Článek
Říkají nám feministi a už to je součást problému. Femme. Žena. Samo to slovo vyvolává dojem, že to děláme všechno pro ženy, kvůli ženám či snad přímo v područí žen. Přitom jde o úplně jiné slůvko na F.
Vychovávat děti společně včetně veškeré péče plné nošení, přebalování, vyzvedávání, utěšování a zaopatřování ve zdraví i nemoci není femme, ale fér.
Řešit společně domácnost od kuchyně přes koupelnu a všechny podlahy a postele až někam na zahradu není femme, ale fér.
Plánovat společně veškeré výlety a dovolené, ale taky různé oslavy, děkovačky učitelům a další pravidelné kratochvíle, které často pohltí pěna dní, není femme, ale fér.
Ten koktejl má ještě spoustu ingrediencí a nakonec je na každé rodině, co do něj všechno dá a jak si ho finálně namíchá, ale zásadní je uvědomění, že tu ten koktejl vůbec je. Že vedle standardní práce muže a ženy je tu taky ta druhá směna, dnes už dobře známá pod svým jménem, o kterou je potřeba se podělit, pokud se z toho jeden z rodičů nemá zbláznit. Záměrně píšu jeden z rodičů, protože to není o femme, ale o fér.
Tady se nám pěkně zrcadlí jádro celého toho pojmového zabloudění. Stále častěji slýcháme, že chceme vylít s vaničkou i dítě a přehodit břemeno druhé směny z ženy na muže. Že chceme usadit ženy do křesla a muže pohnat k plotně, žehličce, pokaděné plínce a sám Bůh ví k čemu ještě.
Nechceme a k tomu, aby to krásně vyniklo, postačí zbavit femme jejího kouzla. Tam, kde skončila druhá směna na zádech muže, je potřeba žádat větší zapojení ženy - stejně jako je tomu v opačném garde. Není to o femme, ale o fér.
Jsem si vědom těch případů, kdy se dva domluví, jeden pracuje a druhá zůstává doma. Nezpochybňuju je, je to jejich volba. Rád věřím, že co nejčastěji společná a svobodná. Obávám se ale, že nám tu svoboda, tak jako na mnoha jiných místech, pokulhává.
Dokud budou muži brát v práci až o desítky procent víc než ženy, budou rodiny tlačeny k tomu, aby muž byl primárně tím, kdo vydělává, a žena tou, která se postará o zbytek. Jakékoliv jejich preference, potřeby, nadání ustupují do pozadí, protože je svazuje zaužívaný systém. To opravdu není prostředí svobodné volby.
Jednou budem dál…
Nedávno se mi dostal do ruky útlý svazek, který slaví letos 92 let. Jmenuje se O právu vdaných žen na výdělečnou práci a napsala ho Františka Plamínková. Autorka zde na několika stránkách přináší širokou paletu morálních, společenských i ekonomických argumentů ve prospěch zmíněného práva, ale ještě předtím se hned v úvodu podivuje.
Podivuje se, že vůbec někdo činí z práva vdaných žen na výdělečnou práci politickou otázku; že tady chce někdo o něčem debatovat; že takové právo nepovažují její současníci za samozřejmé.
My už ho za samozřejmé považujeme, alespoň potud jsme někam za těch více než 90 let dospěli. Ale nějak jsme pozapomněli přidat tu druhou půlku. Dát ženám prostor, aby měly vůbec kdy tu svou výdělečnou práci stihnout v záplavě vší té nevýdělečné.
Tak jako se tenkrát F. F. Plamínková a její současnice podivovaly nad zpochybňováním práva žen na výdělečnou práci, podivuju se dnes já a někteří mí současníci nad zpochybňováním prostoru pro naplnění tohohle práva. Aby tento prostor vznikl, bude potřeba se začít víc otáčet.
Společně se podílet na provozu druhé směny. Dát ženám nejen prostor pro jejich výdělečnou práci, ale také odpovídající mzdu. Přestat tlachat o femme a začít nastavovat fér.
Jsem přesvědčený, že to dáme a že jednou bude celospolečensky tahle druhá půlka práva žen na výdělečnou práci stejně samozřejmá, jako je dnes ta první. Jenom doufám, že to nebude trvat dalších 90 let.
