Poslední silo. Příběh konce jaderné výzbroje Ukrajiny.

Odstřel

V úterý 30. října 2001 odpálili technici americké firmy Bechtel nálože na poli u Pervomajsku v Mykolajivské oblasti. Výbuch roztrhal betonovou šachtu zapuštěnou hluboko pod zem. Ještě nedávno v ní stála raketa RT-23, v kódu NATO SS-24 Scalpel, která nesla deset jaderných hlavic. Podle průvodců dnešního muzea mířily rakety z této základny na východní pobřeží Spojených států.

Silo bylo tou dobou prázdné. Hlavice odjely do Ruska už v polovině devadesátých let a samotnou raketu technici vytáhli až po roce 1998. Výbuch symbolicky uzavíral desetiletí, během něhož se Ukrajina vypořádávala s jaderným dědictvím Sovětského svazu.

Když v prosinci 1991 Sovětský svaz zanikl, zůstalo na ukrajinském území 176 mezikontinentálních raket, desítky strategických bombardérů a tisíce jaderných hlavic. Strategických hlavic bylo zhruba 1 900 a k nim se další tisíce menších, u jaderných taktických zbraní. Větší arzenál měly jen Rusko a Spojené státy. Ukrajina rázem disponovala více hlavicemi než Velká Británie, Francie a Čína dohromady.

Ukrajině ovšem tyto zbraně patřily jen zčásti. Podle dohody států Společenství nezávislých států z 30. prosince 1991 měl o jejich použití rozhodovat ruský prezident po dohodě s vůdci Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu. Jaderný kufřík, odpalovací kódy i celý systém velení však v odpovědnosti Moskvy. Ukrajina kontrolovala území, na němž rakety stály, postupně přebírala jejich obsluhu a disponovala významnou částí výrobního zázemí. Samostatný systém jaderného velení však neměla. Pokud chtěla zbraně skutečně používat nezávisle na Moskvě, musela by si ho nejprve vybudovat.

Na papíře měla Ukrajina jasno už od léta 1990. Deklarace státní suverenity ze 16. července 1990 vyhlašovala záměr stát se „v budoucnu“ nejaderným státem. Právě slůvko „v budoucnu“ však ponechávalo prostor k výkladu a o tři roky později na něm začalo záležet.

S taktickými zbraněmi to šlo rychle. Prezident Leonid Kravčuk sice v březnu 1992 jejich odvoz na čas zastavil, protože neměl jistotu, že je Rusko skutečně zničí a nepřidá je do vlastního arzenálu. Po dohodě s Borisem Jelcinem se však transporty obnovily a v květnu byly ukrajinské sklady prázdné.

Kyjev se tehdy zavázal i mezinárodně. Kravčuk 7. května 1992 slíbil v dopise americkému prezidentu Georgi Bushovi, že Ukrajina do sedmi let odstraní všechny strategické zbraně na svém území. O dva týdny později, 23. května, podepsaly Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán spolu s Ruskem a Spojenými státy Lisabonský protokol. Staly se jím smluvními stranami smlouvy START I, sovětsko-americké dohody z roku 1991 o snížení strategických zbraní, a zavázaly se co nejdříve přistoupit ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní jako nejaderné státy.

Bělorusko a Kazachstán svůj slib splnily bez velkých průtahů. Kazachstán ratifikoval START I už v červenci 1992, Bělorusko v únoru 1993 a ještě téhož roku přistoupilo ke smlouvě o nešíření. Ukrajina se vydala jinou cestou.

Na podzim 1992 se premiérem stal Leonid Kučma a debata získala jiný tón. Kučma v letech 1986 až 1992 řídil v Dněpropetrovsku, dnešním Dnipru, podnik Pivdenmaš, jeden z největších raketových závodů světa. Věděl, co ukrajinské továrny dokážou vyrobit, které součásti musí dovážet a jaké možnosti by měly, pokud by se Kyjev rozhodl rakety ponechat ve výzbroji. Krátce po nástupu do funkce se veřejně ptal, proč by měla Ukrajina Rusku zadarmo přenechat štěpný materiál z hlavic, když na jeho prodeji hodlá Moskva vydělat.

