Článek
Málo se o tom mluví a většina lidí si to nejspíš neuvědomuje, ale skutečně si zde žijeme jak ,,prasata v žitě“ a narodili jsme se do absolutně nejlepší doby. Pojďme se totiž podívat krátce do historie.
Když nebudeme počítat nejstarší období středověku a začneme až novověkem, tak v 16. a 17. století si naše země prošla brutálně krvavou a devastující 30letou válkou, během které jsme přišli kvůli vojenským tažením, drancování, bídě a emigraci až o 30% veškeré populace. Následně jsme čelili velkému náboženskému útlaku a obnovení nevolnictví, kdy 90% společnosti žila pod hranicí chudoby a musela přibližně polovinu roku pracovat pro svoji vrchnost. Ta rozhodovala o vašem životě, bydlení, manželství atd. Každých přibližně 10 – 20 let se českým územím přehnala morová epidemie, která zabila tisíce osob. Každý měl v rodině někoho, kdo umřel na mor nebo jinou nemoc. A když jste měli štěstí a tohle jste přežili, tak vás nejspíše zabil pravidelně opakující se hladomor.
V 19. století se díky průmyslové revoluci české země sice hospodářsky hodně pozvedly, ale životní úroveň obyvatelstva se většinově moc nezlepšila. Lidé byli nuceni opustit venkov, na kterém žili po staletí a odešli do měst, kde pracovali v továrnách 15-18 hodin denně ve strašných podmínkách za žebráckou mzdu bez jakékoliv bezpečnosti práce a zaměstnaneckých práv. Šéf vás mohl kdykoliv vyhodit na ulici, když jste onemocněli nebo třeba otěhotněli. Neexistoval žádný sociální stát, nemocenská, podpora v nezaměstnanosti nebo důchody. Pokud jste neměli dost dětí, které by se o vás ve stáří postaraly, tak jste prostě umřeli.
Na počátku 20. století byla většina mužské populace nucena bojovat a umírat v 1. světové válce. Každá vesnice v ČR má malý pomníček, kde jsou jména mrtvých vojáků z let 1914-18. Ženy musely muže nahradit v továrnách a pracovat v hrozných podmínkách, přídělový systém fungoval špatně a minimálně v letech 1916-18 zažívala většina české populace chudobu a hlad, který si neumíme představit.
Tahle bída pokračovala i po konci války a vzniku Československa, kvůli deflační politice ministra Rašína rapidně vzrostla nezaměstnanost a životní úroveň Čechů se propadla. Desítky tisíc lidí u nás navíc zemřelo na španělskou chřipku. Za pár let přišla Velká hospodářská krize, kdy nezaměstnanost dosáhla 20-30% a pod hranicí chudoby se ocitla nadpoloviční většina české společnosti.
Ve 40. a 50. letech čelili Češi brutálnímu politickému útlaku. Nacisté zavraždili přes 300 tisíc našich občanů v koncentračních táborech, další desítky tisíc mužů a žen bylo zatčeno, mučeno nebo umřeli ve válce. Během roku 1945 zemřelo následkem bombardování, postupy fronty, poválečných masakrů a divokého odsunu dalších asi 100 tisíc osob. Komunisté následně ukradli všem lidem jejich majetek a v roce 1953 během tzv. Měnové reformy znehodnotili a defacto ukradli lidem i všechny jejich finanční úspory. Stovky tisíc osob muselo ze země emigrovat a tisíce jich bylo popraveno nebo zemřeli v dolech.
V 60. až 80. letech se životní úroveň českého obyvatelstva sice výrazně zlepšila, ale stále se nemohlo cestovat, byl nedostatek veškerého spotřebního zboží a 30% populace nemohlo, kvůli příšerným ekologickým podmínkách, pořádně a zdravě dýchat. Počátkem 90. let jsme měli průměrnou inflaci přes 30%.
A teď tu máme rok 2024. Podle někoho příšernou dobu, kdy je naše země v troskách a bídě. Jaká je však realita? Už 10 let máme nejmenší nezaměstnanost v Evropě, inflace je zpátky na klasických a extrémně nízkých 2-3% a v nejhorší fázi byla maximálně na 15%. Míra extrémní chudoby, kterou Světová banka vyčíslila na výdělek méně než 1,9 dolarů na den (45 Kč), v Česku z 99,9% neexistuje, zatímco ve světě takto žije více jak 600 milionu osob. I v rámci Evropy jsme na tom skvěle, míra sociálního a ekonomického ohrožení, které je v Evropě vypočítáno na cca 16 tisíc Kč měsíčně, je u nás z celé EU úplně nejmenší (pouze přibližně 10-15% populace), zatímco třeba takové Rumunsko se blíží k 50%. A i tato ,,chudá“ sociální skupina patří celosvětově mezi 5% nejbohatších osob na planetě.
