Článek
Necelých sedm korun denně. Tolik dnes domácnost platí za Českou televizi a Český rozhlas. Vláda chce poplatky zrušit, což na první pohled vypadá jako dobrá zpráva pro rodinný rozpočet. Jenže veřejnoprávní vysílání bude dál stát miliardy korun ročně. Zaplatíme je pouze jiným způsobem.
A zároveň přijdeme o jednu z pojistek, které veřejnoprávní média oddělují od politické moci. Co tím vlastně získáme?
V sobotu 24. října nad ránem Sněmovna poslala návrh do druhého čtení. Ještě tedy není rozhodnuto, ale už dnes bychom se měli ptát, kdo má mít vliv na financování médií, jejichž úkolem je mimo jiné kontrolovat ty, kteří právě vládnou.
Češi mají pro podobné otázky mimořádnou historickou citlivost. A není divu. V květnu 1945 se boj o rozhlas stal jedním ze symbolů Pražského povstání. V srpnu 1968 před jeho budovou umírali lidé. Normalizace následně dvě desetiletí předváděla, jak vypadá vysílání podřízené politické moci. A v lednu 2001 přišly na Václavské náměstí desetitisíce lidí bránit nezávislost České televize.
Nešlo o bezvýhradnou důvěru v každou odvysílanou reportáž, ale o přesvědčení, že veřejnoprávní vysílání nemá sloužit momentálním držitelům moci. Historické okolnosti těchto událostí byly odlišné. Připomínají však, že svobodná média nejsou samozřejmostí a o jejich nezávislosti se často rozhoduje daleko od televizních kamer.
Samotné poplatky nezávislost nezaručují. Jejich výši ostatně také stanovuje parlament. Mají však jednu důležitou vlastnost. Peníze plynou přímo od veřejnosti k veřejnoprávním institucím, nikoli prostřednictvím státního rozpočtu.
Vláda argumentuje zákonem garantovaným příspěvkem, který se bude automaticky zvyšovat po překročení desetiprocentní kumulované inflace. Taková pravidla určitou ochranu poskytují. Ani současné poplatky však nejsou nezměnitelné. Rozdíl spočívá především v tom, zda média získávají své hlavní příjmy přímo od poplatníků, nebo prostřednictvím rozpočtu státu, jehož představitele mají kontrolovat.
A že zákonná garance nemusí vydržet dlouho, ukazuje Slovensko. V roce 2023 zrušilo poplatky a zavedlo příspěvek ve výši 0,17 procenta HDP. Ještě téhož roku nová vláda prosadila jeho snížení na 0,12 procenta. O rok později RTVS zákonem zanikla a nahradila ji nová instituce. Neznamená to, že Českou republiku čeká stejný vývoj. Ukazuje to však, jak rychle lze změnit pravidla, která měla veřejnoprávní média chránit.
Přitom ekonomická podstata celé změny je překvapivě jednoduchá.
Domácnost může skutečně ušetřit současných 205 korun měsíčně. Stát může také snížit náklady na výběr poplatků. Jenže samotné vysílání tím nezlevní. Podle vládního návrhu mají obě instituce dostávat ze státního rozpočtu dohromady přes 7,8 miliardy korun ročně. Tyto prostředky bude nutné získat z veřejných příjmů nebo ušetřit jinde. Finanční zatížení se mezi občany může rozdělit jinak, ale náklady nezmizí.
Navíc navržená částka představuje podle Evropské vysílací unie přibližně o 1,4 miliardy korun ročně méně než dosavadní model. Unie spolu s dalšími organizacemi upozornila na rizika pro finanční stabilitu a nezávislost obou institucí.
Poplatky tedy zmizí, náklady zůstanou a jedna z pojistek nezávislosti se odstraní. Je to přiměřená cena za změnu způsobu placení?
O to důležitější je, jaký vztah k médiím mají politici, kteří tuto změnu prosazují.
Reportéři bez hranic zaznamenali za prvních šest měsíců Babišovy vlády třináct případů politických útoků na média, z nichž šest připsali samotnému premiérovi. Tomio Okamura v červnu přirovnal reportérku České televize k nacistům, proti čemuž se televize důrazně ohradila. Petr Macinka zase v říjnu veřejně označil novináře Seznam Zpráv za blba.
Politici samozřejmě mají právo novináře kritizovat. Jenže podobné výroky získávají jiný rozměr ve chvíli, kdy tatáž politická reprezentace usiluje o změnu financování institucí, jejichž novináře opakovaně napadá.
Proč to nenapsat přímo? O budoucnosti veřejnoprávních médií dnes rozhoduje vláda složená z populistů, strany s fašistickými rysy a trollící strany. Ani ten, kdo s tímto mým politickým hodnocením nesouhlasí, by však neměl přehlížet podstatu problému. Má mít kterákoli vláda větší finanční vliv na média, která ji mohou ze své podstaty kontrolovat?
Politický tlak přitom nemusí mít podobu telefonátu nebo emailu ministra do redakce. Někdy stačí nejistota, zda budou příští rok peníze na investigativní novináře nebo reportáže které jsou po právu kritické k vládním politikům.
Autocenzura nepotřebuje přímý rozkaz ani zadání. Někdy k ní stačí i obava z budoucnosti.
A nejde jen o politické zpravodajství. Veřejnoprávní média poskytují regionální informace, vzdělávání, dokumenty i původní tvorbu. Ani ten, kdo nemá doma televizi, nemusí stát stranou.
Česká televize nabízí pořady na iVysílání a Český rozhlas zpřístupňuje prostřednictvím aplikace mujRozhlas podcasty, rozhlasové hry nebo pohádky pro děti. Veřejná služba dnes dávno nekončí u televizní obrazovky.
Česká televize ani Český rozhlas samozřejmě nejsou dokonalé instituce. Jejich novináři chybují a jejich hospodaření si zaslouží důslednou kontrolu. Také financování ze státního rozpočtu může fungovat, pokud existují dostatečně silné zákonné a institucionální záruky. Právě jejich kvalita je proto při podobné změně rozhodující.
Poplatky lze reformovat, sociální výjimky zlepšit a hospodaření zprůhlednit. Nic z toho ale nevyžaduje odstranění dosavadního přímého financování veřejností.
Sedm korun denně nám nekupuje pravdu ani bezchybné novináře. Pomáhá však udržovat odstup mezi těmi, kdo mají kontrolovat politickou moc, a těmi, kdo ji právě drží.
Teď nám vláda nabízí, že těch sedm korun denně ušetříme. Jenže veřejnoprávní média budeme platit dál, pouze jiným způsobem. A spolu s poplatky se zbavíme i jedné z pojistek jejich nezávislosti.
Miloslav Šimek a Jiří Grossmann ve svých povídkách kdysi napsali větu, která na tuto situaci překvapivě dobře sedí.
„Nechci slevu zadarmo.“
Zdroje a prameny
