Masarykův první špión - Emanuel Viktor Voska

Obuvník Diviš asi nikdy nedostal podivnější zakázku. V srpnu 1914, pár týdnů poté, co v Evropě vypukla válka, k němu přišel třicetiosmiletý Čechoameričan a chtěl, aby mu rozřízl podrážky bot. Neměl je opravit ani podšít, ale rozříznout tak, aby se do nich dalo něco schovat a nebylo to poznat. Za práci zaplatil dvě stě korun.

Do podrážek pak putovaly tenké listy japonského papíru s tím, co mu svěřil profesor Tomáš Garrigue Masaryk, čísla o financích monarchie, vojenské zprávy a údaje o pronásledování jihoslovanských politiků. Co se nevešlo do bot, ovinul kolem kostic šněrovačky své sedmnáctileté dcery Villy. Zbytek se naučil nazpaměť. Nesl i Masarykovu ústní prosbu, aby Rusové nestříleli na české vojáky, kteří k nim přebíhají.

Tak to o deset let později vylíčil v novinách sám Emanuel Voska. Na Voskovo vyprávění se většinou nedá spoléhat, tahle historka ale má svědka. Historička Dagmar Hájková, autorka dosud nejdůkladnější práce o Voskovi, ukázala v roce 1988 jeho jednadevadesátileté dceři Ville Bechyňové xerokopii jednoho z lístků. Stará paní ho poznala. Právě tenhle lístek nesla na těle a celou cestu přes Evropu se bála převléknout.

Cílem byl Londýn a v něm Henry Wickham Steed, šéf zahraniční rubriky deníku The Times a Masarykův přítel. Voska se 2. září ubytoval v hotelu Three Nuns, koupil si nové boty a rozřezané staré hodil pod postel. Večer pak krajanům tajemně vykládal o poslovi do Čech a o půlnoční schůzce u Temže. Londýnští Češi, kteří se jako občané nepřátelského státu úzkostlivě snažili působit loajálně, ho udali policii. Inspektorovi stačilo slyšet Steedovo jméno a vše skončilo u sklenky v hotelovém baru. Voska se o udání dozvěděl až po válce. Do té doby s obdivem vyprávěl, jak ho vševědoucí londýnská policie odhalila díky bystré pokojské a botám pod postelí.

Praktickou cenu pro Dohodu Masarykovo poselství podle všeho nemělo. Pro Masaryka ale znamenalo první krok k otevřenému odporu proti monarchii. Podle rakouských zákonů už šlo o zradu. O devět let později to Masaryk Steedovi připomněl: „Pamatujete si, jak jsem k Vám poslal na začátku září 1914 svého muže Vosku? To byl počátek naší akce.“

Muž v rozříznutých botách se jmenoval Emanuel Viktor Voska. Za první světové války pro odboj riskoval, po válce si z vlastních zážitků vystavěl legendu. Komunisté ji později použili proti němu.

Narodil se 4. listopadu 1875 v Kutné Hoře. Otec Jan byl kameník a zahynul v lomu, když bylo chlapci šest let. Strýc kanovník pro něj chystal kněžskou dráhu, čtrnáctiletý Emanuel na to odpověděl útěkem z domova. Chtěl tesat kámen jako otec. Vyučil se u sochaře Jana Šídla a ke dlátu přidal socialistickou literaturu, široký klobouk a rudou mašli.

V roce 1894 vstoupil do sociální demokracie a v červnu pronesl na veřejné schůzi plamenný projev o dělnici ze sedlecké továrny, které prý za špatnou práci strhli celou týdenní mzdu, čtyři zlaté. Sál mu tleskal. Místní list Volné slovo pak napsal, že dělnice přišla o sedm krejcarů a že „občan řečník mluvil na mnohých místech čirý nesmysl“. Schopnost strhnout publikum i velkorysý vztah k faktům si podržel do konce života.

