Článek
A to nejen ve svém vlastním zájmu, ale také v zájmu nás všech. Tedy předpokládám, že je v našem zájmu, aby se lidé „jenom neváleli doma na dávkách“, ale naopak pracovali. Ovšem kdo je ochotný zaměstnat člověka, který vypadá, jako by právě vylezl z popelnice? Domnívám se, že jen málokdo.
Pokud nejde vysloveně o práce typu pomocný dělník na stavbě, kopáč výkopů nebo co já vím popelář, těžko někdo zaměstná člověka, který přijde na pohovor v oblečení viditelně staromódním („jak z doby krále Klacka“) nebo špatně padnoucím (tedy zakoupeném v době, kdy byl o 10 a více let mladší a tedy i nějaká ta kila lehčí či pár cm nižší), případně v šatech ušmudlaných nebo dokonce roztrhaných či viditelně vyspravovaných.
I na pozice, které nevyžadují téměř žádnou kvalifikaci, jako je např. vrátný/á nebo pokladní v supermarketu, každý personalista požaduje člověka, který vypadá tak, že nebude v zákaznících, návštěvnících a vlastně ani ve spolupracovnících vyvolávat odpor. Což u většiny lidí nepříliš upravený nebo dokonce špinavý člověk zaručeně vyvolává.
Další věcí je, že čím pohledněji či atraktivněji člověk vypadá, tím sympatičtější většině lidí je. Je to možná smutné, ale je to tak. Bylo už provedeno mnoho výzkumů na toto téma - a všechny potvrzují, že lidé považovaní za atraktivní si snáze hledají zaměstnání a velmi často také rychleji postupují v kariérním žebříčku. Je zde tedy jistá drobná výjimka - až příliš velkým krasavcům a krasavicím má jejich okolí tendenci závidět a tedy záměrně „házet klacky pod nohy“, navíc příliš krásné ženy jsou často považovány za „hloupé“ a tudíž se jim hůře získávají opravdu vysoké a zodpovědné posty. Ovšem lidé vypadající průměrně hezky nebo „pouze“ o něco lépe než průměr mají při hledání práce i při kariérním růstu obvykle značné „plus“.
V případě mužů je jejich atraktivita dost významně spojena s tělesnou výškou - provedené výzkumy prozatím potvrzují (pro mnohé možná velmi nepříjemný) fakt, že v naší západní civilizaci má větší šanci na dobře placené místo i na rychlejší kariérní postup daleko spíše muž vysoký 180-190 cm než muž měřící pouhých 170 cm či ještě méně. Samozřejmě s tělesnou výškou jako takovou člověk nic neudělá - jakou mu příroda dala, takovou má. Pravdou ovšem je, že muž bez „pivního pupku“, ale zato s širším hrudníkem a rameny vypadá opticky vyšší.
Už jsem o tom jednou psala, že na přelomu 19. a 20. století byla velkým bestsellerem kniha s názvem Jak vyrostu o 10 cm a nabudu sílu gorily. Samozřejmě člověk, který poctivě a dlouhodobě postupoval podle rad uvedených v této knize - což nebylo v podstatě nic jiného než návod na pravidelné provádění určitých cviků - nevyrostl ani o centimetr, ale díky cvičení byl štíhlejší, nabyl svalovou hmotu a zlepšil celkové držení svého těla, čímž vším se sám sobě i svému okolí zdál být najednou vyšším.
Mimochodem, většina z nás má „tatíčka Masaryka“ zafixovaného jako člověka nejen štíhlého, ale také poměrně dost vysokého. Štíhlý samozřejmě byl, ale s tou výškou to až tak dramatické nebylo - do těch „magických“ 180 cm mu zhruba 2-3 cm chyběly, tedy v dnešní době by byl naprostý výškový průměr a mezi mladší generací až lehký podprůměr. V jeho době to byla výška sice nadprůměrná, ovšem ne až tak extrémní. Přesto na většině dobových fotografií působí dojmem, jako kdyby měřil spíš něco kolem 190 cm. Holt štíhlá postava a perfektně rovné držení těla dělá značný dojem i na těch starých fotografiích. O co působivější to mohlo být v reálu!
Takže pánové, co příliš nevyrostli, se nemusejí jít ze zoufalství věšet. Pokud budou štíhlé, atletické až lehce svalnaté postavy a s podobně rovným držením těla jako náš první prezident, jejich okolí (včetně potenciálních zaměstnavatelů) je bude považovat za vyšší než skutečně jsou.
Nemluvě o tom, že obézní lidé jsou obecně považováni za líné, hloupé, popřípadě obojí. A samozřejmě jen málokterý zaměstnavatel touží po pracovníkovi, kterého na první pohled ohodnotí jako lenocha či hlupáka. Snažit se tedy udržovat si alespoň normální postavu je pro každého nepochybně velké plus nejen kvůli jeho vlastnímu zdraví, ale i kvůli šanci sehnat si dobrou práci - občas dokonce jakoukoliv práci.
