Článek
O co šlo? Abychom to pochopili, musíme se podívat ještě více do minulosti. Sovětský systém centrálního plánování, vytvořený Stalinem ve 20. a 30. letech minulého století, se už minimálně od 60. let nacházel v evidentní neřešitelné systémové krizi. Na krátkou dobu ho ještě v 70. letech zachránily dva ropné šoky, které přinesly SSSR obrovské zisky z nerostných surovin a krátkodobě prodloužily jeho životnost. Počátkem 80. let si však už vzdělaná elita (zejména v KGB) uvědomovala, že takhle to dál nejde a něco se musí změnit. Inspirací jim byly reformy Teng siao-pchinga v Číně, které ukázaly, že je možné udržet vedoucí úlohu komunistické strany, ale zbytek systému přeměnit v mnohem efektivnější tržní hospodářství. Je zajímavé, že nejvíc tuto reformu tlačila právě komunistická tajná policie KGB v čele s Jurijem Andropovem, který se po smrti Brežněva dostal do čela státu. Kvůli své brzké smrti však neměl čas s pořádnou reformou začít. KGB to však nevzdala a po krátké vládě stalinisty Černěnka, dosadili do Kremlu mladého reformistu Gorbačova. Ten společně se svým okolím velmi brzy zjistit, že sovětský systém je v tak obrovské krizi a rozkladu, je neuvěřitelně zkostnatělý a zabetonovaný, že reformy po vzoru Číny už nejsou možné a jediné východisko je v alespoň částečné liberalizaci a demokratizaci. To se sice KGB už tolik nelíbilo, ale zatím tomu nechali volný průběh. Nakonec se to všem vymklo z rukou…
Ekonomické a sociální vyčerpání Sovětského svazu přinutilo Gorbačova stáhnout se z Afghánistánu i ze střední a východní Evropy. Navíc Moskva už zapomněla, že obří Sovětský svaz není postaven na dobrovolném svazku několika národů, ale naopak stojí na ruském imperialismu, násilí a útlaku. Když tohle povolilo, tak se to celé zhroutilo…
Obyčejní Rusové vždycky považovali Sovětský svaz za pouhé převtělení Ruského impéria. Je to prostě jenom jiný název, ale je to naše říše. Proto když se v roce 1990/91 začala říše rozpadat, považovali to za ztrátu vlastního území. Pobaltí, Ukrajina, Kazachstán a Kavkaz jim přece vždycky patřily, tak proč se toho teď bez boje vzdávají? Reálně nešlo o žádné dobrovolné stažení, ale o porážku ve Studené válce a ekonomickém kolapsu. Jenže obyčejní Rusové to vidí jinak. Oni přeci s Američany neprohráli ani jednu bitvu, Amerika nevkročila na sovětské území… Tak jak mohli prohrát? Je to podobná paralela jako s Německem po 1. světové válce, kdy Němci také 4 roky bojovali na francouzském území, neměli obsazeno ani jedno německé město a na východní frontě dokonce jasně zvítězili. A pak v létě a na podzim 1918 trochu ustoupí a najednou jsou na straně poražených. Proč? Není to nějaký podraz? My jsme vlastně nepohráli… Je to rozdíl oproti 2. světové válce, kdy si Spojenci pro Hitlera došli až do Berlína, zbytek Německa obsadili a srovnali se zemí. Tehdy každý i sebe omezenější Němec pochopil a viděl, že prohráli. V roce 1918 to však bylo jinak… A podobný pocit měli Rusové v roce 1991. My jsme Studenou válku neprohráli, nechápeme proč se stahujeme a nejspíše nás někdo jen podvedl. Americká vlajka nad Kremlem přeci nikdy nezavlála…
Jde o iracionální pocit ,,ruské velikosti“, přeci nějakému dělníkovi z Omsku by mohlo být jedno, že Estonsko vyhlásilo nezávislost, nikdy tam určitě nebyl ani tam nikoho nezná. Ale to území jim vždycky patřilo a je jejich. Navíc je tam ,,pocit prolité krve“. Každý Rus má totiž ve své rodině někoho, kdo během 2. světové války zemřel v bojích v Pobaltí nebo na Ukrajině, aby toto území vybojoval. A teď se ho dobrovolně vzdávají…
V roce 1991 však ještě velká část ruské společnosti byla ochotna tolerovat tuto ztrátu své říše výměnou za příslib západního blahobytu a demokracie. Statisíce ruských občanů v srpnu 1991 vyšlo do ulic proti pučistů… Věřili totiž, že se jim nabízí lepší alternativa. Sice ztrácíme rozsáhlá území a ,,iluzi velikosti“, ale za odměnu získáme bohatství a svobodu jako mají v Evropě a Severní Americe. Jenže to se nestalo…
Přechod od sovětského centrálního plánování k tržnímu hospodářství, které na Západě vznikalo evolučně od 15.-16. století, za pouhých pár měsíců, nemohlo skončit jinak než katastrofou. V zemi už 70 let neexistovalo soukromé vlastnictví, naopak tam fungovala obří černá ekonomika a propracovaná zločinecká struktura. Ta vznikla ve 30. letech v sovětských koncentračních táborech na Sibiři (Gulag), kde kriminálníci, vrahové a lupiči dostali výsadní postavení. Podle stalinisticko-marxistického pojetí stáli totiž zločinci na třídním a hodnotovém žebříčku výš než ,,třídní nepřátelé“. Z toho důvodu dostali zločinci v táborech na povel vedení a udržování pořádku, z čehož postupně vznikla neoficiální zločinecká organizace s vlastními pravidly a zákony. Po uzavření táborů v 50. letech se tato ,,zločinecká hydra“ dostala ven, začala řídit černý trh a po pádu komunismu se chopila příležitosti a ovládla ruskou společnost i stát. Měla totiž kapitál a zkušenosti. Další skupinou, která měla v novém systému komparativní výhodu, byly tajné státní služby (jako KGB), které měly kontakty, moc a vliv na represivní a byrokratické složky.