Okresní hejtman mu vzkázal, že tahle cesta vede do kriminálu. Na začátku zimy 1894 plul devatenáctiletý Voska z Brém do New Yorku. Na Ellis Island ho zapsali jako Emana Wosku. Měl čtyři dolary a neuměl slovo anglicky. Prodával těžítka z onyxových odřezků, myl nádobí, chodil do večerní školy a za pár let měl vlastní mramorářskou dílnu. Z Kutné Hory za ním přijela Anna Ročňáková a narodilo se jim šest dětí. Dům na 435 East 86th Street se stal místem, kde se scházela česká Amerika. Voska byl vidět v Sokole, ve Volné myšlence, v socialistické sekci i v krajanském tisku. V roce 1914, když vyrazil do Evropy, to byl zámožný a mezi krajany známý muž.

Na podzim 1914 se vrátil do New Yorku a na rozdíl od většiny krajanů znal osobně Masaryka a měl spojení na Steeda. Chtěl, aby se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Patřil k nejaktivnějším newyorským organizátorům Českého národního sdružení, psal, řečnil, vybíral peníze a posílal je Masarykovi. Postupně navázal i spojení s britskou tajnou službou, s námořním atašé Guyem Gauntem a později se šéfem britského zpravodajství v USA Williamem Wisemanem. Voska doufal, že si službami Dohodě vyslouží uznání českého státu. Britům šlo o to, aby miliony amerických přistěhovalců z monarchie nepodporovaly německou kampaň proti vývozu zbraní a munice do Evropy.

Mnohem cennější než Britové byl pro Vosku nenápadný úředník rakousko-uherského generálního konzulátu v New Yorku František Kopecký. Nabídl odboji své služby a Voska dostal za úkol se s ním sejít. Setkali se v Pabstově restauraci na Columbus Circle. Kopecký si tu scénu pamatoval ještě po dvaceti letech: „Voska, jak jsem ho později poznal, měl zálibu v amatérském hereckém umění. Nyní vzal na sebe masku detektiva a po delším odmlčení, s umělým úsměvem, uváženými, odměřenými slovy se mne zeptal: ‚Znáte tento dopis?‘ Další Voskovo detektivní herectví záleželo v tom, že málo mluvil, nechal mluvit mne a jen mne bedlivě pozoroval.“ A dodal: „To byl celý Voska – fantasta.“

Kopecký tohle psal jako zatrpklý muž, který se cítil nedoceněn a chtěl Voskovy zásluhy uvést na pravou míru. I jeho paměti je proto třeba brát s rezervou. Spolupráce ale fungovala, to nepopíral ani jeden z nich. Z přibližně deseti Čechů a Slováků ve službách monarchie v Americe byl Kopecký jediný, kdo pracoval pro odboj. Věděl, komu konzulát platí, kdo dělá propagandu a kdo tajně odjíždí do Evropy. „Denně mně přinášel zadržené dopisy a dokumenty z rakouského konzulátu,“ vzpomínal Voska. Sám si zvolil krycí jméno Victor. Kopecký se stal Xaverem.

Neutrální Amerika byla v letech 1914 až 1917 bitevním polem propagand. Němci financovali noviny, přednášky i stávky v muničních továrnách, Britové odpovídali stejnou měnou. Každý odhalený skandál mohl pohnout americkým veřejným míněním.

V srpnu 1915 Kopecký zjistil, že americký novinář James F. J. Archibald, známý proněmeckými sympatiemi a placený za přednášky německým i rakousko-uherským velvyslanectvím, poveze do Evropy diplomatické dokumenty. Voska to předal Britům. Loď Rotterdam vyplula 21. srpna a britské úřady ji ve Falmouthu zadržely a prohledaly.

Nenašly nic.