Jíst zdravě a hýbat se samozřejmě může i chudý člověk. Už jsem o tom psala několik článků, že je možné jíst zdravě, aniž by kvůli tomu bylo nutné utrácet velké peníze. Vyžaduje to samozřejmě jednu zásadní věc - vařit! A pak také vše dělat s rozumem. Naučit se vařit na alespoň takové úrovni, aby dotyčný či dotyčná zdravě uživil sám sebe a případné své děti bez toho, že aby ta jídla byla chuťově odporná, by měl dokázat každý s IQ 80 a více - a dost možná i mnohý mentálně retardovaný s IQ mezi 70 a 80. Naopak jsou poměrně často právě mentálně retardovaní „od přírody“ dosti šikovní nejen na manuální práce, ale právě i na to vaření.
Jak už jsem také psala ve svých předchozích článcích o jídle a vaření, pokud člověk potřebuje na jídle hodně ušetřit, ovoce a zeleninu musí kupovat hlavně sezónní, účastnit se samosběrů, případně nakupovat především to, co je zrovna v akci, či využívat výprodeje na konci dne na trzích. Některé druhy - zejména zeleniny a luštěnin, ze kterých je možné vařit zdravá jídla - jsou ale poměrně levné celoročně. Mám na mysli např. zelí, mrkev, hrách, čočku a fazole. Dále jsou tu houby, kterým se odedávna říká „maso chudých“ - a k jejich získání není třeba nic více, než nebýt líný a vyrazit do lesa.
Stejně tak je možné v příslušné sezóně získat nějaké ovoce úplně zadarmo, opět to požaduje pouze jednu „drobnost“ - překonání lenosti. Dokonce i ve velkých městech lze najít místa, kde divoce rostou maliny, ostružiny nebo různé druhy peckovin - švestky, třešně a hlavně tzv. „špendlíky“. V mnoha parcích, příměstských lesících a zejména v alejích kolem silnic rostou mimo peckovin také jablka nebo hrušky, které „nikomu nepatří“ a naopak zbytečně padají na zem, kde je potom nutné je odklízet. (Olovo se do benzínu nepřidává už pěknou řádku let, takže ovoce od silnice není o nic „nezdravější“ či „nebezpečnější“ než jakékoliv jiné ovoce.)
Všechny houby, ovoce a zeleninu, získané levně v akcích nebo dokonce úplně zadarmo, lze samozřejmě nasušit, zamrazit, sterilizovat či zavařit - a poté používat po zbytek roku. Takže žít zdravě může i hodně chudý člověk. Stejně tak k tomu, aby se jeden trochu hýbal, nejsou třeba žádné velké investice. Plavky ani tenisky nestojí majlant - a v létě lze chodit plavat do rybníků, řek či zatopených lomů, kde se žádné vstupné neplatí (a pokud se člověk odhodlá k otužování, tak na ty rybníky a řeky může chodit plavat zadarmo po celý rok). Stejně tak běhat nebo cvičit je možné prakticky kdekoliv - doma, na louce, v parku nebo v lese, kde se rovněž žádné vstupné neplatí. Hodně pomáhá i obyčejná pěší chůze, která je také zcela zdarma - ba dokonce je chozením pěšky možné i ušetřit něco na jízdném.
V případě žen je situace trochu jiná, zde je jako atraktivní nebo neatraktivní primárně posuzována nikoliv výška, ale zejména obličej. A ať se to komu líbí nebo nelíbí, za pomoci dekorativní kosmetiky je možné snadno udělat z „ošklivky“ alespoň „průměrně hezkou ženskou“, případně z každé „šedé myši“ vysloveně atraktivní krásku.
Kdysi jsem viděla dokument, ve kterém vystupovalo asi 15 ne moc známých modelek žijících USA. Tyto slečny ve filmu mluvily o tom, jak se k této profesi dostaly (mnohé z nich vysloveně náhodou) a byly tam natáčeny převážně ve svém soukromí - jak nakupují, uklízejí, vaří, cvičí, na zahradě sekají trávník, chodí na procházku se psem atd. Pouze dvě až tři byly i bez nalíčení, s vlasy staženými do culíku a oblečené v obyčejných džínách, tričku a teniskách „na první pohled hezké holky“. Naprostá většina z nich byly takto „v civilu“ vysloveně „tuctovky“, kterých by si 90 % mužů na ulici nejspíš ani nevšimlo, a zhruba tři až čtyři byly vysloveně nehezké - měly nějaký ten zjevný estetický nedostatek typu výrazně nesouměrný obličej, odstávající uši, příliš velký nos, malé oči, úzké rty, akné a jiné defekty pleti apod., ovšem když si je vzal „pořádně do práce“ kadeřník a vizážista, za hodinu až dvě z nich byly krásky, ze kterých by se nejednomu pánovi „podlomila kolena“.
