Potřebujeme individuální přístup, ne iluzi inkluze

Jak zajistit kvalitní vzdělávání pro všechny?
Pokud na dálnici spatříte pomalu jedoucí traktor, okamžitě vám dojde, že tam nepatří. Ne proto, že by traktory byly zbytečné – naopak, ve svém prostředí jsou nenahraditelné. Jenže jejich místo není na rychlostní silnici. Stejně tak se zdá, že v českém školství dochází k podobnému střetu rychlých a pomalých, přičemž se snažíme všechny vměstnat do jednoho pruhu. Má to ale smysl?

Stejné tempo pro všechny?
Někteří studenti směřují k univerzitnímu vzdělání rychlostí dálnice, zatímco jiní potřebují více času na pochopení látky. To neznamená, že by spolu nemohli někdy sdílet vzdělávací cestu, ale otázkou je, zda jejich společná „jízda“ vždy prospívá oběma skupinám. Dnešní inkluzivní vzdělávání klade důraz na začlenění všech, ale zapomíná na to, že různí žáci potřebují různý přístup. Podobně jako na silnicích by i ve školství měly existovat různé trasy: některé rychlé a náročné, jiné přizpůsobené pomalejšímu tempu.

Přesto se dnes žáci tlačí do jednoho vzdělávacího rámce: být hlavně studijní typ. Úspěch je měřen podle toho, jestli se žák dostanete na výběrově gymnázium a kolik lidí dosáhne v populaci na vysokoškolský diplom. Pokud se nakonec kvantita vysokoškolských titulů upřednostní před kvalitou, může být takové zlepšení vzdělání jen iluze. Myslíte, že prvorepublikový maturant by nestrčil do kapsy dnešního vysokoškoláka?

Styl výuky
Pro někoho činorodého je věčné sezení v lavici utrpení. Nejvíce se namáhá sedací část těla – pozadí – než mozek. Třeba i manuálně zručný žák si ideální výuku představuje jinak než nekonečným opisováním z tabule. A co teprve aktivní vědátoři, badatelé a experimentátoři…

Zde jsem v jednom minulém příspěvku popisoval malého vědce

Výzvy pro učitele: zvládnout všechno je nemožné
Dnešní učitelé čelí realitě, kdy se ve třídě setkávají děti s naprosto odlišnými schopnostmi a potřebami. Rozdíly v porozumění textu, schopnosti soustředění i sociálních dovednostech jsou natolik velké, že stejně staří žáci připomínají malotřídky minulosti. Pro pedagogy je takový stav dlouhodobě neudržitelný a snadno vede k profesnímu vyhoření.
Zastánci inkluze často argumentují, že společné vzdělávání podporuje empatii a soudržnost. To je pravda – do jisté míry. Jenže když se ve třídě objeví žáci s těžkými poruchami chování, realita je jiná. Takové děti mohou narušovat výuku natolik, že učitelé musejí vynakládat veškerou energii jen na udržení základního pořádku. Místo vzdělávání se tak řeší neustálé konflikty, které poškozují jak samotné problémové žáky, tak i jejich spolužáky. Jsou to jedinci rezistentní na jakékoli pokyny. Je to adrenalin jako když potkáte někoho v protisměru. Jistě to nevnímáte jako přínos.

Potřebujeme individuální přístup, ne iluzi inkluze
Současná inkluze ve školství často připomíná spíše lakování problémů na růžovo než jejich skutečné řešení. Místo toho, aby se investovalo do kvalitní podpory pro žáky s odlišnými potřebami, se přechází k povrchním řešením a rétorice, která realitě neodpovídá. Výsledkem je, že školy si přehazují problémové děti jako horký brambor, protože nikdo neví, co s nimi. To se týká zvláště dětských psychiatrických pacientů a žáků s větším postižením autistického spektra.

Jak by to mohlo vypadat lépe?
• Podpora pro nadané žáky – možnost přeskočení ročníku, zapojení do badatelských programů či odborné praxe.
• Individuální pomoc pro pomalejší žáky – prodloužené studium, doučování či menší specializované skupiny.
• Řešení pro problémové chování – specializovaná pracoviště přímo ve školách, kde by odborníci mohli pracovat s žáky narušujícími výuku, aniž by bylo nutné je trvale vyčleňovat ze vzdělávacího systému.
• Podpora půlených tříd a tandemové výuky- jsou předměty jako je matematika, jazyky a informatika, kde je to rozhodně smysluplné. Bohužel dnes je opačný trend. Hodin s půlenými třídami nám ubývá.

