily. Možná proto, že nám je líto investovat další peníze – ale už ne tolik líto našich dětí. Otázkou je také, nakolik bude nově vzniklá vláda takovou situaci vůbec řešit, když se musí spoléhat na podporu Motoristů.

Limity inkluze v praxi
Ve školách se dnes stále častěji setkáváme s dětmi, jejichž chování je vysoce agresivní. A zatímco jejich projevy sílí, systém podpory jako by zůstával k tomu slepý. Školy tak často narážejí na situace, na které jednoduše nejsou připravené.
Marie, 38letá asistentka pedagoga, popisuje jednu z nich:
„Ve třídě jsem měla žáka, který neměl přiznanou žádnou podporu, a přitom ji potřeboval ze všech nejvíc. Byl agresivní, rodiče nespolupracovali, vedení školy příliš nepomohlo. Rodiče ostatních žáků se bouřili. Nikdo si s tím nevěděl rady a já to nezvládala. Ani systém si s takovým ‚Černým Petrem‘, kterého jsem náhodně vyfasovala, prostě neumí poradit. Je škoda, že škola nemůže takového žáka za určitých okolností odmítnout a vyslat ho (dočasně)na specializované pracoviště. Dítě, které opakovaně bodá nůžkami do zad spolužáků, přece nelze mít dlouhodobě ve třídě bez následků.“

Příběh Marie není ojedinělý. Naopak ukazuje, jak hluboká propast může být mezi tím, s čím školy bojují, a tím, co jim umí nabídnout systém. Pro příznivce inkluze odmítnutí dítěte ale zavání segregací. Je dlužno dodat, že ze třídy dotyčný žák neodešel – naopak zůstal, ale výpověď dala asistentka a zkušená třídní učitelka. (nechávám bez komentáře)

Zde je odkaz na můj článek o inkluzi: Školní třída není řádek mrkve: O inkluzi a dětech, které nerostou podle plánů.

Jiný případ: dítě na autistickém spektru, které potřebuje malý a klidný kolektiv, musíme často zařadit do třídy s pětadvaceti a více žáky. Je to pro něj náročné, protože větší třída je pro něj spouštěčem záchvatů. Nelze ale takového žáka z nedostatečných kapacit odmítnout. A to jde přímo proti principům skutečně funkční inkluze. Škola by měla mít možnost tuto situaci ovlivnit.

Jak to vidí učitelé?
Tam, kde končí trpělivost učitele, začíná směna asistenta. - autor neznámý
Hodnocení asistentů pedagoga od učitelů nebývá vždy lichotivé. Nejčastěji ale ne kvůli neochotě — spíše kvůli chaosu v systému. Podle zprávy ČŠI by se 38 procent učitelů podle vlastních slov radši obešlo bez asistenta pedagoga. Zde je článek od autorky Zuzany Růžičkové, která o tom píše z pohledu učitele .

Hlavní problémy:
• Nepochopení role. Mnozí učitelé možná nečetli přesný popis práce asistenta.
• Odpor k inkluzi jako systému. Negativní emoce se pak přenášejí i na asistenty. Někdy se jim ani nemůžeme divit. Inkluze byla do škol přijata neinkluzivním způsobem — direktivně. Bohužel dobrá myšlenka tím utrpěla.
• Nerealistická očekávání. Učitel občas očekává malého učitele, zdravotníka, psychologa i administrativu v jednom. Učitel si mnohdy neuvědomuje, že asistent nemá tolik hodin na přípravu jako on.
• Nesoulad povah - dvojice pedagogů si nemusí lidsky sednout, anebo je to naopak spíše než profesní - kamarádský vztah.
Učitelka Irena (45 let praxe) říká:
„Mám výbornou asistentku, ale často nevím, co po ní můžu chtít. Nejsem asi rozený manažer a neumím delegovat věci na dospělého, ke kterému navíc cítím kamarádský vztah. Nikdo nám pořádně neřekl, co je práce asistenta pedagoga a za co nese zodpovědnost. Zdá se, že se to v průběhu času i vyvíjí. Takže si někdy spoustu věcí udělám radši sama, a jindy jí naopak možná přidávám práce víc, než je férové.“

