Článek
A za druhé je dotyčný zřejmě typ, který - jak říkala moje babička - „vařečku bere do ruky obráceně“. Jestliže někdo až doposud neuměl uvařit málem ani čaj a náhle se rozhodne šetřit tím, že si bude vařit sám, bude to mít opravdu hodně těžké.
Už jsem o tom několikrát psala - např. zde nebo zde - že pokud chce člověk na jídle ušetřit, musí se jako první pořádně naučit vařit. Pojmem „umět vařit“ totiž rozhodně nemyslím to, že jsem schopná si přečíst někde na internetu recept, podle kterého budu otrocky postupovat - ale že recepty na svá oblíbená jídla mám „v hlavě“, umím při vaření různě improvizovat a jsem schopná poté, co přijdu do obchodu a uvidím, co zrovna mají v akci, své kuchařské plány pružně přehodnocovat.
Nemyslím pochopitelně improvizace dle Jirky Babice typu nemáte-li parmazán, dejte strouhaný eidam, nemáte-li limetku, dejte tam citrón, a nemáte-li ani ten, nedávejte nic, ale prosté přemýšlení při vaření. Takové to zvážení, jestli co já vím do toho jídla musí být právě a jen kuřecí a nemohlo by to být vepřové, nebo např. jestli když fazole mi došly a jsou teď drahé, není lepší místo chili con carne uvařit indické jídlo s červenou čočkou, která je právě v akci.
Samozřejmě, některé potraviny jsou natolik trvanlivé, že se opravdu vyplatí nakoupit si je do zásoby klidně třeba i na rok - platí určitě pro mouku, luštěniny, těstoviny, cukr, olej, koření a další dochucovadla (balsamicový ocet, worchestr, sójová omáčka apod.).
Máslo a maso lze také koupit ve větším množství, nechat zamrazit a používat postupně několik týdnů. Kupovat ještě větší množství opravdu není potřeba, nějaká akce, kdy je máslo nebo určitý druh masa daleko levnější než jindy, je v supermarketech minimálně jednou měsíčně. Proto opravdu nemá smysl nakupovat v akci masa či másla na půl roku.
Poměrně pravidelně bývají v akci taky mléčné výrobky nebo vajíčka - zde je ovšem nutné předem počítat s tím, že smetana nebo jogurty vydrží v lednici jen pár dnů a mléko, vejce či sýry sice o něco déle, ale i zde to bude řádově tak maximálně kolem dvou tří týdnů a ne dva či tři měsíce.
I ovoce a zeleninu lze občas velmi výhodně nakoupit v akci nebo na trhu, ovšem zde je zase třeba už předem počítat s tím, že - na rozdíl od toho másla - to (v naprosté většině případů) není jenom o „vyndat z tašky a strčit do mrazáku“, ale tento nákup vyžaduje před tím zamražením více či méně práce. To samé musí pochopitelně člověk udělat i poté, co si přinese z lesa košík hub - opět je nutné je nejméně nakrájet a dát sušit či zamrazit. Pokud se mi ovoce, zelenina nebo houby nechce krájet, nemůžu si „z hub“ přinést dva koše ani ovoce či zeleniny v akcích kupovat větší množství, než které spotřebuji během jednoho, maximálně dvou dnů.
A ano, vaření má i další svá úskalí - spojená jsou zejména s tím, pro kolik osob se vaří.
Pokud člověk žije sám, tak se holt musí smířit s tím, že si uvaří vždycky několik porcí naráz, protože časově zabere prakticky stejnou dobu uvařit jednu porci jako uvařit čtyři, pět nebo šest porcí. Poté, co jednu porci (či dokonce jeden celý oběd i s polévkou a přílohou) sní, s dalšími porcemi je nutné něco udělat.
A to „něco“ je nechat je vystydnout, jednu porci si nechat na druhý den do práce na oběd a zbývající rozdělit do krabiček a strčit do mrazáku. Pokud člověk nechce vařit každý den, musí si na vaření vyhradit zhruba tři až čtyři hodiny (podle toho, jak je šikovný a jak složitá jídla má v úmyslu vařit) vždy jednou za cca 5 až 7 dní.
