Článek
Na chodbě naší školy stojí automat na školní pomůcky. Je to fascinující zařízení. Občas do něj nějaké dítě nasype celé své kapesné, oči navrch hlavy, ale z útrob plechové krabice nevypadne vůbec nic. Následuje čistá dětská frustrace, slzy a pocit nespravedlnosti vesmíru.
A teď ruku na srdce – nezažíváme my dospělí, tedy učitelé a rodiče, na konci školního roku v červnu něco podobného?
Celých deset měsíců sypeme do dětí investice. Hustíme do nich vědomosti, trpělivost, energii, zdravé svačiny, dobré vychování i víru ve spravedlnost. A pak přejde červen – konec roku, čtvrtletky, zkoušení – a najednou… nic. Kýžený výsledek z žáka nevypadne. Zasekl se někde mezi násobením, dělením a vyjmenovanými slovy po B.
V tu chvíli má člověk chuť s tou lidskou „krabicí“ pořádně zatřást, promluvit jí do duše, napsat stížnost na ministerstvo školství, poslat jeho i sebe do poradny, nebo zkusit žáka aktivovat i jiným způsobem než slušným slovem…
Jenže dítě není automat. Kdyby bylo, dostali bychom k němu návod k použití. Na poslední stránce by stálo: „Po vložení dostatečného množství péče vydá požadovaný výsledek.“ Jenže takhle jednoduše to nikdy nefunguje. A to je to nejdůležitější, co by mělo zaznít, až letos děti přinesou domů vysvědčení.
Trojka z matematiky není celoživotní tragédie
I debata o tom, zda jsou známky škodlivé, by měla ustoupit zásadnější věci: nejškodlivější je dělat z jakéhokoliv hodnocení definitivní ortel. Červnová trojka z matematiky není neodčinitelná celoživotní tragédie. A neměla by být. Stejně jako čtyřka z chemie neznamená konec světa.
Historie je plná lidí, kteří ve škole neoslnili ve všech předmětech, a přesto později uspěli způsobem, který by jejich učitelé jen stěží předpovídali. Dnešní svět už dávno nehledá lidi, kteří umí bezchybně vyplnit test z chemických vzorců. Hledá lidi, kteří se umí adaptovat, když věci nejdou podle plánu, umí komunikovat a nezblázní se z neúspěchu. Flexibilita a psychická odolnost se neznámkují, ale pro život v 21. století jsou to ty nejdůležitější dovednosti.
Sama o sobě nás ani forma hodnocení nespasí – i ze slovního hodnocení může rodič udělat drama. Klíčové je, zda se nad výsledkem dokážeme konstruktivně pobavit. Pak už je vlastně podružné, jakou stupnici používáme – zda známky, procenta, nebo slovní hodnocení, a jestli umíme mluvit i o kompetencích.
Když se pokazí náš automat na chodbě, školník na něj prostě pověsí ceduli „MIMO PROVOZ“. Mám podezření, že náš školní automat si tohle svébytné mindfulness umí zařídit schválně, když už má všeho dost.
U učitelů a rodičů je to složitější. Zkuste si na maminku na konci školního roku pověsit ceduli „MIMO PROVOZ“ a sledovat, jak dlouho tam může viset. U dětí to ale funguje jinak. Dokáží si vyžebrat nadstandardní servis, a hlavně čas na odpočinek. A rozhodně nepochodíte se špatným zacházením, jako je bouchání do „krabice“ v naději, jestli nakonec něco vypadne.
V červnu jedeme na automat úplně všichni
Koncem školního roku zjišťuji, že automat na pomůcky není jediným automatem na škole. Poslední červnové týdny už jedou „na automat“ skoro všichni – učitelé, děti i rodiče. Čím více akcí přibývá, tím sil ubývá a všichni se bez rozdílu těšíme, jak budeme zaslouženě „mimo provoz“ relaxovat na pláži nebo na horách o prázdninách.
A tam, na té pláži nebo v horách, nám možná dojde, že vysvědčení je vlastně jen jedno z mnoha hodnocení. Když mi pak moje vlastní děti pomáhají zprovoznit nově koupený mobilní telefon nebo mi bez mrknutí oka překládají návody psané v angličtině, nebo mi uvaří dobrou večeři, říkám si, že tohle je ta pravá známka. Známka toho, že se v současném světě neztratí.
A hlavně, že jsou to dobráci, kteří mi pomůžou, když se v něm začínám ztrácet já. Jsem totiž už starší, poněkud výběhový typ, a jsem upřímně rád, že mě ta nová generace učí rozumět dnešku a má se mnou svatou trpělivost.
Když vypadnou dvě tyčinky místo jedné
A právě v tom je to pravé kouzlo. Někdy totiž do toho našeho pomyslného, zdánlivě porouchaného automatu sypeme horem dolem poučky a on stávkuje. Ale pak stačí chvíle v reálném životě a zničehonic z něj – místo jedné očekávané věci – vypadnou neočekávaně hned tyčinky dvě.
Některé děti sice teď možná přinesly domů čtyřku z fyziky, protože se jim v hlavě zrovna zasekl nějaký vzoreček, ale v dospělosti z nich vypadne nečekaný talent na umění, empatii nebo podnikání, který v nich celou dobu dřímal. Nebo to bude šikovný řemeslník, který si vydělá nakonec násobně víc než v kanceláři v korporátu.
Škola zkrátka netestuje všechno, co v dětech je. A tak bychom to měli brát s nadhledem a dostatečnou rezervou, až budeme číst vysvědčení, které naše děti domů tento týden donesou.
A jak to máte vy? Jak prožíváte konec školního roku u vás doma? Patříte k těm, kteří hází známky za hlavu, nebo se občas přistihnete, že s tím pomyslným automatem chcete taky pořádně zatřást? Napište mi do komentářů, co pro vás letos znamená „pravá známka“ úspěchu vašich dětí. Těším se na vaše příběhy!