Archibald si stěžoval u amerického velvyslance, hrozila diplomatická roztržka a Gaunt dostal důtku za nepravdivé informace. Voska se 30. srpna obrátil na Kopeckého s obavou, že hrozí ostuda. Po poradě s ním trval na tom, že dokumenty musí být v balíku a v duté holi. Balík se nakonec našel v lodní úschovně. Hůl se nenašla nikdy. Kopecký později tvrdil, že existovala jen ve Voskově fantazii.

Balík ale stačil. Obsahoval 34 položek: zprávy německých atašé Franze von Papena a Karla Boy-Eda o sabotážích, záznamy o platbách sabotérům a propagandistům, projekt s mexickým generálem Huertou a dopis rakousko-uherského velvyslance Konstantina Dumby ministru Buriánovi o podpoře stávek v amerických muničních továrnách. Nechyběly ani urážlivé poznámky o prezidentu Wilsonovi a Američanech. Dne 8. září 1915 americké ministerstvo zahraničí prohlásilo Dumbu za nepřijatelného. V prosinci musel ze země i Papen, muž, který o necelých dvacet let později pomůže k moci Hitlerovi.

Bez naléhání Vosky a Kopeckého by se balík možná vůbec nenašel. Na tomhle úspěchu má Voska nespornou zásluhu a nic podobně velkého už za války nedokázal.

Voska ovšem nebyl jen zpravodajec. Co se dozvěděl, hned nosil do novin, a čím déle válka trvala, tím víc v něm převažoval propagandista. Nejhůř to dopadlo v případě Alice Masarykové.

Masarykovu dceru zatkly rakouské úřady 28. října 1915 a osm měsíců ji věznily ve Vídni. V Americe, kde před válkou pracovala jako sociální pracovnice v Chicagu, se její případ stal kauzou. Dne 27. dubna 1916 otiskl The New York Times Voskova slova, že v Praze, Plzni a Táboře vypukly vzpoury, že úřady nařídily Alicinu popravu a že členové Českého národního sdružení nepochybují, že byla zastřelena. Odvolával se na svědectví posla z Čech.

Nic z toho nebylo pravda. Alice žila a později byla propuštěna. Edvard Beneš, který se obával o bezpečnost skutečných kurýrů, si Masarykovi stěžoval: „Byla to hloupost od Vosky.“ Voska popřel, že by zprávy do novin dodal, a Masaryk mu uvěřil. Nejpravděpodobnější je, že své dohady nahlas rozváděl před spřátelenými novináři a ti je bez ověření pustili do světa. Jestli šlo o vědomou lež, nebo jen o lehkomyslnost, nevíme.

V létě 1917 se Rusko po únorové revoluci rozkládalo, vojáci hromadně dezertovali a bolševici volali po okamžitém míru. Kdyby Rusko vystoupilo z války, uvolnilo by Němcům desítky divizí pro západní frontu. William Wiseman proto připravil tajnou misi do Petrohradu, která měla podpořit vládu Alexandra Kerenského. Vedl ji spisovatel William Somerset Maugham. Dostal 21 000 dolarů a, jak si pochvaloval, „čtyři oddané Čechy“ jako spojku k Masarykovi, který tehdy v Rusku působil mezi legionáři. Těmi čtyřmi byli Voska, reverend Alois Koukol, novinář Josef Martínek a učitel Vendelín Švarc.

Dne 19. července vznikl seznam třiceti dvou krycích jmen. Voska zůstal Victorem, Masaryk se stal Marcusem, Kerenský Lanem, Lenin Davisem a prezident Wilson Westonem. Skupina vyplula 2. srpna 1917 z Vancouveru, Maugham a Češi cestovali zdánlivě odděleně a předstírali, že se neznají. Přes Japonsko a Vladivostok dorazili transsibiřskou magistrálou 2. září do Petrohradu.

V Maughamově zápisníku je portrét nejmenovaného agenta, muže neuvěřitelné energie, který „naprosto pohrdal lidským životem“ a pro svou věc by neváhal obětovat přítele nebo syna. Hájková v něm s velkou pravděpodobností poznává Vosku. Jde ovšem o literární portrét a jeden detail nesedí. Maugham píše o malých modrých očích, ve Voskově pase stojí hnědé.