Během této doby není problémem uvařit tři, čtyři nebo dokonce pět různých jídel. Sporák mívá obvykle čtyři plotýnky a troubu, takže na dvou se můžou současně vařit dvě různé polévky, na třetí třeba „čína“, na čtvrté zase něco jiného (např. nejdříve něco rychlého na pánvi a poté ještě i příloha) a v troubě se k tomu ještě může péct maso nebo nějaká sladká buchta. Pokud člověk ještě navíc vlastní remosku, může ve stejnou chvíli péct dokonce dvě různá jídla - např. maso a něco sladkého.
Během vaření a pečení vzniká spousta „prostojů“, které je vhodné využít k umývání nádobí (nemá-li člověk myčku) nebo ke skládání ušpiněného nádobí do myčky, kterou člověk má, případně k jiné nutné činnosti v domácnosti - k zalévání květin, ke skládání prádla do pračky/z pračky na sušák/ze sušáku do skříně, k utření prachu apod. Což jsou všechno věci, které by asi člověk musel dělat tak jako tak - pokud tedy nemá v úmyslu shnít ve špíně.
Až je vše uvařené a upečené, je třeba nechat to, co se zrovna nebude jíst, pořádně vychladnout - a během této doby, která trvá minimálně dvě až tři hodiny, je možné třeba zajít do kina, do fitka, s kamarády na pivo nebo co já vím si během té doby člověk může číst, hrát počítačové hry nebo se věnovat jiným svým hobby. Po těch několika hodinách je pak třeba jenom to jídlo rozdělit do krabiček a uložit do lednice (to, co si vezme s sebou do práce druhý den) a do mrazáku. A na několik dní je vystaráno.
Dotyčný/á si každý den s sebou vezme do práce jinou krabičku - případně krabičky dvě či tři, pokud chce mít k obědu i polévku, případně též předem připravené přílohy. Některé přílohy se dají snadno předvařit na několik dní dopředu, na druhé straně ovšem rýže (zejména ve varných sáčcích) a těstoviny jsou jídlo, které se prakticky „vaří samo“, takže není až takový problém si uvařit příslušnou porci do práce vždy večer předem nebo dokonce - je-li v práci kuchyňka - si porci zcela čerstvých špaget, vrtulí, makarónů, mašlí nebo rýže uvařit rovnou k tomu obědu.
Samozřejmě, že aby takový systém fungoval, člověk musí mít dokonalý přehled o tom, co vlastně do toho mrazáku dal - takže krabičky je třeba nějak popisovat, zejména pokud i při průhledných stěnách nelze na první pohled poznat, co za jídlo to je. Dále je potřeba už jenom jednou za pár dní „dovařovat“ to, co zrovna chybí - polévka, příloha atd., případně něco, na co je zrovna chuť.
Některým lidem nevadí jíst dva dny po sobě stejnou polévku nebo dokonce i stejné hlavní jídlo, jiní lidé chtějí mít každý den jiné jídlo. Podle toho, ke které katagorii patřím, tak často musím i vařit, případně věnovat vaření jednou za čas nikoliv tři hodiny, ale pět až šest hodin - a pak mít v mrazáku naskládaných v krabičkách třeba deset různých polévek a patnáct různých hlavních jídel. Podstatné pro to, aby člověk ušetřil, je samozřejmě žádné jídlo v mrazáku nezapomenout několik měsíců a pak jej muset vyhodit.
Rodiče autora článku, na který reaguji - a asi hlavně jeho matka - zaslouží zatraceně pokárat, že jej vařit nenaučili. Ovšem na druhé straně jak známo „nouze naučila Dalibora housti“, takže pokud není jiného zbytí, i totální nemehlo se vařit naučí. Znám případy jedináčků - zejména mužského pohlaví, o kterých jejich matinky byly přesvědčené, že je dotyčný/á osmý div světa a tudíž by Jeho vznešenost přišla k úhoně, pokud by se motal(a) kolem plotny. Stačilo však jen pár týdnů pobytu na kolejích nebo výjezd na Erasmus a podobný rozmazlenec se vařit docela rychle naučil.
Mnozí z nich tomu dokonce přišli na chuť a dnes mají vaření - a občas dokonce i pečení - jako své velké hobby.
Ostatně umět vařit je aktuálně zatraceně cool - a dávat jako zážitkové dárky kursy nějakého exotického (indického, thajského, brazilského, libanonského…) vaření je taky hodně „in“. Správný „hipster“ dneška má tudíž v šupleti kuchařskou zástěru i s čepicí a své přátele zve k sobě domů na malajské speciality.
Autor článku, na který reaguji, je tudíž „sto let za opicemi“.
Měl by se sebou začít urychleně něco dělat.
