Velká část učitelů není plně přesvědčena o přínosu asistentů. Velké množství nezaručí lepší výsledky

Šetření školní inspekce, která provedla 13 tisíc hospitací na 660 školách, ukázalo, jak čeští učitelé využívají asistenty, kde jsou využíváni nejvíc a jaké otázky kolem asistentů pedagoga se nám tu po deseti letech zavádění této pozice v českém školství, otevírají. Zprávu z tohoto šetření ČŠI uveřejnila právě v těchto dnech.

Pozice asistentů pedagoga se u nás ve větší míře objevila teprve s inkluzí. Do té doby v běžných základních či středních školách tyto pomocné pedagogické pozice naši učitelé neznali. Teď po dlouhých deseti letech, kdy se konečně začíná pozice asistenta trochu stabilizovat (byla totiž léta, kdy asistent netušil z roku na rok, jestli jeho místo nebude zrušeno), se ukazuje, že rozhodně zdaleka ne všichni čeští učitelé vnímají přítomnost asistentů jako vyloženě pozitivní.

Z šetření inspekce vyplynulo, že nejvíce spokojení a přesvědčení o přítomnosti asistenta jsou učitelé (spíše tedy učitelky) na prvním stupni. 76 % z nich považuje jejich přínos za velký pro děti se SVP (čili speciálními vzdělávacími potřebami) a tvrdí, že vnímají činnost asistenta jako velmi důležitou.

S druhým stupněm ale taková podpora klesá a takto pozitivně asistenty vnímá už jen 49 % učitelů. 45 % pak vidí přínos jen částečný a zbytek malý nebo žádný. Jak se píše dále v závěrech zprávy, tak víc jak polovina z učitelů, kteří tento přínos považuje za malý nebo žádný si pak myslí, že přítomnost asistenta podle nich snižuje samostatnost těchto žáků a 38 % si myslí, že by zvládli výuku i bez asistenta.

A jaké množství učitelů vlastně s asistentem přijde do styku? Čísla z tematické zprávy říkají, že na prvním stupni využívá aspoň jednoho asistenta 66 % učitelů a na druhém stupni je to 79 % vyučujících. Jak je tedy vidět, tak spolupracovat s asistentem se učí už poměrně velký počet učitelů v českých školách. Jak je to s počtem asistentů v rámci okresů v celé republice ukazuje následující infografika. Čím tmavší zelená, tím více asistentů.

Tematická zpráva přinesla ještě jedno zajímavé zjištění, které na první pohled vypadá opravdu prapodivně až nelogicky. A to, že školy s větším počtem asistentů mají u dětí horší výsledky učení (nebo přesněji řečeno jejich výsledky neodpovídají očekávaným výsledkům podle vzdělávacích programů). To se opravdu jeví jako jeden velký nonsens a ukazuje ho následující graf. (V kritériu 5.2 u učitelů, kteří mají jen 0,19 asistenta na hlavu jsou výborné výsledky, zatímco u pedagogů, kde je 0,29 asistenta na hlavu, jsou výsledky průměrné nebo nevyhovující.)

Tohle zjištění nám ale bude divné jen do chvíle, než si uvědomíme, u kterých dětí je zvýšený počet asistentů potřeba. Jednak jsou to děti se složitým, neobvyklým (často se používá i slovo náročným) chováním, ADHD a pak také u dětí s různými poruchami učení, například dyslexie, dysgrafie a děti s mentálním postižením. Ty všechny totiž inkluze přinesla do našich tříd. (Plus válka na Ukrajině ještě zvýšený přísun cizojazyčných žáků, kterým se asistenti častěji věnují.)

A navíc v naší republice úspěch ve škole není dán jen schopnostmi dětí, ale extrémně souvisí se socioekonomickým zázemím jeho rodiny. Jsme v tomto prakticky jako země nedostižní. Už několik průzkumů za sebou mezi zeměmi OECD nám ukazuje, jak moc souvisí budoucí úspěch dítěte a budoucí studijní dráha na tom, do jaké rodiny se dítě narodí. A jak se také prokázalo, socioekonomický status rodiny má na výsledky dětí ve škole daleko větší vliv, než kolik se o takové děti stará ve škole asistentů.