V Rusku Voska pomáhal zřídit tiskovou kancelář a objel legionářské pluky. U husitské divize zakončil projev slovy: „Přátelé drazí, jest nás stále ještě málo, a proto musíme každý vydat za deset mužů.“ Mise ale přijela do země, kde vláda už sotva vládla. Voska odjel krátce před bolševickým převratem a 6. listopadu, den před ním, sepsal v Londýně memorandum, podle něhož Kerenského vláda „dříve nebo později padne“. Měl pravdu, i když o tři dny později stejně sebejistě předpovídal, že sověty budou brzy svrženy.

Po návratu do Ameriky nabídl Voska své služby americké vládě. Jeho požadavky nebyly skromné. Chtěl důstojnickou hodnost, šest poručíků do štábu, které si sám vybere, dvanáct civilistů pro nebezpečnou práci, kanceláře v New Yorku a u švýcarské hranice, právo používat státní kabelogramy a v případě potřeby i letadla. Celý rozpočet vyčíslil na 659 000 dolarů. Dne 8. května 1918 byl jmenován kapitánem National Army, válečné složky americké armády, a přidělen k vojenskému zpravodajství. Blahopřání mu poslal i Vojta Beneš, bratr Edvarda Beneše, s nímž se v krajanském hnutí opakovaně střetával: „Udělal jsi velikou díru do světa a mnohým lidem těžké hlavy a těžká srdce. Ačkoliv znáš můj poměr k sobě, mám v této věci z Tvého úspěchu velikou radost.“

Dne 30. května 1918 se v Pittsburghu sešlo na pětatřicet tisíc Čechů a Slováků, aby se postavili za samostatný stát. V čele průvodu kráčel Voska v uniformě kapitána americké armády.

V červenci už byl ve Francii u zpravodajského oddělení hlavního stanu amerických expedičních sil v Chaumontu. Vedl středoevropskou sekci s kancelářemi v Paříži, Ženevě, Bernu, Modeně a Padově a nejcennější zprávy získával od zajatců z rakousko-uherské armády. Bernskou kancelář řídila jednadvacetiletá Villa. Tahle její práce je na rozdíl od pozdějších otcových historek doložená.

Poslední, dost podivný úkol dostal na začátku roku 1919. Americký vládní propagandistický úřad CPI ho poslal do Vídně, aby v habsburských archivech našel důkazy, že sarajevský atentát byl německo-rakouské spiknutí. Voska podle vlastních slov přivezl do Prahy tři auta plná dokumentů a hranici prý projel stokilometrovou rychlostí. Jak se mu podařilo „vypůjčiti si na delší dobu korespondenci členů panovnického rodu“, odmítl i po letech prozradit. Dokumenty žádné spiknutí nedokazovaly a americké ministerstvo zahraničí je nechalo tiše zapadnout.

Pro americkou zpravodajskou službu se tím Voska stal na čas nepoužitelným.

Voska se přestěhoval do nového Československa. Odboj ho stál hodně. Sám vyčíslil, že do něj vložil osmnáct až dvacet tisíc dolarů a že osmdesát procent nákladů na cesty poslů hradil ze svého. V prosinci 1918 naznačoval Olze Masarykové, že je blízko bankrotu. Doufal, že ve státě, o jehož vznik se zasloužil, najde uplatnění.