Podobně uvažovali i jiní. Jurij Kostenko, který vedl parlamentní pracovní skupinu pro smlouvu START a v Kučmově vládě se stal ministrem životního prostředí, varoval, že odevzdáním hlavic by Kyjev vyzbrojil potenciálního protivníka. Volodymyr Tolubko, bývalý generálmajor sovětských strategických raketových sil, prohlásil z parlamentní tribuny, že by se Ukrajina „měla méně starat o to, co si o ní myslí svět, a víc o to, co jí svět může udělat“.

V prosinci 1992 rozeslalo ukrajinské ministerstvo zahraničí velvyslanectvím memorandum, v němž se země hlásila k vlastnictví všech součástí jaderných hlavic na svém území. Když pak v lednu 1993 začala v Irpini u Kyjeva jednání s Ruskem, Kostenko jako šéf ukrajinské delegace prohlásil rovnou, že Ukrajina má právo hlavice vlastnit. Ruský vyjednavač Jurij Dubinin to ve svých pamětech označil za faktický nárok na status jaderné mocnosti. Ukrajinští odborníci přitom podle něj přiznávali, že v Kyjevě nemají dost údajů ani na to, aby spočítali, jakou náhradu za hlavice žádat.

Pozornost se brzy soustředila na rakety SS-24. Ukrajinský arzenál tvořily dvě skupiny zbraní 130 starších raket UR-100N, v kódu NATO SS-19, každá se šesti hlavicemi, a 46 modernějších RT-23 neboli SS-24, každá s deseti. Rakety SS-24 přitom byly ukrajinské. Navrhla je dněpropetrovská konstrukční kancelář Pivdenne, vyráběl je Pivdenmaš a tuhé pohonné látky pro ně dodával chemický závod v Pavlohradu. Starší SS-19 naproti tomu vznikly v ruské konstrukční kanceláři a bez ruské pomoci by je Ukrajina dlouho v provozu neudržela. Proč tedy likvidovat i těch 46 raket, které Ukrajina sama vyráběla? Právě kolem nich se začala v parlamentu soustřeďovat debata. Pokud by zůstaly, znamenalo by to také zachování až 460 jaderných hlavic.

Ne všichni zastánci tohoto plánu chtěli z Ukrajiny udělat trvalou jadernou mocnost. Mnohým sloužily rakety hlavně jako trumf při vyjednávání o penězích a bezpečnostních zárukách. Kdo se však v technice vyznal, znal i slabé místo celého záměru. Rakety Ukrajina vyrábět uměla, jaderné hlavice nikoli. Hlavice mají omezenou životnost, jejich součásti stárnou a je nutné je pravidelně vyměňovat, přičemž rozhodující výrobní a servisní kapacity zůstaly v Rusku. Koncem roku 1993 byly podle amerického historika Josepha Harahana ukrajinské sklady hlavic přeplněné a rakety potřebovaly náhradní díly. K tomu se přidávala zranitelnost statických odpalovacích sil.

Jejich polohy byly známé a v případě jaderného konfliktu by patřily mezi přednostní cíle. Zda by ukrajinské rakety dokázaly první úder přežít a odpovědět na něj, byla jedna z otázek, na které zastánci jejich zachování neměli přesvědčivou odpověď.

Ukrajinská ekonomika se mezitím hroutila. Inflace dosahovala tisíců procent ročně, průmysl přišel o sovětské odběratele a stát jen stěží financoval své základní funkce. V této situaci zaslal ministr zahraničí Anatolij Zlenko 19. února 1993 prvnímu místopředsedovi parlamentu Vasylu Durdyncovi doplňující analýzu „možných důsledků alternativních přístupů“ k jaderné politice. Dokument je dnes dostupný v americkém National Security Archive a čte se jako střízlivé účetnictví.

