Článek
Přes uličku ode mne seděl povoláním učitel a vedle něj jeho kamarád podnikatel. Oba Češi. Naproti nim na sedačce seděly dvě děti podnikatele. Učitel se nezapřel, pro děti měl zábavné aktivity. Současně se bavil s jedním Němcem, který měl na krku drahou Leicu. Bavili se zaníceně o focení. S jinými probíral zážitky z Vídně. Do toho přišly dotazy od dětí. Například, proč je nebe modré? A čím to, že pálivá paprika pálí? Kdo to ví bez googlování? Učitel věděl. :-) Když tu podnikatel povídá, hele Libore, nechceš ke mně do firmy? Já bych tě z fleku vzal. Jako organizátor nikdy nezklameš, tu Vídeň jsi vymyslel dobře.
Mluvíš dvěma cizími jazyky, máš vysokou. Udělej si ty technické zkoušky, jak jsem kdysi říkal, a za půl roku můžeš dělat u mne. Ty to dáš. Jak je to s tebou a školou vlastně? Nabízeli ti dělat kdysi zástupce ředitele, ale skutek utek, že jo? Přitom pro ně děláš první a poslední. Předvádíš se před rodiči na jevišti jako konferenciér. Vedeš kroužky. Když jedeš na školu v přírodě a lyžák, tak to na výplatě sotva poznáš. U mne by ti bylo líp. Budeš pracovat částečně z domova a nikdo ti nebude závidět přípravu dělanou doma a podezírat, že ji snad neděláš.
Pak se podnikatel na svého kamaráda učitele soucitně usmál a řekl s povzdechem, že ty máš ty děti a tu školu přes všechno hodně rád? Že mi dáš zase košem? Že jo? Tak já ti řeknu, co jsi. Jsi pěknej trouba! Tak je to, abys věděl.
David Mikovec
