Brno bez klišé: Co jste o druhém největším městě nevěděli

Zatímco Pražané se tlačí na Petříně, Brňáci mají zelených parků na výběr. Město má přes 40 % zeleně, což je víc než většina evropských měst včetně Berlína. Lužánky, nejstarší veřejný park ve střední Evropě, založený už v roce 1786, jsou jen špičkou ledovce. Stačí vyrazit do Wilsonova lesa, na Kraví horu nebo do Řečkovického údolí a máte pocit, že jste opustili civilizaci.

Park Lužánky si přitom prošel zajímavým vývojem. Původně to byl anglický park s romantickými zákoutími, jezírky a altány. Dnes slouží jako místo, kde se potkávají všechny generace Brňáků – studenti na piknicích, rodiče s dětmi, senioři na lavičkách. Každé léto se tu koná festival Léto v Lužánkách s koncerty a filmovými projekcemi.

A pak jsou tu zahrádkářské kolonie. V Brně jich najdete desítky a tvoří specifickou subkulturu města. Víkendové chatky mezi rajčaty a bazénky, kde se scházejí generace sousedů, jsou něco, co velkoměsto s duší malého města dokonale vystihuje. V kolonii Kociánka nebo na Jundrovských nivách poznáte Brno z úplně jiné strany – tady se řeší záhony, počasí a sousedské vztahy, ne dopravní zácpy.

Pod městem se táhne přes 30 kilometrů chodeb, sklepů a tunelů. Nejde jen o turistický labyrint pod Zelným trhem. Brněnské podzemí je živý organismus – některé prostory slouží jako vinné sklepy, jiné jako nouzová úkryty nebo skladiště. Za druhé světové války tu ukrývali lidi, za komunismu tu byla tajná velitelská stanoviště.

Nejzajímavější jsou možná středověké sklepy pod Moravským náměstím, které dnes fungují jako klub a galerie. Večer tu posloucháte koncert mezi cihlami ze 14. století, zatímco nad vámi projíždí tramvaj. V prostorách pod Redutou funguje jazzový klub, kde hrál i Miles Davis. Pod kostelem svatého Jakuba najdete druhou největší kostnici v Evropě s ostatky přes 50 tisíc lidí.

Některé části podzemí jsou stále nezmapované. Když se dělaly práce na rozšíření metra – pardon, tramvajové trati – neustále naráželi na staré sklepy a chodby, o kterých nikdo nevěděl. Brno roste nejen do výšky a do šířky, ale i do hloubky.

Johann Gregor Mendel, augustiniánský mnich z kláštera na Starém Brně, položil základy genetiky. Jeho experimenty s hrachem změnily vědu navždy, ale za života prakticky nikdo nepochopil, co vlastně objevil. Teprve o desítky let později svět poznal jeho génia.

Mendel nebyl jen vědec, byl to člověk, který věřil, že příroda má svá pravidla, která můžeme pochopit. Osm let pěstoval a křížil hrách, zapisoval výsledky, počítal pravděpodobnosti. Když v roce 1865 představil své objevy brněnskému přírodovědnému spolku, místnost plná vzdělaných lidí jen nechápavě zírala. Bylo to příliš pokrokové, příliš matematické, příliš revoluční.

Dnes můžete navštívit klášterní zahradu, kde Mendel pěstoval svých 28 tisíc hrachových rostlin. Je to trochu paradoxní – jeden z největších vědeckých objevů historie se odehrál v malé zahradě ve středoevropském městě, kam tehdy nikdo nejezdil. V přízemí kláštera je dnes Mendelianum, muzeum věnované jeho životu a dílu. A CEITEC, brněnské centrum výzkumu, patří mezi přední evropské instituce v oblasti genetiky a molekulární biologie. Mendel by byl hrdý.

V Praze chodíte do kavárny na wifi a notebook. V Brně chodíte do kavárny na kávu a povídání. Není to romantizace, je to skutečně jiná kultura.

Místa jako Skleněná louka, Spolek, Kavárna Mitte nebo Trojka nejsou pracovní coworkingy, ale komunitní prostory. Lidi se tu znají, baristé si pamatují, co pijete, a pokud sedíte sami, je docela možné, že vás někdo osloví. Pro Pražáka může být tahle otevřenost šokující, pro Brňáka je to normální.

Kavárna Spolek na Orlí ulici je dobrý příklad. Funguje jako spolkový prostor, kde se konají přednášky, debaty, výstavy. Není neobvyklé, že u vedlejšího stolu sedí autor knihy, kterou jste četli, nebo hudebník, kterého máte rádi. V Brně je kulturní scéna přístupná, není za sklenými stěnami a VIP vstupenkámi.

