Stěžujeme si. A přitom jsme vylosovali jackpot

Nedávno jsem četl článek o tom, jak si Češi v celé své historii žijí nejlépe. Souhlasím s každým slovem. A přesto si říkám, že samotná fakta nestačí. Protože to, co nám chybí, nejsou informace. Chybí nám schopnost se zastavit a opravdu to pocítit.

Tak zkusme to spolu.

Vstanete ráno. Je teplo. Otočíte kohoutkem a teče horká voda. Otevřete ledničku – plnou. Děti jdou do školy, která je zadarmo, bezpečná a nikdo je tam neohrožuje. Vy nastoupíte do auta nebo do autobusu a jedete do práce, ze které vás nemohou vyhodit jen tak, bez důvodu a bez odstupného.

Tohle ráno si dnes zažijí miliardy lidí na světě úplně jinak. Bez teplé vody. Bez jistoty jídla. Bez školy pro děti. Bez práv.

My si stěžujeme, že autobus měl zpoždění.

A to říkám bez odsuzování – protože je to přirozené. Mozek člověka je nastaven tak, aby vždy hledal, co chybí. Co by mohlo být lepší. Co má soused, co my nemáme. Je to evolučně výhodné. Ale v době sociálních sítí, kde nám algoritmy servírují výhradně ty nejkrásnější dovolené, nejdražší auta a nejluxusnější byty, se z tohoto přirozeného pudu stala past.

Srovnáváme se vždy nahoru. Nikdy dolů. Nikdy do šířky – do světa kolem nás.

Přitom kdybychom se podívali – opravdu podívali – viděli bychom, že velká část světa by za náš „průměrný“ český život dala cokoliv.

Máme zemi, kde se ženy nebojí jít večer samy po ulici. Kde sanitka přijede, i když nemáte peníze. Kde nikdo neumírá na ulici hlady. Kde staří lidé dostávají důchod – věc, která byla ještě před sto lety naprosto nepředstavitelná. Kde se děti rodí a přežívají – skoro vždy. Kde války jsou jen v učebnicích dějepisu, ne za oknem.

Tohle není samozřejmost. Tohle je výsledek staletí námahy, utrpení a budování. Lidí, kteří přežili třicetiletou válku, hladomory, dvě světové války, komunismus. Kteří nám tuhle zemi předali lepší, než ji dostali.

My jsme ji dostali nejlepší v celé historii.

Někdy mám pocit, že jsme si jako společnost namluvili, že stěžovat si je normální a být spokojený je naivní. Že teprve ten, kdo vidí samé problémy, je skutečně chytrý a informovaný.

Ale vděčnost není slepota. Neznamená přehlížet problémy – a ty existují, dostupnost bydlení, regionální nerovnosti, přetížené nemocnice. Vděčnost znamená vědět, z jakého základu problémy řešíme. A ten základ je pevný. Pevnější, než si připouštíme.

Člověk, který si uvědomuje, co má, se nerozpadne při první komplikaci. Drží se. Staví dál.

Bojím se jedné věci. Že přestaneme chápat, co jsme zdědili – a začneme to rozkládat. Ne ze zlého úmyslu, ale z té nejhloupější možné příčiny: z pocitu, že nám vždy někdo něco dluží, že jsme oběti, že je vše špatně.

Taková společnost se nedokáže postarat sama o sebe. A to, co generace před námi s obrovskou námahou vybudovaly, lze zničit překvapivě rychle.

Nechci psát hymnu na dokonalý stát. Česko dokonalé není. Ale je dobré. Opravdu dobré. A to si zaslouží – alespoň občas – říct nahlas.

Máme štěstí. Obrovské štěstí. A možná by nám všem prospělo, kdybychom si to ráno u té teplé vody a plné ledničky chvíli uvědomili.

Jen tak. Bez novinky, bez mobilu, bez scrollování.

Jenom: děkuji, že to tak je.