Článek
Inkluze. Jak se běží s těmi, kteří nestačí?
Všichni to známe. Buď ztrácíte dech a ostatní vám mizí z dohledu, nebo musíte brzdit kvůli těm vzadu. Já takhle běhal s rychlejší skupinou a domluvili jsme se, že každý poběží svým tempem. Ale pravda byla taková: vždycky se čekalo na mě.
A tak jsem si řekl: raději poběžím s těmi, kterým stačím. A se kterými možná doběhnu nakonec dál.
Tohle je základní dilema inkluze: Co dělat, když někdo nestačí? Když „zdržuje tým“?
Adam: malý vědec ve školním poli
Adam je kluk s poruchou autistického spektra. Fascinují ho elektrony a časoprostor. Nesnáší tělocvik, hůř mluví, ale přesně ví, jak daleko je už Voyager. Když někdo zvedne hlas, stáhne se. Když ve třídě problikne zářivka, ztratí pozornost. Někdy úplně vypne. Jindy má záchvat a občas chce vzteky házet židlemi.
Když nastoupil do běžné školy, připadalo to učitelům řečeno sportovním slangem jako nepovedený přestup. „Ten nepatří do třídního týmu,“ říkali někteří. „Nedrží lajnu. Není týmový hráč.“
Matikářka si zoufala, že by s ním ráda pracovala, ale přes nesporný talent narušuje plynulost výuky. Asistentka, kterou dostal, měla za sebou správný kurz, několikaletou praxi a dobré srdce. Po pár týdnech rezignovaně řekla: „Nestačí být milá. Tohle je nad mé síly. Snad je to ten případ pro speciální školu.“ A chtěla dát výpověď.
Ale pak přišla projektová výuka o Vesmíru – a Adam zazářil. Zapojil se do týmu, plánoval, povídal a povídal. Jeden spolužák to okomentoval slovy: „Je trochu divnej, ale chytrej.“ Možná to nezní vzletně, ale v dětské řeči je to vlastně uznání. Možná někteří pochopili, že je součástí týmu.
Není to o zázracích. Je to systému.
V české škole dnes často očekáváme zázraky. Od učitelů. Od asistentů. Od dětí. Ale zázraky se dějí jen někdy — ale většinou jen ve filmech o škole.
Asistent pedagoga má být nápomocný učiteli a průvodcem a podporou pro svého žáka, a pro celou třídu. Ale s platem pod dvacet tisíc za tři čtvrtě úvazek? Když čelíte diagnózám, se kterými si nevědí rady ani vysokoškolští specialisté oboru? To je jako postavit do hry fotbalistu z Horní Dolní místo prvoligového hráče. A doufat ve štěstí.
Velká část učitelů není ani plně přesvědčena o přínosu asistentů, jak se píše třeba v článku Zuzany Růžičkové. Potřebujeme proto změnu taktiky, jak se říká sportovní terminologií. Tedy školního psychologa, speciálního pedagoga, metodickou podporu. Ne proto, že by děti byly „rozbité“. Ale protože doba se poněkud změnila — je složitější a některé osvědčené triky pedagogů už na dnešní generaci neplatí. Jenže někteří lidé to tak nevidí. Mají pocit, že je to tím, že dnešní děti nemají vůbec tah na branku. Dokonce i někteří politici.
Učitelé hrají zápas bez střídání
Ve třídě je třicet dětí. Tři mají jen lehkou diagnózu a dva těžší se stupněm podpory 3. Učitel je trenér, rozhodčí, kouč i fanoušek všech zároveň. Jedna kolegyně mi to popsala přesně: „Je to jako když hrajete zápas, a najednou zjistíte, že každý si hraje podle jiného pravidla. A vy si navíc pískáte své fauly.“ To není fair play! Učitel hledá nešťastně chyby u sebe. Ještěže je tam ten asistent!
Jasně že všichni nemůžou běžet stejně rychle. Ale je to spíše náročný desetiboj. Někdo běží, jiný skáče do výšky, další přemýšlí jako šachista, anebo šermuje se slovy. Úkolem školy není srovnat výkon. Ale umožnit každému vyniknout v tom, co umí. Je to ale náročný chaos jako na sportovním soustředění.
Když dítě dostane červenou za to, že je jiné
Znám případ chlapce s ADHD, který dostal poznámku, že běhá po třídě. Důvod? Právě se radoval a ani nevěděl proč. Jiný žák s dyslexií dostal trojku z diktátu, i když měl povolenou opravu. „Ať si zvykne chlapec na realitu.“ Tohle nejsou kázeňské přestupky ze strany žáků. Ale na ty opravdové přestupky - agresi by se hodila ve škole trestná lavice tak, jako je to zařízeno v hokeji. Nejeden chuligán by měl na tom speciálním místě šanci vychladnout a ve třídě by na chvíli zavládl klid.