Podobně funguje Kavárna Mitte v centru. Má vlastní nakladatelství, knihovnu, vydává časopis. Když přijdete v úterý večer, můžete narazit na autorské čtení, ve čtvrtek na debatu o urbanismu, v sobotu na koncert. A to všechno v prostoru, kde se pije dobrá káva a normálně se žije.

Tahle kavárna kultura má v Brně dlouhou tradici. Ve 20. a 30. letech minulého století byla Café Era na Česká místem setkávání avantgardy. Dnes tam sice najdete banku, ale duch té doby přežívá v současných kavárnách.

„Ideme na čáru“ neznamená, že jdete čekat ve frontě. Znamená to, že jdete na tramvaj. Brněnský dialekt je směs hanáčtiny, slovenštiny a místních výrazů, které vznikaly generacemi. Starší Brňáci říkají „dycky“ místo „vždycky“, „forte“ místo „moc“ a „šalina“ místo tramvaj.

Slovo „šalina“ je etymologicky fascinující – pochází z německého „Elektrische Linie“. Podobně „gryfle“ (brýle) pochází z něm. Brille, „kamrlík“ (pokoj) z Kammer, „majzlík“ (nůž) z Meisel. Brno po staletí leželo na pomezí jazykových a kulturních vlivů a dialekt to dokonale odráží.

Mladá generace sice mluví čistěji, ale specifická brněnská intonace a některá slova přežívají. A když slyšíte místního, jak říká „néé, to se ti nepovedlo“, v té prodloužené samohlásce je celý brněnský temperament. Je tam soucit, ale taky určitá vznešenost: my jsme to tušili, že to takhle dopadne.

Zajímavé je, že Brňáci na svém dialektu trvají. Není to jako v Praze, kde se pražské mluvy postupně vzdávají. Tady je „brněnština“ součástí identity. Když se v hospodě ptáte, kde je záchod, a místní vám odpoví „támhle za těma dveřma vpravo“, rozpoznáte pravého Brňáka.

Vila Tugendhat ano, všichni znají. Ale Brno je plné funkcionalistických a brutalistních skvostů, které nejsou na UNESCO, přesto stojí za pozornost. Hotel Avion na Česká ulici, Moravská galerie v Pražákově paláci, obchodní dům Omega nebo nádherně zchátralé secesní domy v okolí Solniční ulice.

Problém je, že Brno své architektonické dědictví dlouho nebralo vážně. Teprve poslední roky se objevují projekty, které staré budovy citlivě renovují místo toho, aby je nahrazovaly skleněnými krabicemi. Když půjdete Českou ulicí, podívejte se nahoru – fasády vyprávějí příběhy, které by si zasloužily víc pozornosti.

Funkcionalistická čtvrť Nový dům na Pekařské ulici je příkladem meziválečné vize moderního bydlení. Architekt Bohuslav Fuchs navrhoval byty s maximem světla, vzduchu a hygienických standardů. Dnes to zní samozřejmě, ale ve 20. letech to byla revoluce. Fuchs postavil v Brně také krematorium na Ústřední hřbitov, jeden z nejkrásnějších funkcionalistických objektů v Evropě.

A pak je tu brutalismus. Hotel Voroněž na náměstí Republiky má svoje fanoušky i odpůrce, ale nikdo nemůže popřít, že je výrazný. Podobně budova Janáčkova divadla nebo komplex Komerční banky. Brutalistní beton se možná nehodí do instagramových fotek, ale má svou estetiku a svůj příběh.

V Brně studuje přes 80 tisíc vysokoškoláků. To je čtvrtina populace města. Masarykova univerzita, VUT, Mendelova univerzita, Veterinární univerzita, Janáčkova akademie múzických umění – každá má svou atmosféru, svoje koleje, svoje legendy.

Přesto Brno není typické univerzitní město jako Oxford nebo Bologna. Studenti se tu neshlukují jen kolem kampusů, rozptýlí se do celého města. V tramvaji je normální slyšet konverzaci ve vietnamštině, ukrajinštině, angličtině. Brno je překvapivě multikulturní, jen o tom moc nemluvíme.

Studentská kultura se nejlíp pozná v klubech a barech kolem Orlí, Pekařské a Veveří. Charlie's Hat, Bajkazyl, Bar které neexistuje, Favál – místa, kde se potkávají generace studentů. Brněnský student nechodí jen za kulturou, chodí za zkušeností, za komunitou. Mnozí po studiích zůstávají, protože Brno jim přirostlo k srdci.

Zajímavý je fenomén kolejí. Vinařská, Purkyňova, Kounicova – každá má svou pověst. Vinařka byla vždycky známá jako místo, kde se žilo intenzivně, Purkyňka jako modernější alternativa, Kounicka jako technické ghetto. Dnes jsou koleje modernizované, ale příběhy zůstávají.

