Článek
Ano, část lidí je prostě neuvěřitelně povrchních a hezký ksichtík doprovázený „perfektní figurou“ jsou jediné hodnoty, které vnímají - a tím pádem i od partnera či partnerky požadují. Ovšem o těchto mužích a ženách se dá pouze říct něco v tom smyslu, že je to dřív nebo později dožene a že „kdo chce kam, pomozme mu tam“.
Povrchní slečny a dámy totiž končí ve vztazích s alkoholiky, línými lemply, které musí živit, či s chorobnými žárlivci a tyrany, co pro facku nejdou daleko. Nebo - v tom pro ně o něco lepším případě - jako svobodné matky, kterým jejich někdejší „idol“ na dítě neplatí buď vůbec, nebo jednou za čas pošle pár symbolických stovek, aby ho nezabásli. A pak všude možně pláčou, jak nemají na to či na ono a vůbec jak je ten život zlý.
Povrchní kluci a pánové zase končí se zlatokopkami, které jim ještě navíc nasadí parohy, za které by se ani šestnácterák stydět nemusel - a pokud se jim to náhodou nelíbí, tak je při rozvodu oškubou jak slepici. Zhruba ve stylu toho starého kresleného vtipu dvojice Neprakta-Švandrlík, na kterém před krásnou vilou u bazénu popíjí drink jedna taková „kočka“ a své kamarádce, která ten drink popíjí s ní, povídá: „Manžel se se mnou po rozvodu o vše spravedlivě rozdělil, jenom tu půlku žebrácké hole mi odmítá dát“.
Jedny i druhé nemá smysl moc litovat. Dostali přesně to, co si zasloužili. Ano, uznávám, že v případě matek samoživitelek ty jejich děti opravdu nemůžou za to, že jejich matinka je jisté zvíře s rohy v barvě fialové, ale to by bylo na úplně jiný článek.
Většina lidí - naštěstí - takto hloupých není, resp. je posuzování kvality budoucího partnera či partnerky jenom na základě vizáže nejpozději kolem dvacítky přejde. „Hodní kluci“ a „hodné holky“, o které není ze strany opačného (nebo dle vkusu i stejného) pohlaví moc zájem, mají většinou jiný problém. A to ten, že to jejich „jsem hodný/á“ je jediná hodnota, kterou mohou na seznamovacím trhu nabídnout.
Odhlédněme od situace, kdy se jedná o psychopaty, sociopaty, narcisy, hysteriky a podobné pochybné existence obého pohlaví, které svou hodnou povahu pouze předstírají (a běda tomu, kdo jim na to skočí), případně o tom, jak jsou hodní, pouze mluví, ale „skutek utek“. Bavme se o těch, kteří opravdu jsou hodní lidé, ovšem nic dalšího už nenabízejí. Zde se hodí citovat slova klasika: „A není to málo, Antone Pavloviči?“
Svého času jsem četla lingvistické pojednání na téma, jak vzniklo slovo „kretén“. Jednou z teorií je, že se to táhne už od dob antického Řecka, kdy obyvatelé ostrova Kréty byli považováni za v lepším případě podivíny, v horším za lháře a zloděje. Další teorií ale je, že to vzniklo z francouzské věty „Il est un bon chrétien“ (tedy "je dobrý křesťan"), která se používala v případě, že se měl člověk kladně vyjádřit o někom, o kom toho moc pozitivního říct nešlo. Dotyčný nebyl ani chytrý, ani vzdělaný, ani šikovný… zkrátka byl to naprostý ňouma, který nic pořádného neuměl, k ničemu se moc nehodil, žádná složitější práce se mu nedala svěřit, ale nikomu neubližoval a na lidi se usmíval.
A něco podobného je případ spousty těch „hodných kluků“ a „hodných holek“. Dotyční jsou moulové, které kam ráno postavíte, tam je večer najdete, zájmy a koníčky nemají buď žádné, nebo veškerá jejich „hobby“ končí u čumění na fotbal (většinou kluci), nakupování (většinou holky) a sezení u televize nebo počítače (obě pohlaví).
