Článek
Rumunsko patřilo mezi nejchudší a nejzaostalejší státy komunistického Východního bloku. Až do roku 1965 se víceméně nelišilo od zbytku sovětských satelitů a dělalo všechno, co Moskva nařídila. Změna přišla až tehdy, když se v roce 1965 do čela místní vládnoucí strany dostal mladý a charismatický Nicolae Ceaușescu, který si rychle upevnil pozici tím, že velmi šikovně ovládl represivní složky, samozřejmě armádu ale hlavně rumunskou tajnou policii Securitate. Ceaușescu změnil rumunskou ústavu i celou nově přejmenovanou komunistickou stranu a k překvapení všech starších stranických funkcionářů se velmi rychle stal neomezeným vládcem.
Ceaușescovi se však stále více nelíbilo vazalské postavení Rumunska vůči Sovětskému svazu. Využil tak sovětské invaze do Československa v roce 1968, aby se od Moskvy emancipoval a k velkému překvapení Brežněva, se odmítl vojenské intervence zúčastnit. Nebylo to kvůli nějaké velké lásce k Československu nebo Pražskému jaru, ale tímto odporem si chtěl získat popularitu u rumunské společnosti a navíc se obával, že kdyby souhlasil s Brežněvovým pojetím „omezené suverenity“, tak by se mu to mohlo v budoucnu vymstít.
21. srpna 1968 měl v Bukurešti před obrovským davem velký projev, kde veřejně odsoudil invazi do Československa a prohlásil, že Rumunsko nedopustí okupaci ani metru svého území. Rumunskému národu i celému světu tím dal najevo, že už není loutkou a vazalem a u rumunské veřejnosti si tím získal obří popularitu. Komunistická strana v Rumunsku totiž nikdy neměla žádnou velkou podporu a Sověti je tam po 2. světové válce dosadili zvenčí naprosto proti vůli Rumunů. Ti to tak považovali za přímou sovětskou okupaci a své politiky jen za dosazené loutky. A najednou se Ceaușescu vzepřel a defacto vyhlásil nezávislost. Brežněva to samozřejmě štvalo, ale po invazi do Československa nemohl podniknout vojenskou intervenci do další evropské země, navíc 22 milionové Rumunsko dalo jasně najevo, že by se bránilo a Ceaușescu na rozdíl od Dubčeka měl celou stranu i armádu pod palcem. Navíc ztráta chudého zaostalého Rumunska nebylo pro Moskvu taková rána, jako potenciální ztráta bohatého Československa - „výkladní skříně“ celého komunistického bloku. Brežněv tak s těžkým srdcem nezávislou rumunskou politiku akceptoval, i když myšlenky a plány na svržení Ceaușesca existovaly.
Ceaușescu své nově nabyté nezávislosti využil a rozjel velkou světovou politiku. Západ v něm uviděl naději na rozkol komunistického bloku a chtěl si ho přitáhnout na svoji stranu. V roce 1969 během své první zahraniční cesty navštívil Rumunsko americký prezident Nixon, Ceaușescu byl zván do Británie nebo Francie a na mezinárodní scéně se stal hvězdou. Doma naopak rozjel silně nacionalistickou politiku o „velkém a svobodném Rumunsku“ a začal si budovat vlastní kult osobnosti, který ještě zesílil potom, co v roce 1971 navštívil Čínu a hlavně KLDR. Tam ho fascinoval fanatismus s jakým Kim Ir Sen změnil celou společnost a zbožštění celého režimu.
Na přelomu 60. a 70. let byl na vrcholu své slávy. Západ mu začal poskytovat štědré půjčky a životní úroveň Rumunů se zvyšovala. Pak ale udělal pár velkých chyb. Ceaușescu přistoupil k radikální reformě a změně celé společnosti. Chtěl z Rumunska vytvořit mocnou průmyslovou velmoc a k tomu potřeboval dvě věci. Za prvé změnit zemědělský charakter země na průmyslový a zvýšit počet obyvatel. Od počátku 70 let začal násilně přesouvat lidi z venkova do měst, rušil celé vesnice a formou nucených deportací je přesídloval do nově vybudovaných panelových sídlišť. Zároveň zakázal potraty a až fanaticky začal podporovat vyšší porodnost. Ženy musely být pravidelně kontrolovány a nuceny k rozmnožování. Ceaușescu chtěl do 20 let zvýšit rumunskou populaci přes 30 milionů.
Všechny tyto reformy však skončily krachem. Koncem 70. let se rumunská ekonomika ocitla na pokraji zhroucení a navíc byla brutálně zadlužená u západních států a bank. Západ velmi brzy zjistil, že Ceaușescu není žádný demokratický reformátor typu Dubčeka, ale naopak brutální šílený diktátor, který se více podobá Stalinovi nebo Kim Ir Senovi. Postupně tak jejich podpora klesala a chtěly své peníze zpátky. Ceaușescu, aby splatil tyto dluhy, se rozhodl, že většinu rumunské zemědělské a průmyslové produkce dá na export a Rumuni si ,,utáhnou opasky“. Obchody tak zůstaly prázdné a chybělo úplně všechno. Aby nedošlo k hladomoru, byl zaveden přídělový systém a životní úroveň Rumunů se čím dál více propadala.
