Článek
Pojedeme na výlet, pojedeme na výlet, jiskřilo klukům z očí jako pokaždé, když vyrážíme na kola. Tentokrát nás nečekala jenom běžná výprava k lesnímu občerstvení U Makové panenky a do cukrárny U Kulaté, ale pokus o řešení rébusu na téma: Jak vyrazit s dětmi na pouť, když to neujdou a když to pro ně asi nebude úplně šlágr. Troufám si říct, že jsme ten rébus vyřešili víc než zdárně, ale konečné posouzení přenechám tobě - čtenáři/řko příběhu, který právě začíná.
Nejdřív bylo potřeba se vypravit, a každý, kdo má děti a kola, ví, že tohle není banální poznámka. Když jsme asi o dvě hodiny později, než bylo původně v plánu, vyráželi, přišel na konci startu nečekaný rébus. Zámek na kola, který se šikne, až budeme chtít přesedlat z kola mezi pěší poutníky, máme sice festovní, ale není zas tak smart, aby fungoval bez klíčku. „No nic, kdyžtak necháme u někoho kola,“ zavelel po beznadějném hledání otec dobrodruh a vyrazili jsme.
Projíždět v těchto slunných dnech údolím Bobravy je jako najít arboretum, které je šmrncnuté ZOO a ještě vás tam pustí na kole. Krýša mě nezapomněl upozornit na žádný strom, na kterém zase pokročila pilná práce bobrů. Zato Jonďovi jsme sotva stačili, letěl jako střela. Částečně proto, že tak na kole lítá, částečně proto, že cítil ty slaďoučké náboje - jenom se nastřelit. Takže pouť nepouť zastávky a skotačení v obou čerpacích stanicích pro malé cyklisty nemohly chybět.
Chvíli jsem si říkal, jestli to nemám uspíšit, že s takovou poutníky v Rajhradě, místě plánovaného prolnutí, už nezastihneme, ale pak jsem se s tím smířil. Plán je na této pouti za poutí jen taková včerejší svačina na dně školního batohu - někdy se šikne ji vytáhnout, ale hlady bez ní neumřeš. Tak jsme si jeli pohodičku plnou dobrůtek, houpaček a smíchu. Teda do chvíle, než přišla ta prapodivná událost u želešických polí.
Krýša uviděl koníka, tak jsme se k němu vrátili a já v mezičase obeznámil s naší polohou spřátelenou rodinu, se kterou jsme měli na pouti sčucha. Trochu se nám vysmáli za ta kola se zámkem bez klíčku, když tu se to najednou stalo. Peněženka, řekl můj mozek jen tak mezi řečí. „Tak se zase uklidníme, ano,“ opáčil jsem sebejistě. „Kdysi jsem si ho tam dával, ale to už je…“ No dobře, peněženku mám v batohu, když už stojíme. No co vám budu vykládat, jako najít zlaťák v kapse kalhot, které už jste propili. Takže kola bychom měli, teď ještě co helmy. Ale pěkně jedno po druhém, Rajhrad už je na dohled.
Smiřme se s tím, že se mi na jednu fotku všichni nevešli
Obavy z meškání a hledání poutníků byly zbytečné. Sotva jsme se zastavili u fabrik na kraji Rajhradu, už jsme merčili jak se jedna za druhým trousí pod nedaleký železniční most. Chvíli jsme se s nimi oťukávali na cestičkách, které byly spíš pro pěší, ale kde je vůle, tam je cesta - a tady bylo hodně vůle a k tomu jako bonus úsměvy. Po cestě z Rajhradu ke gymplu na Vídeňské se nic zásadního nestalo, takže vám napíšu jen názvy kapitol:
Čtyřkolka je cesta; Jde to jako po másle; Bloudění se čtyřkolkou; Hrajeme si pod platanem; Šťastné shledání; Kolize plastových motorek; Táta by chtěl placku; Zase na cestě; Už vidíme Futurum; Hurá, klíček pasuje; Trdelník za 119 Kč a 3 helmy; Zpátky mezi poutníky; Zděšeni z autobusu; Když šalina nejede; Konečně gympl.