Nedostal ale žádnou funkci v diplomacii, v armádě ani ve státní správě a nepodílel se ani na budování zpravodajských služeb, což by se u „prvního českého špióna“ nabízelo. Masaryk s ním pro budoucí stát vážně nepočítal. Už v říjnu 1918 napsal Benešovi: „Voska je velmi schopný a chytrý, nemá však skutečné politické vzdělání.“

Voska stál u založení Československého červeného kříže a z Ameriky vypravoval „lodě lásky“ s pomocí pro válkou postižené Čechy. Pak se pustil do obchodů. Jeho firma Czechoslovak Commercial Corporation of America v roce 1921 zkrachovala a skončila u soudu. Nakonec zastupoval americkou firmu na psací stroje Underwood. Masaryk o něm soukromě mluvil bez obalu: „Ten Voska také se zapletl hned po převratu do nějakých obchodů a poškodil lidi. Tenkrát ovšem, jak jsem se informoval, podvodu z jeho strany nebylo, ale vina byla v tom, že se pustil do věci, které nerozuměl. Inu, fantasta. Musel jsem se smát tomu jeho hotelu Ritz na Zbraslavě, řekl jsem mu, že by se měl spíše jmenovat Nic.“

Své trvalé finanční potíže Voska řešil návštěvami Pražského hradu a Černínského paláce, kde připomínal válečné zásluhy. Edvard Beneš v roce 1929 odhadl, že od něj Voska dostal „různé pomoci“, které „možno páčiti na 1 mil. korun“. Téhož roku prodal Voska svůj archiv Památníku osvobození. Chtěl 320 000 korun, dostal 100 000.

Už v březnu 1920 otiskly Lidové noviny výtah z přednášek „amerického kapitána“. V roce 1924 popsal v Právu lidu podrážky od obuvníka Diviše. V letech 1933 a 1934 vycházely v týdeníku Jas na pokračování Paměti kapitána Em. Vosky. Jezdil po přednáškách, kutnohorský spolek Vocel mu zřídil pamětní síň a v roce 1935 se stal čestným občanem rodného města. Všude mu říkali kapitán Voska.

S každým vyprávěním byly jeho příběhy barvitější. Popsal třeba, že v nejhorších newyorských dnech, bez práce a bez peněz, se rozhodl vyhodit do povětří jeden hotel a zachránilo ho jen to, že právě toho večera dostal místo. Nejvíc ale vyprávěl o válce.

Nejslavnější byla historka o aktovce. Dne 24. července 1915 usnul ve vlaku newyorské nadzemní dráhy na Šesté avenue unavený německý obchodní atašé Heinrich Albert. Když se probudil, vlak stál ve stanici, kde měl vystoupit. Vyřítil se z vagonu a aktovku s dokumenty o německém financování propagandy nechal na sedadle. Podle Voskových pamětí si ji vzali jeho lidé. Zjistili prý, jakou novou aktovku si Albert koupil, opatřili si stejnou a ve vlaku je nepozornému diplomatovi vyměnili. Masaryk tu historku převzal do své Světové revoluce, Steed jí věřil také.

Ve skutečnosti Alberta sledoval agent americké Secret Service Frank Burke, a když diplomat vyběhl z vagonu, Burke aktovku prostě sebral. Albert se ho marně pokusil dohonit. Dokumenty pak vyšly v newyorském deníku The World. Voskovi lidé se na tom nijak nepodíleli.

Podobné je to s historkou o Ville. Podle otcových pamětí získala místo stenografky v Albertově kanceláři a osm měsíců mařila německé plány. Podle Kopeckého necelý měsíc rozesílala dopisy pro německou dopravní firmu, z nichž některé skončily místo na poště ve sklepě u Vosků. Sama Villa si na práci u Alberta nevzpomínala a odkázala na otcovy paměti. Studovala tehdy farmakologii.

Dodnes se také opakuje, že měl síť osmdesáti čtyř agentů, kteří nikdy nezradili. Číslo uvedl Masaryk ve Světové revoluci a převzal ho Edvard Beneš, oba ho ale měli od Vosky. Na jaře 1916 hlásil Benešovi šedesát osm lidí, ve zprávě pro Steeda za rok 1916 už osmdesát čtyři. Mezitím čekal na peníze a měl dluhy. Lidi z Českého národního sdružení, kteří sledovali doky a továrny, opravdu měl. Nejcennější zprávy ale podle všeho chodily od jediného muže z konzulátu.