Brněnská gastronomická scéna prodělala za posledních deset let zásadní proměnu. Donedávna tady dominovaly hospody s řízkem a hospody s řízkem. Dnes najdete restaurace, které by obstály v Kodani nebo v Barceloně.

Koishi spojuje japonskou kuchyni s lokálními surovinami, Pavillon je elegantní fine dining ve funkcionalistické vile, Špalíček servíruje moravskou kuchyni v moderním pojetí. A pak jsou tu místa jako La Bouchée, kde se dělá francouzská kuchyně s morávkou duší.

Co je důležité: tyto restaurace nevznikly jako franšízy ani jako pobočky pražských podniků. Většinou je založili místní lidé, kteří věřili, že v Brně je na to prostor. A měli pravdu. Brňáci ocení kvalitu, ale zároveň nemají rádi pózy a aroganci. Pokud jste dobrý a normální, budete úspěšní.

Street food scéna je taky zajímavá. Trhy na Zelném trhu nabízejí nejen zeleninu od místních pěstitelů, ale i výborné klobásy, sýry, med. Farmers market na Kraví hoře je každou sobotu společenskou událostí – kupujete tu jídlo, ale taky potkáváte známé, bavíte se, žijete městem.

A to je možná ta nejdůležitější věc. Brňáci nemají pocit, že musí Praze něco dokazovat. Nemají potřebu být „lepší Praha“ nebo „moravská odpověď na Prahu“. Brno je prostě Brno – město s vlastní identitou, vlastním tempem a vlastním způsobem života.

Je menší, pomalejší, intimnější. Můžete potkat starostu na kole, můžete znát majitele půlky podniků ve svém okolí, můžete projít centrum za dvacet minut. A přitom máte univerzity světové úrovně, technologické firmy, kulturní scénu a noční život, který Praze v mnohém konkuruje.

Vztah Brna a Prahy je složitý. Brňáci nemají rádi, když se o nich mluví jako o „druhém městě“. Není to geografický popis, je to hodnocení. Brno není druhé, Brno je jiné. Má jinou historii, jinou kulturu, jinou náladu. Praha je hlavní město, Brno je moravská metropole. Jsou to dvě různé role.

Zajímavé je, že mnoho Pražáků, kteří se do Brna přestěhovali, říká totéž: konečně se můžu nadechnout, konečně mám čas, konečně žiju v městě, ne v turistickém areálu. Brno vám nenabízí Karlův most ani Pražský hrad, ale nabízí vám kvalitu života.

Brno má Janáčkův festival, Mezipatra, Colours of Ostrava se sem přesunula ne… vlastně ne, to je Ostrava. Ale Ignis Brunensis, jeden z největších ohňostrojových festivalů v Evropě, to je brněnská záležitost. Každé léto město sleduje, jak se nad přehradou rozsvěcí nebe.

Ale kultura v Brně není jen o velkých akcích. Je to HaDivadlo, které dělá odvážná představení v bývalé továrně. Je to kino Art, kde běží filmy, které v multiplexech neuvidíte. Je to galerie Industra, která vystavuje současné umění v industriálním prostoru.

Brněnské divadla mají svou tradici. Mahen byl první divadlo na světě osvětlené elektrickým světlem, navržené ještě edisonovskými žárovkami. Dnes se tu hraje klasika i moderní drama. Národní divadlo Brno má operní soubor světové úrovně, HaDivadlo je experimentální, Divadlo Bolka Polívky má svoje publikum.

A pak je tu hudební scéna. Brno má silnou tradici v jazzu, punku, alternativě. Klub Boro v Králově Poli byl legendou devadesátek, Fléda hraje pořád. Vznikají tu kapely, které pak dobývají svět – nebo aspoň Prahu.

Takže příště, než o Brně pronesete vtip o veletrzích nebo o krokodýlu, zastavte se tu aspoň na víkend. Možná zjistíte, že klišé jsou jen pro ty, kdo se na nic hlubšího nepodívali.

Projděte se Petrskou čtvrtí, kde ulice vedou do kopce a domy se line po svahu jako v San Franciscu. Zajděte na Špilberk ne kvůli hradu, ale kvůli výhledu. Sedněte si v parku Denis a pozorujte, jak město žije pod vámi.

Brno není dokonalé. Má problémy s dopravou, některé části města jsou zanedbané, kulturní památky chátrají. Ale má něco, co mnoho větších měst ztratilo – má duši. Má lidi, kteří se znají jménem, má místa s příběhem, má tempo, které dovoluje žít, ne jen přežívat.

A možná právě proto stále víc lidí říká: Brno je město, kde bych chtěl žít. Ne navštívit, ne obdivovat – žít.