V Česku neexistuje hlad, téměř 100% společnosti má přístup k základním potravinám, pitné vodě, elektřině a teplu. I přístup k internetu je obrovský a dosahuje 95%. Životní úroveň české společnosti je největší v historii. Za posledních 200 let se více jak z 1000násobila, dneska má běžná česká rodina doma víc oblečení, než ještě před 150 britská královská rodina. Zatímco ještě před 100 lety si nadpoloviční většina společnosti mohla dovolit maso maximálně jednou týdně, nyní ho drtivá většina Čechů může jíst každý den. Ještě před 50 lety bylo vlastnictví automobilu luxus, na který se čekalo roky ve frontě, nyní se počet osobních aut šplhá na 1,6 na osobu, což znamená, že už je skoro normální, že jedna rodina má cca 2 vlastní auta. Ještě před 30-40 let něco neuvěřitelného. Lidé teď mají doma průměrně 2 televize, několik mobilů, pračku, myčku… Každý má ledničku. Věc, která ještě před 50-70 lety byla luxusem pro pár nejbohatších. Téměř každý Čech byl alespoň jednou v životě někde u moře, zatímco ještě před 40 lety to nedělalo ani 5% populace. Dnešní mladá generace do 30 let má projetou půlku Evropy.
Česko je také extrémně bezpečná země. Když nepočítáme vojenskou intervenci v roce 1968, tak už 79 let na našem území neproběhla žádná válka. To je historický rekord. Patříme mezi nejbezpečnější země na planetě, kde je nízký počet vražd, vězňů i korupce. Patříme mezi pár míst na světě, kde se lidé (a dokonce i ženy) nebojí v noci jít sami ve městě po ulici.
Česká republika má bezplatné a velmi kvalitní zdravotnictví. Zatímco ještě před 100 lety umíralo každé páté dítě při porodu, dnes už je to téměř absolutní výjimka. Průměrný věk dožití u žen se dostal nad neuvěřitelných 80 let a porážíme i takové země jako je například Švédsko. Tato hranice se za pouhých 100 let zvedla o neuvěřitelných 30 let, ještě v roce 1920 se ženy i muži průměrně nedožívali ani 50 let.
Stejně tak máme velmi kvalitní školství, které je bezplatné na všech úrovních od tzv. školek až po univerzity. Přístup k informacím je největší v historii lidstva. Dnes má obyčejná pokladní v Penny větší přístup k informacím, než měl ještě před 40 lety prezident USA. Během pár sekund zjistíte, jaké je počasí v Austrálii, co se děje v Japonsku a jak dopadl fotbal v Brazílii.
Máme rozvinutou dálniční síť, která dosahuje 1 500 km, hustou železniční síť, která propojuje všechny regiony, plus fungující metro a mezinárodní letiště. To všechno bylo postaveno za pouhých 150 let.
Máme jeden z nejštědřejších sociálních států, který vám pomůže v případě nemoci, ztráty zaměstnání a bytové či hmotné nouze. Navíc už 70 let u nás funguje šílený experiment tzv. důchodový systém. Myšlenka, že staří lidé nemusí pracovat a stát jim bude dávat nějaké peníze na život, byla ještě před 100 lety nepředstavitelná. A přesto jsme jeden z nejméně zadlužených států v Evropě, jehož dluh k HDP nedosahuje ani 45%, zatímco u sousedního Německa či Rakouska to dělá 60-80%.
Dalo by se toho napsat daleko víc, ale pro představu stačí. Máme obrovské štěstí, že jsme se narodili do této doby a do neuvěřitelně bohaté, úspěšné a bezpečné České republiky. Přesto stále nadáváme a jsme nespokojení. Dokonce čím dál víc. Jak je to možné? To už je však na jiný článek a možná obsáhlou psychologickou studii. Jedno je však jisté. Zcela objektivně žijeme v nejlepším období naší v historie a jediné čeho se já osobně bojím, že si to přestaneme uvědomovat a naše iracionální nespokojenost, to všechno nakonec zničí.
Pokud se vám tento článek líbil, budu rád když budete sdílet, dáte lajk a budete odebírat můj profil.
A hezký optimistický Nový rok 2025!
Zdroje:
Průcha, Václav: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. storočí, vyd. Pravda, 1974, Bratislava
Husák, Petr: Budování kapitalismu v Čechách, vyd. Volvox Globator, Praha, 1997
Čech, Zdeněk: Drsný střed Evropy, od monarchie k republice,vyd. Daranus, 2006