Z Ruska si v pamětech přivezl zápisník Jevgenije Sumensonové, ženy, přes jejíž konto měly téct německé peníze bolševikům. Jenže Sumensonovou zatkla ruská policie v červenci 1917, dřív, než Voska do Ruska vůbec přijel. O kapitánské hodnosti v pamětech napsal, že by podle Masaryka patřil do generálního štábu, a tak zašel na ministerstvo a za dva dny byl kapitánem. Ve skutečnosti jednal několik měsíců.

Vojta Beneš i František Kopecký byli přesvědčeni, že si Voska řadu zásluh přisvojil, ale nechtěli poškodit obraz zahraničního odboje. Kopecký ve 30. letech sepsal vlastní paměti, které měly legendu uvést na pravou míru. Nikdy nevyšly. Edvard Beneš mu prý v roce 1935 radil, ať napíše, co sám vykonal, ale s Voskou nepolemizuje. Masaryk, Steed i americký šéfpropagandista George Creel naopak Vosku veřejně chválili. Měl tak téměř neomezený prostor své příběhy vylepšovat.

Na kritiky měl Voska odpověď, kterou kdysi napsal Vojtovi Benešovi: „A hlupáků, kteří nic nevykonají za celý svůj život a jenom věčně kritizují, těch nedbejte.“

Po nástupu Hitlera k moci ubytovával ve své vile na Zbraslavi uprchlé německé antifašisty. V roce 1936 stanul v čele Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, organizoval sbírky a vydával letáky pro republikány. Byl to, slovy své životopiskyně, „člověk do nepohody“.

Hned po 15. březnu 1939 ho gestapo nakrátko zatklo. Přesto se mu podařilo odjet a 20. dubna 1939 připlul do New Yorku. Bylo mu třiašedesát let.

S novinářem Willem Irwinem, který za první války sám pracoval pro americký propagandistický úřad CPI, sepsal anglické paměti Spy and Counterspy. Nejdřív vycházely na pokračování v časopise The Saturday Evening Post. Proti seriálu, a hlavně proti dílu o Albertově aktovce, se ohradil A. Bruce Bielaski, za války šéf Vyšetřovacího úřadu amerického ministerstva spravedlnosti, z něhož později vznikla FBI. Voska s tím případem podle něj neměl nic společného.

Voska redakci napsal obhajobu a dovolával se svědectví Masaryka, Steeda a vlastní dcery. Šéfredaktor ji poslal Bielaskimu a Voskovi napsal, že protest považuje za pouhou profesní žárlivost. V knižním vydání téhož roku ale Voska příběh potichu upravil. Napsal, že teprve teď zjistil, že aktovku vzali američtí agenti, a že dokumenty jednou našel na stole a myslel si, že mu je tam položil novinář John Rathom. Pak pokračoval starou historkou o výměně aktovek, jen místo „moji agenti“ napsal „Rathomovi agenti“. Rathom byl už mnoho let po smrti.

Fotografii svého válečného informátora z konzulátu ale redakci odmítl dát. V protektorátu by to pro Kopeckého znamenalo koncentrační tábor.

V roce 1942 nastoupil Voska v šedesáti šesti letech k americké zpravodajské službě, která v červnu téhož roku dostala jméno Office of Strategic Services. Na jaře 1943 přešel do Office of War Information, která ho poslala do neutrálního Turecka. Tam až do konce války pracoval v oblasti propagandy a informační analýzy. Popularizační literatura mu připisuje i odhalování německých agentů a hlášení o rozmístění divizí na Balkáně, odborná literatura to však spolehlivě nedokládá.