Člověk, se kterým je nuda k ukousání, jenom sedí jako pecka, nemá žádné zájmy a celkově je „muchy, sežerte si mě“, tak i kdyby byl sebehodnější, kvalitní partneři a partnerky se mu buď obloukem vyhnou, nebo jeho existenci ani nezaznamenají, protože už dávno mají nějaký sobě podobný kvalitní protějšek.
Seznamovací trh je zkrátka trh jako každý jiný - a princip nabídky a poptávky na něm funguje zcela nemilosrdně. Jako první selekční kritérium opravdu je ten vzhled, s tím nic nenaděláme. Zkrátka jsme taky zvířátka a navazovat partnerství s někým, kdo mě absolutně sexuálně nepřitahuje, není dobrý nápad. Občas to sice někdo udělá, ale podobné „vztahy z rozumu“ obvykle nekončí moc dobře. Buď je někdo (častěji tedy žena) ochotný jít „hluboko pod svou ligu“, má-li protějšek zlatou kreditní kartu, nebo jsou to takové ty smutné případy typu „nikdo lepší na mě nezbyl, tak než být sám/sama…“. V tom prvním případě většinou svůj neatraktivní protějšek podvádí, kde jen může, nebo dokonce se modlí za jeho brzkou smrt, a v tom druhém případě nemilosrdně „pálí mosty“ v okamžiku, kdy potká kohokoli, kdo jeho/jejímu vzhledovému ideálu odpovídá více a má o něj/o ni zájem.
Je ovšem třeba podotknout, že - dle jednoho francouzského přísloví - „každý má svůj špatný vkus“, takže i lidé, kteří ani omylem neodpovídají mainstreamové představě o kráse, se někomu líbí. Možná jste už párkrát viděli velice pohledného kluka, který podle celkového chování a vystupování rozhodně nebyl žádný chudák ani hlupák, ale vrhal zamilované pohledy na slečnu, která byla naprostá „tuctovka“, ne-li přímo „ošklivka“. A stejně tak jste možná zažili případ, kdy jste si u některé své velmi pohledné i jinak „šikovné“ kolegyně či kamarádky kladli otázku „kam proboha dala oči“.
V zásadě ovšem platí pravidlo „80 na 20“, tedy že 80 % mužů se líbí zhruba 20 % žen a obráceně. Kdo má to štěstí, že patří mezi těch 20 % nejpohlednějších, ten si může vybírat a tedy si partnera snadno najde. A pokud jeho vztah z jakéhokoliv důvodu skončí, velmi rychle si najde partnera nového. Příkladem mohou být nejrůznější umělecké a sportovní hvězdy - když se s jedním/s jednou rozejdou, nejpozději za pár týdnů mají jiného/jinou.
Je ale otázkou, zda těmto „superatraktivním“ lidem je vlastně co závidět.Někteří dokážou mít trvalý a harmonický patnerský vztah, ale pro část z nich je jejich atraktivita spíše handicapem. Neumí s ní zacházet, takže se chovají, jako kdybyste zavřeli malé dítě do cukrárny - neví, co by chtěli dřív, případě musí ochutnat úplně všechno, až je jim z toho špatně.
Daleko lépe jsou na tom ti, co patří mezi těch 20 % osob s nevětšinovým vkusem. Těm sice někdy trvá déle, než si partnera najdou, ale potom ho zpravidla už nechtějí měnit. Takže nakonec prožijí ve vztahu vcelku spokojených (nějaký ten „mráček“ se najde všude) 30, 40 i více let.
Co ale s tou více než polovinou ostatních? Pro ty existují v zásadě pouze dvě možnosti: buď zvýšit svou vlastní hodnotu na trhu, nebo snížit své požadavky. Případně jistá kombinace obojího podle slavné filmové hlášky „přiměřeně přiměřeně“.
Pokud jde o zvýšení vlastní hodnoty, tak zde jsou tři reálné cesty: zlepšit svůj fyzický vzhled, zlepšit svou atraktivitu jiným způsobem, jistá rozumná kombinace obou uvedených možností.
