Článek
Nevím, jestli je to opravdu specifická „česká národní vlastnost“, nebo podobní lidé se najdou úplně všude na světě, ale mám poslední dobou pocit, že „nesmrtelné tetě“ Závisti se zrovna v naší zemi daří až příliš dobře.
Je zajímavé, proč když kdokoliv napíše, že se mu daří dobře a opravdu neví, na co by si měl stěžovat, okamžitě se na něj vrhne hejno takových, kteří by jej nejraději uklovali. Někdy si myslím, že spousta lidí nostalgicky vzpomíná na minulý režim jako na „zlatý“ nejen proto, že tehdy byli mladí, zdraví a plní síly, ale také proto, že téměř neměli komu závidět.
Moc toho neměli - ale jejich sousedi na tom nebyli o nic líp. Většina populace na tom byla tak nějak plus mínus stejně, navíc i pro tak běžné věci jako ledničky, pračky nebo televize (o autech ani nemluvě) se nedalo „jen tak“ zajít do obchodu, ale muselo se kvůli nim nocovat před prodejnami nebo dávat tučné úplatky. Takže i ten, kdo měl peněz o něco více, než byl průměrný plat, nemohl své „bohatství“ příliš dávat na odiv.
Těch pár komunistických papalášů, kteří se opravdu topili v přepychu, většina lidí buď moc neřešila - nebo na ně potají nadávala. Stejně jako na vexláky, meloucháře, řezníky a zelináře. A kdo byl hodně velká svině, ten mohl nějakého toho meloucháře nebo vedoucího masny, co bral úplatky za „podpultovky“, udat a pak se radovat z toho, že dotyčný „skončil v teplákách“.
Ostatně o něčem svědčí, že ve svém slavném projevu na Červeném hrádku se Milouš Jakeš tolik snažil drnkat na strunu lidské závisti řečmi o tom, kolik vydělává Hanka Zagorová (která podepsala Několik vět), případně kolik „berou“ další známí umělci, kteří se začali proti režimu stavět.
Tehdy byl skomírající režim většině ldí tak protivný, že podobné řeči moc velký efekt neměly. Zato dnes je spousta lidí vysloveně „nemocných“ z toho, že zatímco oni byli „jenom“ v Chorvatsku, někdo jiný byl na Bahamách, případně že on má pouze ojetou Škodovku, zatímco jeho soused nový Mercedes.
Že žije v jedné z nejbohatších a nejbezpečnějších zemí na této planetě, to už takový závistivec nevnímá, případně jenom skučí, že nemá tak vysokou životní úroveň jako průměrný obyvatel ve Švýcarsku, Lucembursku, Norsku nebo Kataru. Jenže kdo trpí závistí, ten i kdyby měl příjem 100 tisíc dolarů měsíčně, stejně by byl nespokojený.
Stará moudrost totiž říká, že nejbohatší je ten, který se dokáže spokojit (nebo dokonce být šťastný) s tím, co má. Kdo má i lehce podprůměrnou mzdu nebo průměrný důchod a zdraví mu slouží, ten může být naprosto spokojený, protože na příjemný život to bohatě stačí. Jenom nesmí nakukovat přes ploty k sousedům, jestli náhodou jejich tráva není zelenější.
Případně nesmí být finančně negramotný - o tom, jak se dá levně a přitom dobře stravovat, jsem už psala zde, zde nebo zde, a že ani za kosmetiku není nutné utrácet mnoho tisíc, jsem psala zase zde či zde. Za velmi rozumné ceny se dá nakupovat i oblečení a obuv. A kdo má opravdu značně podprůměrný příjem - třeba ovdovělí důchodci s podprůměrným důcodem nebo ty stále omílané matky samoživitelky, může si zažádat o příspěvek na bydlení, který není zrovna malý. Na tento příspěvek totiž pohodlně dosáhnou i lidé s průměrnými nbo dokonce i mírě nadprůměrnými příjmy.
Já proto nemám důvod být nespokojená - a přitom nemám ani dům, ani auto a dokonce ani nevydělávám ten oficiální průměr, ale pár procent pod ním. Přesto mi to bohatě stačí na běžné živobytí a zbývá i na kina, divadla, výstavy, koncerty, občasné posezení v kavárně/vinárně/hospodě a taky na ježdění na cony i dovolené v zahraničí.
Opravdu nevím, na co bych si měla stěžovat.
Takže šťastný a veselý rok 2025!
P.S. pro ty z vás, které cizí neštěstí potěší: Už 3 týdny už mám vymknutý kotník a nejspíš ještě týden až dva budu pajdat o berlích. Možná i na lednový Tolkiencon budu muset jít o berlích - ale co, před sedmi lety jsem byla na Festivalu fantazie se zlomenou nohou na invalidním vozíku, proti tomu jsou berle ještě legrace.