Tady bych ráda lehce vyvrátila mýtus, který koluje mezi obecnou veřejností, a to, že armáda asistentů snad rapidně zlepší vzdělávací výsledky všech našich dětí. A nebo obráceně (přehnaně řečeno) jak to, že při takovém navýšení počtu pedagogů (a těmi asistenti jsou) nemáme plné třídy raketových inženýrů. No vzhledem k tomu, že jsou u nás asistenti pedagoga využíváni především k narovnávání rozdílů mezi dětmi z běžné populace a dětmi, které mají nějaké problémy (a byly by třeba za jiných okolností ve speciální třídě nebo škole) a jen minimálně se používají k rozvoji nadaných dětí, tak tohle nemůže být nástroj, jak všeobecně rapidně zlepšit výsledky učení úplně všech dětí v našem školství. A dotyčný graf to podle mne prostě jen dokladuje.

Co by ale podle mého (a také podle zprávy ČŠI) bylo určitě potřeba zlepšit, je cílené nasazení asistentů nejen k určitým dětem, ale také jen v určitých situacích (například jen na určité předměty, na exkurze, kurzy či výlety atd.). Dosud je to totiž tak, že rodič dítěte se studijními či výchovnými problémy projde jakýmsi kolečkem v pedagogicko-psychologické poradně (PPP) nebo speciální pedagogické poradně (SPC), která v jistých speciálních případech (jsou označené jako stupně podpory) doporučí asistenta k jeho dítěti. Takového člověka poté přijímá škola do svých zaměstnaneckých řad. V konečném důsledku je pak tento člověk ve třídě asistentem pedagoga a ne asistentem určeným pouze a jen k onomu žákovi (ve většině případů). To je ovšem situace, která je jednak často špatně vnímaná rodiči a také učitelé často mylně asistenta nevyužívají pro více dětí.

Hlavní chybou systému v celém tomto procesu, který kritizuje ve zprávě i inspekce, ovšem je, že přijímání asistentů školou tak vlastně souvisí s ochotou rodičů projít celým tímto kolečkem a martýriem s PPP nebo SPC a umožnit vlastně škole asistenta mít. Škola tak v tomto procesu hraje až druhé housle a koná až na základě aktivity rodičů a poradny. (O jakési parametrizaci asistentů (počtu asistentů na školu například podle počtu žáků) se už psalo a mluvilo, nakonec vše ale skončilo v propadlišti dějin.)

Podle mne by to ovšem mělo být přímo naopak. To škola by měla na základě vyšetření žáka, žáků nebo diagnostiky problematické třídy říci, kolik asistentů by potřebovala, ale také přesně na jaké předměty a činnosti. Takový asistent by mohl být klidně sdílený pro mnoho tříd a na různé hodiny a to vše by určovala škola.

Slýchám a čtu od různých kolegů na učitelských fórech, jak jsou na některé hodiny asistenti u některých žáků zbyteční, že by například stačili jen na hlavní předměty nebo na činnosti, které jsou mimo třídu nebo jsou organizačně náročnější (při tělocviku, laborkách), mimo budovu (exkurze, kurzy) a tak dále.

To škola a potažmo učitelé by si podle mne měli určovat přesný rozvrh práce asistentů podle své potřeby. Jak se správně píše ve zprávě inspekce: „ČŠI doporučuje zvážit model, v němž by asistent nebyl vázán výhradně na jednoho žáka, ale působil by jako podpora pedagoga nebo celé třídy.“

A také klade otázku, jestli role asistenta nemá být spíš „širší nástroj podpory pedagogického procesu“. Je totiž jasné, že podle toho, jak se přesně role asistentů nastaví, tak podle toho bude nastavované i jejich financování.

Netuším, zda potřebujeme 37 tisíc asistentů pedagoga (27 tisíc plných úvazků) za téměř 10 miliard korun ročně, ale tuším, že systém jejich přijímání ve školách není v pořádku a čeká také na svoji revizi. Jen se bojím, že po revizi RVP a očekávané revizi inkluze, bude už těch revizí nějak moc. Nikdo ale asi nemůže zastírat, že všechno má svoje velké mouchy.

....

Zaklikněte na začátku textu +sledovat a budete dostávat přednostně upozornění na moje nové články.