V případě vzhledu se říká, že „neexistují ošklivé ženy, pouze ženy, které nevědí, jak se učinit krásnými“ - přičemž to samé platí i pro muže. Typ účesu, barva vlasů a střih oblečení (u mužů také existence či neexistence vousů a případně styl těchto vousů) opravdu dělají hodně a velmi často mohou z „ošklivého káčátka“ udělat elegantní labuť nebo lva či lvici salónů. Knih a filmů na toto téma existují stovky - kdo máte rádi komedie pro pamětníky, doporučuji jako možný návod zejména filmy „Kristián“, „Dáma na kolejích“ a „Kantor ideál“.
Základem je samozřejmě (u obou opohlaví) aspoň trochu normální postava. Kdysi dávno, snad na přelomu 19. a 20. století existoval bestseller, který se jmenoval „Jak vyrostu o 10 cm a nabudu sílu gorily“. V zásadě tato knížka neradila mužům nic jiného než určité druhy cvičení - a pokud někdo podle návodů z této knihy vážně poctivě postupoval, opravdu mu vyrostly svaly a také se zlepšilo držení těla, takže přinejmenším opticky vypadal vyšší a statnější. Jistě, pokud někdo narostl na 165 cm, může se ucvičit třeba k smrti, ale dlouhán z něj nebude. Ovšem ne všechny ženy požadují muže o 10 a více cm vyššího.
To stejné samozřejmě platí i pro ženy - pokud její maminka i babička vypadaly jako Věstonická Venuše, kdyby cvičila od rána do noci, étrickou vílu, „co by se mohla převlíkat za bičem“, ze sebe nejspíš neudělá. Ovšem zase, ne každý muž chce mít doma zrovna Twiggy. Pokud se na člověku netřese sádlo, ale naopak má normální zpevněnou či dokonce sportovní postavu, počty osob, které o něj/o ni budou mít zájem, výrazně narostou.
Není samozřejmě nutné „dřít v posilovně jak magor“. Pokud se člověk nepřecpává, úplně stačí pravidelně plavat, jezdit na kole, lyžovat, hrát badminton nebo „jen“ chodit na dlouhé pěší výlety. Případně existují aktivity, které jsou zábavné, spálí se při nich poměrně dost kalorií a ještě vhodným způsobem formují postavu, a přitom je většina lidí za sport ani nepovažuje. Mám na mysli např. tanec - kursů tanců latinskoamerických, country nebo třeba 20. a 30. let 20. století je dnes, zvláště ve městech, poměrně dost. A nejsou zase taková „rána“ do rozpočtu. Dalším pozitivem je, že se na podobných kursech dá i seznámit. A pokud se někdo stydí nebo má pocit, že chodit do tanečního kursu bez partnera je blbost, alternativou může být i kurs stepu nebo (a to nejen v případě žen) břišních tanců, belly dance, twerku apod.
A pak je samozřejmě možné zvýšit svou atraktivitu v očích okolí tím, že člověk něco zajímavého umí. Třeba hrát na nějaký hudební nástroj, malovat obrazy, jezdit na koni, skákat padákem, lozit po skalách, pilotovat ultralight, točit amatérské filmy, šermovat… Některé uvedené koníčky jsou finančně nákladné, zatímco jiné nestojí skoro nic, pouze čas, chuť a překonání lenosti.
Hodní kluci a hodné holky, co nebudou jenom sedět na gauči a lkát nad tím, jak je to nefér, že jejich atraktivní kamarád/kamarádka může potenciální partnery „přehazovat vidlemi“, si určitě nějakého fajn kluka či holku najdou. A ve finále budou možná nakonec šťastnější, než ten vyhlášený krasavec/vyhlášená krasavice, který/á tak dlouho přebíral(a), až nakonec zůstal(a) sám/sama.
Mimochodem, pán z obrázku kdyby se trošku hýbal (čímž by mu zmizely ty tři brady), určitě by si na nezájem žen nemohl stěžovat.