Nejstarší syn Artur zemřel v koncentračním táboře. V prosinci 1943 mu v newyorské nemocnici zemřela žena Anna, se kterou prožil téměř osmačtyřicet let. V Turecku pak potkal o mnoho let mladší rozvedenou Češku se dvěma dětmi, Marii Melehat Kayatürkovou. Obdivoval její vlastenectví a doufal, že s ní prožije klidné stáří. V lednu 1945 se vzali.

V roce 1945 se Voska vrátil do Československa. Bylo mu sedmdesát, ale nezahálel. Hospodařil v Krásném Dvoře, podílel se na obnově lázeňství v severních Čechách, psal místní kroniku a přednášel. Byl v sociální demokracii i ve Svazu přátel SSSR a měl známé mezi americkými diplomaty i mezi komunistickými ministry.

Po únoru 1948 zůstal. Hájkové připadá podivné, že muž, který znal svět i zákulisí politiky, neodjel. Jako možné důvody uvádí věk, levicové přesvědčení, kvůli kterému mohl komunisty podcenit, a víru ve vlastní legendu muže, který dvakrát čelil protivníkovi a vyhrál. „Role úspěšného špióna nakonec zmátla jeho samotného,“ píše. V roce 1948 ovšem nebylo zdaleka tak jasné jako dnes, co přijde.

V květnu 1950 zabavila Státní bezpečnost rukopis Kopeckého pamětí, které měly Vosku usvědčit z přehánění. Dne 5. června 1950 si přišla pro Vosku. Ve vazbě strávil téměř čtyři roky. V březnu 1954 byl jako „agent amerického imperialismu“ odsouzen na deset let za vojenskou zradu. Jeho dcera Otýlie dostala ve stejném procesu čtyři a půl roku. Těžce nemocný, téměř osmdesátiletý muž prošel věznicemi v Praze, ve Valdicích a v Leopoldově.

Dcery Villa a Laura psaly žádosti o milost. V dopise prezidentu Antonínu Zápotockému z 15. dubna 1954 žádaly, aby byl otec posuzován z perspektivy doby: „Pracoval vždy pod dojmem okamžité situace (…) a vykonal subjektivně jistě svoji povinnost na svém místě.“ Žádostem nebylo vyhověno. Podle historiků bylo v roce 1957 zamítnuto i podmínečné propuštění s odůvodněním, že vězeň „nebyl dostatečně převychován“.

Trest mu přerušili ze zdravotních důvodů koncem roku 1959. Bylo mu čtyřiaosmdesát let. Emanuel Viktor Voska zemřel 1. dubna 1960 doma, u svých dětí.

Komunističtí historici 50. let převzali Voskovu legendu beze zbytku, jen jí dali opačné znaménko. V pracích Václava Krále se z hrdiny stal placený přisluhovač amerických imperialistů, podle Theodora Syllaby byl „špionem a provokatérem z povolání“. Historky, kterými Voska léta dokazoval, jak velkým byl špiónem, teď sloužily jako důkaz, že špiónem opravdu byl, jenže americkým.

Rehabilitován byl v únoru 1991. V roce 1998 mu prezident Václav Havel in memoriam udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Prvním českým špiónem v pravém smyslu Voska nejspíš nebyl. Ve zpravodajství měl skutečné úspěchy, ale jeho největší talent možná spočíval v něčem jiném, uměl získávat lidi, přesvědčovat veřejnost a proměnit informace v účinnou propagandu. Kopecký o něm napsal, že vykonal „mnoho pro naše osvobozenecké hnutí“, ale „nechal se svésti na cestu romantiky a líbivosti“ a svou skutečnou práci „v tak velké míře poškodil vymyšlenými fantaziemi“. O některých jeho činech lze pochybovat, uzavírá Hájková, ne však o jeho elánu, vůli a oddanosti.

Z jeho první mise však zbyl doklad, který přináší nevyvratitelný důkaz jeho služby zemi.

Lístek japonského papíru, který jeho dcera po sedmdesáti čtyřech letech poznala na první pohled.