Školní třída není řádek mrkve: O inkluzi a dětech, které nerostou podle plánů

Řekněme si to na rovinu: kdyby školství bylo zahradou, byla by to nejspíš trochu džungle. A inkluze? To je, když v jednom záhoně sázíte kedlubny, afrikány, rajčata i něco, co vám někdo přinesl v květináči s poznámkou „to určitě poroste“. Vaším úkolem je, aby to všechno rostlo, plodilo – a ideálně nepřerostlo přes hlavu.

Zní to bláznivě? Možná. Ale každý zahrádkář ví, že bazalka chce slunce a kapradina stín. Kaktus v květináči se urazí, když ho zalijete jako hortenzii. Některé rostliny se podporují, jiné si překážejí. A stejně je to i ve třídě – každé dítě potřebuje něco jiného, jinou péči, jinou půdu pod nohama a jiný čas.

Proto to občas ale vypadá, že jsme v tom školním záhoně trochu ztraceni. Nevíme, co nám to tam vlastně roste.

„Měli jsme ve třídě malého Ferdu – tichý, zakřiknutý, jako sazenička pod listím. A trvalo to, než se odhodlal rozkvést. Ale když poprvé zvedl ruku a řekl správně ‚ř‘, bylo to, jako když vám po čtyřech letech konečně vykvete hortenzie, kterou jste málem už vyhodili.“

Skleníkové děti a zahradní asistenti

Někteří si povzdechnou: „Dnešní děti jsou jako skleníkové kytičky! My jsme mrzli na výletě a aspoň nás to zocelilo.“ Jenže když chcete dobrou úrodu, nenecháte meruňky mrznout „protože takový je surový život“. Zatopíte v sudu, přikryjete je netkanou textilií a doufáte, že teplota neklesne tolik pod bod mrazu. To je ten wellbeing! A stejně tak potřebují i děti ve třídě svou zahradnickou podporu – asistenty, kteří ví, kdy zalít, kdy prostříhat a kdy jen tiše stát opodál a nechat růst.

Třída není záhon jedné plodiny. Je to ekosystém. Jeden žák možná trochu vegetuje, druhý jde svou vlastní cestou - jako pampeliška v betonu, třetí kvete už od září, další tvrdí, že je slunečnice, i když vypadá spíš na šťovík. To je inkluze.

Je to plevel nebo léčivka?

V každé zahradě najdete rostlinu, která kvete jinak, roste divoce nebo bere místo ostatním. Je to plevel? Nebo jen druh, kterému jsme neporozuměli? Kolikrát stačí změnit úhel pohledu – a z otravy se stane ozdoba třídy. A růže, byť je krásná, ale má trny. Některé děti taky.

Učitel si nemůže vybírat děti podle katalogu. Musí improvizovat s tím co má. Někdy neví, co mu to v záhoně bují – a přesto se stará. A právě v těch chvílích se ukáže, kdo je skutečný zahradník a kdo kozel zahradníkem. Najednou z zdánlivě neužitečného žáka může být i léčivka.

„Jsou i dny, kdy se ptáte, jestli to celé má smysl. A když už si myslíte, že máte jasno, že se vám podařilo vypěstovat krásnou mrkev, zjistíte, že jí pod povrchem zhltal třeba červ jménem dětské sebepodceňování.“

Pozor na bolševníky

Jistě, existují i takové rostliny, které svou povahou ničí vše kolem – jako agresivní bolševník nebo invazní svlačec. V zahradě pro ně místo není. A stejně tak musí mít i škola své hranice. Inkluze neznamená, že pustíme do záhonu vše bez ohledu na ostatní. Znamená, že zvažujeme, co skutečně ještě roste – a co už jen vše kolem dusí. To je bolavé místo inkluze, o kterém jsem napsal článek: Potřebujeme individuální přístup, ne iluzi inkluze.

Zahradník nesmí být sám

Aby taková zahrada mohla vůbec fungovat, nesmí být na všechno jen jeden. Žádný učitel by neměl být tím osamělým zahradníkem, kterému do záhonu chodí hodnotit sklizeň ti, kdo nikdy neryli. Potřebuje spolu zahradníky – asistenty, školní psychology, vedení školy, rodiče, komunitu.

Ti, kdo opravdu chápou, že zahrada není výnosný monokulturní pole, ale místo, kde může něco vyrůst – i když to chce čas, trpělivost a výsledky se nedostaví hned zítra.

Neporučíme větru ani dešti

Není o tom, že všechny děti vyrostou stejně. Ale že každý má šanci růst tak, jak umí. A že ho nenecháme napospas bouři jen proto, že „už je ve třetí třídě a měla by něco vydržet“. Ne. Počasí neporučíme – ale můžeme postavit větrolam. Nebo alespoň zatlouct oporu.

A i když letos nic neuzrálo, možná jste někomu pomohli v kolektivu zakořenit. A to není málo. Inkluze není slabost. Je to zahradničení s nadějí. Bez záruky, ale s vírou, že něco nakonec vyraší.

A až se budete v té své školní zahradě rozhlížet, nezoufejte, že to není vždy hitparáda výpěstků. Možná jste právě položili základy něčeho, co poroste ještě dlouho. Jen zatím nevíte, co to bude. A když ne letos, tak možná napřesrok to bude lepší. Hlavně se nezbláznit. A naučit se radovat i z jetele v trávníku.

Díky němu najdete třeba i svůj čtyřlístek pro štěstí. Možná jste ho tam nevědomky zaseli vy sami.

Zajímá mě, jak to vidíte vy – napište svůj názor do komentářů.

Zdoje: http://www.inkluzevpraxi.cz/apivb/co-je-inkluze