Učitelé potřebují podporu, ne další překážky
České školství dlouhodobě trpí podfinancováním a nedostatkem systematické podpory. Pokud chceme kvalitní inkluzi, musíme do ní investovat – nejen finančně, ale i personálně. Finsko, často uváděné jako vzor, vynakládá na vzdělávání výrazně více prostředků než Česko. A výsledky tomu odpovídají.
Politici často školství vnímají jako nenasytného Otesánka, kterému nelze přidávat další finance. Jenže realita je taková, že bez investic nebude kvalita. A pokud nebudeme investovat do vzdělání našich dětí, bude to mít v budoucnu daleko vyšší náklady pro celou společnost. Náš stát není tak bohatý, aby si mohl pořizovat levné školství…

Ještě o začlenění
Inkluze znamená začlenění všech bez rozdílu. Pokud existuje období v našem životě, kdy jsme skutečně součástí celého spektra společnosti, pak je to během školní docházky na základní škole. V dospělosti se často uzavíráme do svých sociálních bublin, kde se setkáváme převážně s lidmi podobného smýšlení. „Inkluze ve školství je pouze malým střípkem na dlouhé cestě k plnohodnotné sociální inkluzi celé společnosti.“

Závěr: hledání rovnováhy mezi inkluzí a realitou
Otázka inkluze není o tom, zda vzdělávat všechny pohromadě, nebo odděleně. Jde o nalezení rovnováhy, která umožní kvalitní vzdělávání všem – rychlým i pomalým, nadaným i těm, kteří potřebují podporu. Pokud chceme skutečně funkční školství, musíme se přestat bát změn a začít investovat do řešení, která dávají smysl. Protože vzdělání není výdaj. Je to investice do budoucnosti nás všech.

Dvě možné budoucnosti inkluze:

1 Pozitivní scénář:
„Je rok 2035. Česká škola se proměnila v místo, kde každé dítě dostává přesně takovou podporu, jakou potřebuje. Nadaní žáci mají možnost přeskočit ročník nebo se účastnit odborných stáží. Děti s poruchami učení mají přístup k individuálním asistentům a moderním výukovým metodám. Pro žáky s problémovým chováním jsou ve školách speciální podpůrná centra, kde s nimi pracují odborníci. Výsledkem je škola, kde se všichni učí efektivně a kde inkluze opravdu funguje.“
2 Negativní scénář:
„Je rok 2035. Ve třídách je běžné, že učitel tráví většinu času řešením kázeňských problémů. Nadaní žáci se nudí, protože učivo se přizpůsobuje nejpomalejšímu tempu. Děti s poruchami chování často narušují výuku, protože školy nemají dostatek odborníků na jejich podporu. Učitelé jsou přetížení, demotivovaní a mnoho z nich odchází z profese. Výsledkem je frustrace na všech stranách – učitelé, rodiče i žáci se ptají, zda byla současná podoba inkluze opravdu dobrý nápad.“

�� Máte vlastní zkušenost? Napište ji do komentářů!



Zdroje k článku:

Úroveň českého školství se propadá pod evropský průměr:

https://www.khkmsk.cz/analyza-uroven-ceskeho-skolstvi-se-propada-pod-evropsky-prumer/

Alarmující nárůst násilných útoků u dětí
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-alarmujici-narust-nasilnych-utoku-deti-jen-v-lednu-jich-bylo-ctyrikrat-vic-nez-pred-rokem-40509960#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=abtest270_search_overlay_varA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Inkluz příklady dobré praxe:
https://archiv-nuv.npi.cz/spolecne-vzdelavani-priklady-dobre-praxe-37.html

Kvalita vzdělávání:
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/cesko-kvalita-vzdelavani-zeme-eu-patnacti-malo-vysokoskolaku_2312171126_epo

https://zpravy.kurzy.cz/774901-kvalita-ceskeho-vzdelavani-a-vyzkumu-je-14-nejvyssi-v-eu-vyraznejsimu-zlepseni-brani-malo/