Ostatně momentálně právě na toto téma - tedy jak moc používání dekorativní kosmetiky a nošení vyšších podpatků mění vnímání atraktivity žen - probíhá rozsáhlý výzkum na katedře etologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Jste-li z Prahy a ve věku 18-40 let, můžete se jej do konce října zúčastnit.
Je tedy opravdu naprosto nesmyslné vyčítat chudým ženám, že se líčí a lakují si nehty (jako to dělá třeba bloggerka s přezdívkou Mamynka). Ano, za vyumělkovanosti typu dlouhé gelové/akrylové nehty a umělé řasy by nezaměstnané, matky samoživitelky a další chudé ženy sociální dávky utrácet neměly. Nejen proto, že na podobné hlouposti nejsou určené, ale také proto, že při hledání zaměstnání jsou jim pěticentimetrové „pařáty“ a „smetáky“ nalepené na očních víčkách dost k ničemu. Tedy při hledání normálního zaměstnání - při konkursu na striptérku nebo pornoherečku to může být jinak. Jenže striptérky, pornoherečky ani prostitutky většinou chudé nebývají - snad leda v případě, že jsou závislé na drogách.
Já mám ovšem na mysli spíš ty úplně obyčejné ženy, které „mají hluboko do kapsy“ a stojí o místa dělnic, pošťaček, prodavaček nebo maximálně sestřiček, pečovatelek a úřednic. Ke získání těchto profesí umělé nehty a řasy, stejně jako permanentním make-upem vytvořené „dokonalé“ obočí nijak nepomohou, spíše naopak mnohdy vyvolávají dojem až nepříjemný (že dotyčná je nějaká „líná fiflena“) a tudíž mohou přijetí naopak zabránit. Ovšem i při pracovním pohovoru na místo pokladní v Tescu je celkově upravený a průměrně nebo lehce nadprůměrně hezký zjev určitě vždycky větší či menší plus.
Ještě navíc když ta „malovátka“ také nemusí stát bůhvíkolik. O kosmetice obecně jsem už párkrát psala (např. zde nebo zde), ovšem rady v těchto článcích jsou určené spíše pro střední vrstvu než pro úplně chudé. Přesto v těchto článcích mimo jiné píšu i to, co vím, totiž že dekorativní kosmetika se dá koupit poměrně levně.
Např. paletka očních stínů od privátních značek řetězců jako Rossmann nebo DM se dá pořídit za cenu mezi 50 a 100 Kč - záleží na tom, kolik barev má, pokud pouhé dvě nebo maximálně čtyři, vychází kolem té padesátikoruny. V každém případě taková paletka vystačí nejméně na rok. Na čtvrt až půl roku vydrží pudřenka, zatímco tvářenka stejně jako ty stíny vydrží minimálně rok - obojí zmíněné lze opět koupit zhruba za tu stokorunu. I tekutý make-up lze pořídit do 100 Kč, ten ovšem vydrží jenom tak 3-4 měsíce. Ceny kolem 100 Kč platí také pro řasenku a rtěnku. Konturovací tužka na rty, stejně jako tužka na oční linky se dá pořídit za cenu kolem 50-60 Kč a minimálně půl až třičtvrtě roku by obojí vydržet také mělo. Lak na nehty lze rovněž pořídit „za pár korun“.
Takže ať počítám jak počítám, žena, která se denně líčí a pravidelně si lakuje nehty, nemusí za všechny tyto kosmetické „serepetičky“ utratit více než 2000-2500 ročně, což dělá měsíčně zhruba 150-200 Kč. Myslím si, že i žena žijící ze sociálních dávek je schopná podobnou částku na svou krásu ušetřit jinde - jako první se nabízí nekouření a neholdování alkoholu ani sladkostem, jako druhé trocha šikovnosti při přípravě jídla pro sebe i případnou rodinu, jak jsem o tom už psala výše.
Hlavním problémem u některých žen mohou být vlasy - ty, které mají vlasy kvalitní a bez šedin, nemusejí vidět kadeřníka třeba 20 let, protože nosí vlasy dlouhé, nebarví si je a konečky si buď zastřihují samy, nebo o tuto službu požádají nějakou kamarádku.
