Jak jsem šetřil na jídle v restauraci a prodělal při tom kalhoty

Dát za teplé jídlo, za jeden oběd v restauraci 150 Kč, se mi zdálo moc. Při každé objednávce a konzumaci jsem si v hlavě rychle spočítal, za kolik bych takové jídlo asi zvládl uvařit doma. A rozhodl jsem se, že začnu šetřit. Jídlo si uvařím, přinesu do práce a sním tam. A jak to dopadlo? Bylo to méně výhodné než ta restaurace.

Není žádné tajemství, že v kalkulaci restaurace musí být zahrnuto úplně vše, co restaurace platí. Nájmy, energie, platy, daně. Samozřejmě i veškeré suroviny, a i s nějakým ziskem je třeba počítat. Doma hrají roli opravdu jenom suroviny a pár korun na energie. Už z logiky věci musí být domácí vaření výhodnější. Chtěl jsem se o tom na vlastní kůži přesvědčit a zjistil jsem, že radši dál zůstanu u té restaurace.

První problém nastal s tím, co vlastně budu vařit. Vymyslet nějaké jídlo zabralo víc času, než jsem si myslel. Nakonec jsem na to šel chytře. Otevřel menu restaurace a vypsal si jídla, která mám rád. S tím, že si je uvařím. Problém s pestrostí stravy jsem vyřešil vcelku jednoduše.

Nastala ale další komplikace. Nákupy. Bylo třeba vytvořit si nákupní seznam. Chtěl jsem jíst co nejvýhodněji, a proto jsem se rozhodl jít po slevových akcích. Ale nabídka surovin ve slevě zase neodpovídala tomu, co jsem chtěl jíst. A kupovat maso přes 200 za kilo, když v akci stojí polovinu, se mi moc nechtělo. To stejné platilo o zelenině, nebo těstovinách.

Konečně, vymyšlení jídel za mnou, nákupní seznam za mnou. A můžu jít nakoupit. V představách jsem prolétl obchod za pět minut a měl v košíku vše, co jsem potřeboval. Realita byla podstatně vzdálená. Z pěti minut se stalo několik desítek minut, s dalším nutným přejezdem jinam, protože ne vždy měli ve vybraném obchodě vše, co jsem potřeboval.

Nevzdal jsem se. Suroviny jsem měl, představu o jídle taky, mohl jsem se pustit do vaření. Jednou za čas si rád uvařím, baví mě to. Ale po několika dnech to byla noční můra. Hlavně ty stále se opakující činnosti. Příprava, úklid linky, naskládání nádobí do myčky, vyndání z myčky, zmrazení nezužitkovaných surovin, příprava krabiček s jídlem.

Ano, navařil jsem si podstatně výhodněji, o tom není pochyb. Ale jednu věc jsem v potaz prostě nevzal. Kalkuloval jsem jenom s penězi, ne s mým časem. Když vezmu v potaz, kolik desítek minut jsem věnoval přemýšlením nad jídlem, tvořením nákupního seznamu, samotnému nákupu a potom vaření, zhrozil jsem se. Najednou jsem si ten čas přepočetl na svou hodinovou mzdu. Byl jsem tam každý den za pár stovek. Být v práci o tento čas déle, mám vyšší výplatu. Věnovat tento čas třeba svým zájmům, mám spokojenější život.

Takhle jsem denně ušetřil 150 Kč v restauraci, kam jsem si sedl, nahlásil objednávku a na stůl mi po chvíli přistála polévka, potom hlavní jídlo. Jediným mým úkolem bylo vybrat si z menu. Nemusel jsem nad ničím přemýšlet, vybírat a kupovat suroviny, vařit, umývat nádobí, řešit co se zbytkem. Ale já si místo toho vybral cestu plnou problémů, která mě denně stála neúměrně množství času. Když se budu držet tvrzení, že čas jsou peníze, tak jsem vařením doma doslova prodělal kalhoty. Když bych tyhle časy dělal jako přesčasy, mám peníze, za které bych v pohodě zaplatil i dražší obědy a i na pár hospodských večeří by zbylo.