V 80. letech byla situace už katastrofální, jeho popularita strmě klesala a Ceaușescu byl nucen čím dál více utužovat svůj režim a zpřísňovat represe. Navíc se rozhodl k dalšímu šílenému kroku. Chtěl postavit v hlavním městě Bukurešti obří monumentální sídlo vlády a „Palác lidu“, který však reálně byl hlavně jeho palácem. Byl stavbou úplně posedlý, nechal rozbourat téměř celé historické centrum města a vynaložil na stavbu miliardy dolarů, zatímco zbytek populace se propadal do chudoby a hladu. Je to asi tak šílené, jako kdyby v Praze někdo nechal rozbourat celou Malou Stranu a postavil tam sídlo ÚV KSČ…
Tím, že už byl dávno mimo sovětský vliv, odmítal jakékoliv Gorbačovovi liberální a demokratické reformy a silně kritizoval celou perestrojku. Čím dál více se orientoval na despotické režimy v KLDR nebo Íránu a podporovat svůj kult. Stejně tak začal oslavovat svoji manželku Elenu, které předával důležité úřady a posty. Když se však v roce 1989 začal mírumilovně hroutit komunistický blok, tak v tom i Rumuni uviděli svoji příležitost. Míra chudoby a sociálního rozvratu totiž už překročila všechny meze.
Zárodek odporu vznikl mezi velkou maďarskou menšinou, která měla napojení na už svobodné Maďarsko. Rumunská tajná policie si myslela, že to vyřeší tím, že deportuje oblíbeného disidenta z maďarské menšiny Lászla Tőkése, všechno se tím ale ještě zhoršilo. Ve městě Temešvár se 16. prosince 1989 na protest proti deportaci sešlo několik tisíc Maďarů a překvapivě se k ním přidávali i obyčejní Rumuni. Securitate tvrdě zakročila, ale demonstranti se nedali, ozbrojili se a v dalších dnech probíhaly tvrdé střety. Demonstrantům se podařilo vniknout do sídla místní stranické vlády a bylo nutno povolat na pomoc armádu, čímž vypukly otevřené krvavé boje. Částečně se však podařilo vzpouru potlačit a Ceaușescu se dokonce rozhodl v klidu odjet na zahraniční návštěvu Íránu.
Situace se však plně neuklidnila, po krveprolití v Temešváru propukaly demonstrace a nepokoje i v dalších rumunských regionech. Když se 21. prosince Ceaușescu z Íránu vrátil, myslel si že má situaci pořád pod kontrolou a rozhodl se promluvit před velkým davem v Bukurešti. Chtěl tím vyslat signál, že má stále velkou podporu. Stal se však pravý opak. Po chvilce jeho řeči začal dav pískat a bučet. Tohle v přímém přenosu vidělo celé Rumunsko a lidé si uvědomili, že je režim oslabený a vyšli do ulic. Ceaușescu i jeho žena Elena byli v šoku, protože tohle vůbec nečekali.
Následné vánoční dny mezi 21.–24. prosincem probíhaly v rumunských ulicích tvrdé boje mezi armádou a demonstranty, jenže čím dál víc vojáků přebíhalo na druhou stranu. Ministr obrany Milea váhal s nasazením tvrdé techniky a munice proti protestujícím a 22. prosince najednou zemřel (oficiálně prý spáchal sebevraždu). Obyčejní vojáci a důstojníci však usoudili, že byl zavražděn a rozhodli se v hojném počtu dezertovat. Komunistické vedení armády si tak uvědomilo, že jestli mají mít šanci na přežití, musí také rychle změnit stranu a připojit se k revoluci. Celý Ceaușescův režim se najednou sesypal jako domeček z karet. Poslední, kdo stál na jeho straně, byla ozbrojená tajná policie. To však bylo málo…
Ceaușescu a jeho žena se tak rozhodli utéct, vyjeli výtahem na střechu svého paláce, kde na ně čekal vrtulník, Už však bylo pozdě, demonstranti vtrhli dovnitř a armáda Ceaușesca zajala. Nově ustavená revoluční vláda „Národní spásy“ rychle vytvořila Vojenský tribunál, který se konal 25. prosince na Boží hod v přímém přenosu. Soud s Ceaușescem a jeho ženou Elenou trval 2 hodiny a defacto ho vedli bývalý vojenští příslušníci režimu, kteří se tak nejspíše chtěli zachránit a najít si místo v novém systému. Ceaușescu i jeho žena byli odsouzeni k smrti za zločiny proti lidskosti a genocidu. Následně byli odvedeni na vedlejší nádvoří a zastřeleni…
Tak skončila krvavá rumunská revoluce a příběh komunistického diktátora, který začal jako miláček národa a Západu, jenž se vzepřel Moskvě a skončil na Vánoce 1989 v kaluži krve nenáviděný celým Rumunskem.
Pokud se vám článek líbil, budu rád, když dáte lajk a budete sledovat můj profil, aby vám neutekly další díly…
Děkuji a hezký den :)
Zdroje:
Deletant, Dennis (1999). Rumunsko pod komunistickou nadvládou . Iasi: Centrum rumunských studií.
Siani-Davies, Peter (2007) [2005]. Rumunská revoluce v prosinci 1989
Juliana Geran Pilon, Krvavá vlajka. Postkomunistický nacionalismus ve východní Evropě. Zaostřeno na Rumunsko