Hůř jsou na tom ty, které trpí předčasným šedivěním. To totiž některé ženy potkává už těsně po pubertě - např. moje babička byla ve třiceti prakticky bělovlasá (měla stěstí, že „platinové krásky“ byly tehdy v módě). Bez ohledu na to, co radí spousta věhlasných kadeřníků, vlasy lze bez problémů barvit doma, aniž by se kvůli tomu nějak „ničily“ (osobně si myslím, že kadeřníci a kadeřnice takto straší proto, aby nepřišli o kšefty). Pokud těch šedin není mnoho, stačí používat 1-2× měsíčně tónovací šampón (který třeba v tom DM stojí 19,90). Je-li šedin více, je už třeba barva - ale pokud má někdo strach, že ta „obyčejná z drogerky“ může vlasy poničit, není přece problémem koupit si přes internet barvu určenou pro profesionální kadeřníky.
Další možností je potom Henna - ta neobsahuje kysličník, takže vlasy neničí, ale naopak vzhledem ke svému ryze přírodnímu složení vlasy spíše posiluje a prospívá jim. Jedna známá celý život neměla vlasy nic moc, pak odjela na několik let do Indie, kde se barvila pouze Hennou - a všichni jsme byli překvapení, že se vrátila „s hřívou jako lev“. Oproti běžnému přesvědčení neexistuje jenom jeden druh Henny, tedy ta, která barví na zrzavo až červeno. Dnes není problémem sehnat na internetu (Henny v DM opravdu nedoporučuji) také Hennu černou, různé odstíny hnědé a kaštanové a dokonce už existují i speciální druhy Henny pro blondýnky, které tónují do slámova či medova. Jedinou „vadou“ Henny je, že vlasy nezesvětlí. Pokud ovšem pouze chcete zakrýt šedivé vlasy a ne udělat z brunety blondýnu, je Henna velmi dobrou volbou - a to i po stránce finanční.
Největší potíž samozřejmě mají ženy, které buď mají vlasy natolik křehké, lámavé či řídké, že nechat je „jen tak růst“ nepadá do úvahy, případně zjistily, že zrovna jim dlouhé vlasy moc nesluší. Pak holt nezbývá nic jiného než jednou za měsíc až dva toho kadeřníka navštívit a tedy si nějak na tuto nezbytnost našetřit - pochopitelně nemá-li dotyčná nesmírně šikovnou kamarádku nebo příbuznou. Ovšem ostříhání v učňovském kadeřnictví (která ve větších městech stále existují) není zas tak strašně drahé a také kadeřnice v malých městech a na venkově si účtují podstatně méně než jejich kolegyně v Praze, Brně, Plzni a dalších velkých městech. Možností je také využívat Slevomat nebo podobné slevové portály, čímž lze kolikrát ušetřit i třetinu až polovinu z běžné ceny.
Mluvit o tom, že v second handech lze velmi levně nakoupit módní a nejednou dokonce i značkové oblečení, mi přijde už zcela zbytečné. Osobně považuji za neporovnatelně lepší variantu nakupování v second handech než chození do tržnic, obchodů typu Primark nebo objednávání z Aliexpresu, Temu, Wishe a co já vím, jak se to všechno jmenuje. Nejen, že tato rychloobrátková móda je velkou zátěží pro životní prostředí, ale navíc pro ni přesně platí to staré přísloví laciné dvakrát placené, případně nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit kupovat levné věci.
V každém případě mi však přijde hloupé a vyslovně zlé odsuzovat chudé lidi za to, že se snaží hezky oblékat, dbát na sebe a v případě žen se i líčit a lakovat si nehty. Když začala válka na Ukrajině a k nám začaly prchat tamější ženy s dětmi, považovala jsem za velmi dobrou jednu iniciativu, která si uvědomila, že každá normální žena se chce líbit, a to i za války (kdo o tom pochybuje, doporučuji filmy jako Operace Silver A nebo Anthropoid) a tak kromě běžných drogistických potřeb sbírala pro uprchlice i barvy na vlasy a dekorativní kosmetiku. Přece kvůli tomu, že na něčí zemi zaútočil šílený diktátor, nemůžeme po ženách z této země chtít, aby vypadaly hůř než vězeňkyně.
Uprchlice, stejně jako chudá máma, má právo chtít se líbit - a my bychom jí to neměli vyčítat.
Mimochodem, spousta „dobráků“ samoživitelkám radí, aby svou finanční situaci vyřešily tím, že si „najdou nového chlapa“. Pokud budou vypadat jako strašidla, co právě vylezla z popelnice, sotva o ně bude mít zájem někde jiný než bezdomovci - se kterými to asi moc nevyhrají.
Pokud máte zájem zúčastnit se v článku zmíněného výzkumu na téma ženské atraktivity, přes tento QR kód se můžete přihlásit.
Zdroje:
Kristýna Holcová: Atraktivita, její evoluční a kulturní podmíněnost (bakalářská práce)
Vít Třebický: Fyzická atraktivita mužské postavy v perspektivě evolučních věd (bakalářská práce)