Ministerstvo přiznávalo, že přesnou cenu spočítat nedokáže, a sáhlo po srovnáních. Podle odborníků Akademie věd Ukrajiny stálo Sovětský svaz vybudování jaderného a raketového komplexu v letech 1943 až 1963 bilion tehdejších rublů, a to při hojném využívání vězeňské práce. Spojené státy vynaložily v počáteční fázi kolem 100 miliard dolarů. Podle amerických odhadů by jen sklad zbraňového jaderného materiálu přišel asi na miliardu dolarů a přepracování materiálu z hlavic na 400 až 500 milionů dolarů ročně. Ukrajina přitom podle ministerstva měla k dispozici zhruba třetinu toho, co jaderný komplex potřebuje.

Zajímavější je údaj, který v dokumentu snadno zapadne. Samotná údržba stávajících raket na dalších sedm let měla stát kolem pěti miliard karbovanců (ukrajinská měna do roku 1998). Historička Mariana Budjeryn, která dokument zpřístupnila, upozorňuje, že kvůli hyperinflaci nelze částku spolehlivě převést na dolary. Podle zvoleného kurzu vychází na pouhých osm až čtyřiadvacet milionů dolarů. Z těchto čísel ovšem nevyplývá, že by si Ukrajina mohla rakety levně ponechat. Odhad se vztahoval pouze k údržbě existujícího komplexu, nikoli k vybudování samostatného jaderného velení, servisu hlavic a dalších nezbytných zařízení. Právě jejich cena zůstávala největší neznámou. Budjeryn si všímá i chyby v analýze, ministerstvo tvrdilo, že Ukrajina nemá výrobu tuhých raketových paliv, ačkoli v Pavlohradu existovala.

I diplomaté tedy argumentovali na základě neúplných informací.

Ještě větší váhu než rozpočty měla v dokumentu politika. Ministerstvo varovalo, že vyhlášení jaderného statusu by Ukrajinu zařadilo vedle Severní Koreje, Indie či Pákistánu. Následovaly by sankce, ztráta přístupu k technologiím pro jaderné elektrárny a v krajním případě i riziko preventivního úderu, jakým byla zasažena irácká jaderná zařízení. Na druhé misce vah ležely peníze. Spojené státy nabízely 175 milionů dolarů na likvidaci zbraní, ovšem jen pod podmínkou jejich úplného zničení, a jednalo se o dalších 150 milionech na sociální náklady související s odzbrojením.

Na jaře 1993 se spor přesunul do parlamentu. V dubnu podepsalo 162 poslanců, přes třetinu sněmovny, prohlášení, které odzbrojení podmiňovalo řadou požadavků. Dne 3. června pak na uzavřeném zasedání vystoupil premiér Kučma. Navrhl, aby Ukrajina smlouvu START I i Lisabonský protokol ratifikovala, ale část zbraní si zatím ponechala. Podle jeho slov se země musela „dočasně potvrdit jako jaderný stát“. Smlouva o nešíření přitom žádný dočasný jaderný status nezná.

O dva měsíce později dostal tento nápad konkrétní podobu. Předseda parlamentního zahraničního výboru Dmytro Pavlyčko koncem července prohlásil, že 46 raket SS-24 zůstane na Ukrajině přinejmenším do roku 1995. Moskva byla znepokojena. Náčelník ruského generálního štábu Michail Kolesnikov varoval, že se Ukrajina krok za krokem plíží k jadernému statusu.

Do jednání výrazně promluvily také ukrajinské dluhy za ruskou ropu a plyn. Dosahovaly přibližně 2,5 miliardy dolarů a blížila se další zima. Pro Moskvu to znamenalo silnou vyjednávací pozici, pro Kravčuka další problém, na který doma hledal peníze jen obtížně. Prezident byl navíc politicky oslabený a parlament mu chystal referendum o důvěře.

Když se 3. září 1993 sešel s Jelcinem v paláci Massandra u Jalty, ruská delegace podle ukrajinských účastníků přišla s nečekaným návrhem. Kyjev měl dluh splatit svou polovinou Černomořské flotily, o jejíž rozdělení se obě země přely od rozpadu SSSR. Palivo pro ukrajinské jaderné elektrárny mělo Rusko dodávat jen tehdy, když Ukrajina odevzdá hlavice. Kravčuk na obojí v zásadě přistoupil.

