Článek
Do loňska jsem pořádně neslyšel o Meeting Brno, ale letos to nešlo minout. Do Brna přijeli sudetští Němci a někteří bijí na poplach, jako kdyby za Karpatami kroužily ruské tanky. I když možná zrovna ti, co dnes nejvíc křičí Ausländer raus, by zůstali poblíž ruských tanků v klidu.
Ale to je jen takový pichlavý bonmot v rámci toho svědomitého sportu, který se nám tu uchytil. Odpůrci společných pietních akcí sahají do svědomí sudetským Němcům, že prý jsou stejní a vůbec se nezměnili. Sahají do svědomí pořadatelům a podporovatelům akce, že prý zrazují naši vlast a předky. Jen na to svoje vlastní svědomí jaksi pozapomněli.
Nezažil jsem tu dobu, stejně jako většina lidí, co dnes či jindy chodí po ulicích, ale chtě nechtě se mě dotýká. Dětství jsem strávil v Libině v podhůří Jeseníků, která toho času byla taky napůl německá a napůl česká (půlky nechť berou historikové s rezervou, tohle není o matice). Má rodina ovšem nemá kořeny v Libině, pocházíme z Prostějova a Valach a do Libiny jsme přišli v rámci českého osídlování Sudet po odsunu Němců.
Statek, kam jsem jezdil s bratrancem na sena a poklízet bejky. Statek, na kterém vyrostla naše babička, a my tam strávili kus dobrodružného dětství v letech, kdy se pozvolna rozpadal. Statek, který babička v posledních letech svého života zachraňovala přestavbou pro další generace. Ten statek patřil před 85 lety německé rodině.
Nevím, co to bylo za rodinu, jak si počínala za války a kam se poděla. Vím jen, že moje máma, když zvažovala, jak uchopit budoucnost statku, aby byl k užitku potřebným, přišla s nápadem udělat pod ním sousoší či snad památník smíření a odpuštění. Z velkých plánů nakonec sešlo, ale ten poslední nápad žije dál. Žije dál ve mně.
Osudy válečného a poválečného Brna, za jehož branami - z jedné či druhé strany - už 20 let žiju, znám útržkovitě ze studií a četby. Dodnes ale nezapomenu, jak mi běhal mráz po zádech, když jsem ve Vyhnání Gerty Schnirch četl Benešův čerstvě poválečný projev na Dominikánském náměstí. Slova mi vůbec neutkvěla, ale zůstala ve mně vzpomínka na jejich emoční náboj a na volání po odplatě, které bylo cítit za každou větou.
Chápu, že Beneš taky zkusil svoje a že je to jen člověk, pořád si ale kladu otázku, jestli by takto neřízeně, divoce a paušálně proběhl odsun, kdyby ještě žil Masaryk. Masaryk, který by radši zažil druhou Hilsneriádu a nechal na sebe plivat a řvát, že je vlastizrádce, než aby přiživoval generální odplatu bez otázek i odpovědí.
Nechci vůbec bagatelizovat útrapy lidí během okupace a bolest těch, kteří utrpěli ztráty nejvyšší. Nechci říct, že na původci a rozsahu lidských tragédií nezáleží. Chci naopak říct, že každý lidský život má hodnotu, kterou snad nelze vyčíslit.
Lidské životy nejsou housky na krámě, abychom je mohli převažovat a porovnávat, kde jich bylo víc a o kolik. Za každým zmařeným životem je seriál lidské bolesti a utrpení pozůstalých. To platí pro Čechy, stejně jako pro Němce.
Ty stejné nacionalistické nálady, které všechna ta zvěrstva spustily, nám dnes brání se s nimi po letech vyrovnat. Pojďme se radši místo vykřikování národoveckých hesel potkat a zjistit, že za vším tím balastem domněnek a historických zjednodušení stojí lidi, kteří se dokáží bavit a vedle sebe žít. Setkávání neoživuje démony z minulosti, setkávání je pohřbívá, aby tu dál nestrašili.