U gymplu, kde začínal závěrečný brněnský úsek pouti, se žádné drama nekonalo. Hanička a Vanda, Jonďovy spolužačky, nás halasně přivítaly i s rozpracovaným transparentem, který nenechal nikoho na pochybách, proč se tady zrovna srocují davy. Smíření je lepší a mír taky. Simply clever. Ještě trocha vody, lezení po stromě a další z nejnutnějších potřeb, a jde se.
Lidský had se linul Vídeňskou celkem spokojeně a poklidně, tak jsme si povídali. O všedních věcech, rekonstrukcích domů, ale taky o té ukradené vlajce. Cestou ke gymplu jsme nakonec přece zažili jeden zajímavý výjev, a to trošku nečekaně v šalině. Pozorovali jsme autobus poutníků, kterak zastavil kousek od lavičky, na níž seděli tři chlapi. Jeden z nich měl velkou českou vlajku, což zavdalo dostatečný důvod, aby to v šalině začalo povážlivě šumět. Co teď přijde? Budou prudit? Nebo je to v pohodě?
Někteří poutníci ukázali, že vlajka patří nám všem
Už je to jasné, nechali jsme si ukrást vlajku. Stala se symbolem nějaké světonázorové skupiny, se kterou ji dnes automaticky spojujeme. Proč? Protože se tou vlajkou všude ohánějí. Na ulicích, na plotech, na autech, na sítích. Když vidíme českou vlajku, hned nám naskakuje Čechy Čechům, Okamurovec, Rajchlovec nebo něco podobného.
To není v pohodě, je to naše vlajka. Vlajka nás všech, nejen těch, kteří minuli Masarykovo věčné sdělení, že vlastenectví je láska ke svým, ne nenávist k jiným. Proto velký dík poutníkům, kteří vzali na sebe nebo s sebou českou vlajku - a že jich bylo. Patří nám všem.
Setkání se spoluobčany, u kterých vlajku zpravidla očekáváme, přišlo taky očekávaně až na samotný závěr pouti, těsně před Mendlákem. Měli tam několik českých, zahlédl jsem i moravskou orlici a taky dvě tři rudé vlajky se žlutým nápisem KSČM. Doby, kdy spojení mezi krajní pravicí a levicí bylo zajímavostí vysokoškolských poslucháren, jsou zjevně pryč. Dneska si nacionalista s komunistou podávají ruku, a taky píšťalku, na ulici.
Musím jim ale připočíst k dobru, že protesty byly docela poklidné a kultivované. Kromě pískání došlo hlavně na mávání vlajek, ani žádné vulgarity jsem pořádně nezaznamenal, byť možná jen nedolehly. Když jsme jim přes cestu s dětmi mávali, ozvalo se jen: „To teda pěkně vedete svoje děti.“ Jsa slušně vychovaný přestárlý chlapec jsem odpověděl: „Vedeme je k lásce, zkuste to taky,“ a šli jsme dál na Mendlovu zahradu.
K více než dvěma tisícům poutníků se přidaly na závěr asi dvě stovky protestujících
Tam už to byl spíš takový piknik a pokec, který se po skupinkách postupně rozmělnil do ztracena. Když jsme se vraceli na šalinu, abychom dojeli zpět na místo odpočinku našich kol a helem, nikdo by nepoznal, že tu bylo hodinu zpátky tak živo. Klasická sobotní nuda v Brně.
Dovětek: Možná teď přemýšlíš, proč jsem zvolil takový zvláštní útvar. Nejdřív tak zlehka o výletě s dětmi a potom prásk ho, tvrdá politika. Protože přesně tento barevný dojem, si z dnešní Pouti smíření odnáším. Bylo to i o politice, i o běžném životě plném lásky, dětí, setkávání a povídání.