I podle liberálních ekonomů jako Milton Friedman je pro fungující kapitalismus a tržní prostředí zapotřebí právní stát, který však v Rusku nikdy neexistoval. Na standardním trhu má o úspěchu rozhodovat cena, kvalita služby nebo výrobku a reklama. V Rusku však rozhodovalo právo silnějšího. Z toho důvodu nikdy žádný ruský volný trh nevznikl. Když se spustila privatizace obřího státního majetku, většinu si rozebralo pár mafiánů ze zločineckých organizací nebo bývalých funkcionářů z komunistické strany či KGB. Během let 1990-95 se v ruské společnosti vytvořila gigantická příjmová nerovnost. Pouhých 15 osob ovládalo 50% celého ruského HDP.
Zbytek ruské společnosti se začal propadat do obří chudoby. V Moskvě i v dalších oblastech byl v prosinci 1991 poprvé od 2. světové války zaveden přídělový systém na potraviny. V roce 1992 po ,,šokové terapii" tehdejšího premiéra Jegora Gajdara vypukla hyperinflace a střední třída přišla o veškeré své úspory. Sovětský systém navíc často fungoval na velkých továrních městech, kde jedna státní fabrika zajišťovala i ostatní služby v regionu jako zdravotnictví, školství, kulturu atd. Když si tyto podniky rozebralo pár oligarchů a mafiánů, tak se celý řetězec rozpadl. Finančně vyčerpaný ruský stát, který navíc od roku 1994, topil miliardy dolarů v krvavé válce v Čečensku, často neměl na svůj obyčejný provoz a doktoři nebo učitelé nedostávali svůj plat. Nejhůře na tom byli důchodci, kteří se kvůli vysoké inflaci většinově dostali pod hranici chudoby, v jednu chvíli stál bochník chleba dvou měsíční penzi ruského důchodce. V některých regionech se důchody přestaly vyplácet úplně. Životní úroveň se neuvěřitelně propadla a rychle klesala i průměrná délka života. Dokonce chyběly i základní léky a potraviny, kdyby v roce 1992/93 nezasáhl Západ s humanitární pomocí, nejspíše by došlo k rozsáhlému hladomoru jako ve 30. letech. Podle současných statistik byla ruská ekonomická deprese z 90. let horší než Velká hospodářská krize v USA nebo poválečná situace v Německu po 1. světové válce…
Chudoba, bída a rozdělování státního majetku za biliony rublů spustilo v letech 1991-96 defacto nevyhlášenou občanskou válku, kdy mezi sebou bojovalo několik mafiánských gangů, oligarchů a státních institucích. Zločinnost stoupla o stovky procent, na ulici ležely hromady mrtvol, atentáty, únosy, chaos…
Není proto divu, že ruská společnost v polovině 90. let, už nevěřila příslibu západní kapitalistické prosperity, která měla přijít výměnou za usmíření s USA a ztrátou rozsáhlého území. Pojmy jako ,,demokracie“ nebo ,,lidská práva“ začali Rusové nenávidět, protože jim to přineslo pouze chudobu a ztrátu ,,iluze ruské velikosti“. Nová ruská oligarchická třída miliardářů a zločinců si musela dát v roce 1996 hodně práce, aby udržela Jelcina u moci a nedopustila návrat komunistů. I oni si však uvědomovali, že takhle už to dál nejde a musí vyjít vstříc poptávce ruské společnosti, která chtěla návrat ,,ruské velikosti a síly“ a zajištění alespoň základní stability a sociální jistoty.
Odpovědí byl Vladimír Putin, který se díky traumatu Ruska z 90. let, drží u moci dodnes…
Pokud se vám článek líbil, budu moc rád když dáte lajk a budete sledovat můj profil. Příště se zaměřím na samotného Jelcina a jeho dohodu s oligarchy proti komunistické opozici.
Hezký den!
Zdroje:
Kagarlitsky, Boris. Rusko za Jelcina a Putina: Neoliberální autokracie (2002)
Gill, Graeme. „Jelcinova éra.“ in Routledge Handbook of Russian Politics and Society (Routledge, 2015)
Zubov, A. B., Dějiny Ruska I. Praha: Argo 2014
Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska. Praha: Professional Publishing, s.r.o., 2017.