Inkluze má být jako navigace. Když dítě nevidí trasu, nedává smysl mu říkat „přidej“. Musíme říct: „Pojď, ukážu ti cestu“
Učitel pak není rozhodčí, který dává červené karty. Je to spíše trenér, který hledá způsob, jak dítě zapojit. Ne, jak ho vyloučit. Bohužel ne každý příběh žáka má tento šťastný konec. Ale každý si zaslouží podpůrný pokus. Skeptici mají pravdu v tom, že bez podpory všech zúčastněných (učitelé, rodiče, žáci a politici) může inkluze více škodit než pomáhat. Ne každé začlenění se povede – a někdy je to vyčerpávající i pro učitele, i pro spolužáky. Například studie o postojích učitelů základních škol Jakuba Pivarče tvrdí, že 65 % učitelů má negativní přesvědčení o inkluzi.
Systematické přezkumy ukazují, že bez odpovídající podpory inkluze sama o sobě nevede ani ke zlepšení, ani ke zhoršení výuky dětí se speciálními potřebami (meta-analýza 15 studií OECD). Pro příznivce inkluze je to argument relativní úspěšnosti inkluze a pro kritiky je to naopak důkaz její nesmyslnosti. Ať si laskavý čtenář udělá svůj úsudek sám.
Olympiáda všedního dne
Ano, s dětmi s odlišnými potřebami se tempo někdy hodně zpomaluje. Naštěstí škola není závod. Je to trénink. Vlastně se to tak optimisticky říká. Protože škola je závod s časem. Každý učitel to bohužel zná. Snaží se to uhrát každé pololetí.
Ve sportu chápeme kategorie a jejich užitečnost. Nepostavíme v ringu schválně jiné váhové kategorie proti sobě. Ale když jde o něco podobného ve škole, mluvíme o přítěži.
Inkluze není o vítězství. Je o účasti. O důstojné hře. Něco, co zní snad skoro tak pěkně jako olympijská myšlenka. Bohužel dojem někdy kazí propagandistické nadšené články o inkluzi. Mají takový nepřípustný ideový doping.
Adam možná nikdy nebude jedničkář. Možná bude potřebovat asistenta až do devítky. Ale možná jednoho dne přijde na to, jak přistát na Marsu bez ztráty paliva. Nebo taky ne. A spolužáci si možná odnesou víc než z jakéhokoliv testu: že každý tým potřebuje nejen výkonné sprintery, ale i vodiče. Někdy i takoví maskoti nejsou k zahození.
Závěrečné skóre
Inkluze není snadná. Je to běh s překážkami a někdy plný proher. Ale stojí za to běžet ho až do konce jako maraton.
Škola není závod o medaile. V takovém ultra běhu vyhrává každý, kdo je na trati. Je to místo, kde má každý dostat šanci doběhnout do cíle — svým tempem, svou cestou, s pomocí, kterou potřebuje.
Ne každé dítě bude olympionik, ale každý by měl mít trenéra, který mu věří.
Sdílejte své postřehy – z tribuny, hřiště, lavic i kabinetu. Ale prosím, držme se pravidel fair play. Komentáře v diskuzi nejsou zápas Sparta–Baník.
Zaklikněte nahoře nad článkem +sledovat a budete dostávat přednostně upozornění na moje nové články.
Anketa
Zdroje:
Tematická zpráva – Kooperace pedagogů při řízení výuky na základních školách: https://www.csicr.cz/cz/Aktuality/Tematicka-zprava-Kooperace-pedagogu-pri-rizeni-vyu?fbclid=IwY2×jawLm5LZleHRuA2FlbQIxMQABHjdXcSs69HlpJyaUAsCpS_FmLJCRIvqnHH8kBx6A4NwnuYGe0R8zg5m1KxqX_aem_hU06uzDJl8ux3KwyHqictA&sfnsn=mo
Dva učitelé ze tří mají k inkluzi negativní postoj, říká studie. Podle ekonomů je navíc moc drahá: https://medium.seznam.cz/clanek/zuzana-ruzickova-dva-ucitele-ze-tri-maji-k-inkluzi-negativni-postoj-rika-studie-podle-ekonomu-je-navic-moc-draha-87643
Postoje učitelů základních škol k inkluzivnímu vzdělávání: https://journals.phil.muni.cz/studia-paedagogica/article/view/39196
The effects of inclusion on academic achievement, socioemotional development and wellbeing of children with special educational needs: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9727566/?utm