Potřebujeme nový pohled na „střední kádry“ ve školství
V moderních profesích je běžné, že odborníci dělají odbornou práci a podporu zajišťují ti, kteří na ni mají prostor. Učitel by měl být expert. A asistent stabilní, jasně vedený a férově placený střední personál. Stejně jako je to ve zdravotnictví - kde jsou lékaři - specialisté a střední personál zdravotní sestry.
Jenže realita je opačná:
• Asistenti jsou s nejistým úvazkem.
• Učitelé bez manažerské podpory a školení.
• Ředitelé v každoročním boji o finance.
• Rodiče s přehnanými očekáváními.
• Politici, kteří střídavě šetří a slibují.
Možná všichni taháme za jeden provaz — občas ale každý za jiný konec. A tuto nekoordinovanou činnost pak eufemisticky nazýváme reformou školství.

Co by pomohlo?
• Stabilní financování a plné úvazky Žádné roční nejistoty.
• Jasně vymezené kompetence a kariérní řád Například systém „AP Junior – AP Specialista“, podobně jako ve zdravotnictví. Specialista by měl zvládat děti s těžšími poruchami chování, diagnózami jako ADHD nebo PAS a kvalitní párovou výuku.
• Průběžné vzdělávání a mentoring Ne rychlokurzy, ale dlouhodobá opora od speciálních pedagogů.
• Srozumitelná komunikace k veřejnosti Asistent není hlídač jednoho dítěte, ale opora celé třídy. Paradoxně často platí, že inkluzivní dítě zodpovědných rodičů nebývá problémové. Větší pozornost asistenta pak spotřebuje žák, který ve statistikách vůbec nefiguruje, protože rodiče odmítají jít do poradny. Díky tomu, podobné statistiky inkluzivních žáků je třeba brát s rezervou. Je to jen špička ledovce problémů, které reálně ve školství skutečně jsou.
• Politické rozhodnutí, které není jen účetní položkou. Investice do pomáhajících profesí nejsou náklady — jsou to předpoklad fungující společnosti.
• Přijetí faktu, že škola je tým. Učitelé, asistenti, speciální pedagogové, ředitelé i rodiče i žáci mají každý část řešení ve svých rukou. Nelze nic delegovat jen na jednu osobu – jakéhosi vysněného Supermana zvládajícího vše za všechny.

Závěr: Co kdybychom konečně táhli za stejný konec?
Asistent pedagoga není univerzální lék na vzdělávání. Není náhrada učitele, sociální pracovník ani zdravotní sestra. Je to článek řetězu, který drží pohromadě třídu — a někdy i školu.
A pokud má fungovat, musí být pevný. Ne provizorní.
Chceme-li stabilní školství, potřebujeme stabilní lidi, kteří ho drží v chodu. Kvalitní střední personál ve školství, který bude přiměřeně ohodnocen. Dokud to neuděláme, budeme nekoordinovaně dál tahat všichni za jeden provaz — ale každý za jiný konec — a divit se, že se nikam neposouváme, i když nás to stojí plno sil.

Co si myslíte vy?
Jak vidíte roli asistenta pedagoga ve školách? Měla by být stabilní a profesionálně podporovaná, nebo zůstává spíš „doplňkem“ systému? A co si myslíte o plánované revizi inkluze, kterou avizuje pravděpodobný nový ministr školství Robert Plaga — pomůže posílit asistenty, nebo přinese jen další nejistotu? Podělte se o svůj názor v komentářích!

Zdroje:

https://www.asistentpedagoga.cz/

https://www.tyden.cz/asistenti-pedagoga-by-nemeli-patrit-k-zakovi-ale-ke-tride-nebo-uciteli

https://medium.seznam.cz/clanek/zuzana-ruzickova-velka-cast-ucitelu-neni-plne-presvedcena-o-prinosu-asistentu-velke-mnozstvi-nezaruci-lepsi-vysledky-170272