V otázce zbraní se prezidenti dohodli jednoznačně: všechny strategické hlavice odjedou do Ruska nejpozději dva roky poté, co ukrajinský parlament ratifikuje smlouvu START. Tento slib měl stvrdit důvěrný protokol, který podepsali premiéři obou zemí. Podle pozdější ruské verze událostí měl Kravčukův poradce Anton Butejko v podepsaném dokumentu vyškrtnout jediné slovo: „všechny“. Doplnil tím výklad, podle něhož se dohoda vztahovala pouze na hlavice podléhající smlouvě START.

Ten škrt nebyl drobnost. Smlouva START sama nepožadovala zničení všech raket, ale jen snížení jejich celkového počtu. Po úpravě by tedy Ukrajina musela odevzdat jen část hlavic a zbytek, například ty na raketách SS-24, by si mohla ponechat. Kyjevský deník Kievskije vedomosti otiskl 9. září fotokopii protokolu i se škrtem a Moskva dokument prohlásila za neplatný. Celou epizodu přitom známe především z ruských pramenů.

V listopadu se ukázalo, že Butejkova verze měla v Kyjevě silnou podporu. Kučma už u toho nebyl, protože v září odstoupil z funkce premiéra po sporech s parlamentem o hospodářskou politiku. Nejvyšší rada 18. listopadu 1993 smlouvu START I sice ratifikovala, ale s třinácti výhradami. Podle Kostenka zákon ukládal zničit jen 36 procent nosičů a 42 procent hlavic a zbytek arzenálu by zůstal Ukrajině. Washington ani Moskva takovou ratifikaci neuznaly.

Z mrtvého bodu dostal jednání až Washington. Dne 14. ledna 1994 podepsali Kravčuk, Jelcin a Bill Clinton v Moskvě trojstranné prohlášení. Ukrajina se v něm zavázala předat všechny hlavice k demontáži do Ruska. Rusko mělo výměnou za obohacený uran z hlavic dodávat palivo pro ukrajinské jaderné elektrárny, Spojené státy slíbily financovat likvidaci a Ukrajina měla získat bezpečnostní ujištění. Nejvyšší rada 4. února 1994 odvolala svou výhradu k článku Lisabonského protokolu, který zemi zavazoval přistoupit ke smlouvě o nešíření.

Pak se věci daly rychle do pohybu. Na schůzce s Clintonem 4. března 1994 Kravčuk oznámil, že několik skupin sil SS-24 u Pervomajsku je již deaktivováno, tedy že z raket byly sejmuty hlavice, a že Ukrajina je ochotna kvůli ověření otevřít jejich víka. Ministr obrany Vitalij Radeckyj dodal, že toho dne odjíždí do Ruska šedesát hlavic.

Zbývala ještě otázka, komu jsou vlastně věrni vojáci, kteří u raket slouží. Kyjev převzal jednotky strategických sil na svém území pod vlastní armádu už v roce 1992. Velitel 43. raketové armády ve Vinnycji, generálplukovník Volodymyr Michťuk, však ukrajinskou přísahu dosud nesložil.

Podle amerického historika Josepha Harahana si ministr obrany Radeckyj počátkem roku 1994 povolal Michťuka a dva jeho nejvyšší generály do Kyjeva. Bez předchozího varování jim oznámil, že mají patnáct minut na rozhodnutí, zda Ukrajině přísahají. Michťuk a jeden z generálů přísahu složili, třetí ji odmítl. Michťuk se pak vrátil do Vinnycje, svolal své velitele a postavil každého z nich před stejnou volbu. Všichni jeho zástupci kromě jednoho přísahu odmítli a požádali o převelení do Ruska.

V březnu 1994 sloužilo u osmnácti raketových pluků zhruba šest tisíc důstojníků a praporčíků. Podle ukrajinských zákonů je měla likvidace armády poslat do výslužby, stát však dokázal zajistit byty jen pro 3 500 z nich. Pro zbylých 2 500 znamenalo odzbrojení především starost, kde budou bydlet.

V červenci 1994 vyhrál prezidentské volby Leonid Kučma, muž, který o rok dříve navrhoval dočasný jaderný status. Teď stál na opačné straně. Když parlament 16. listopadu 1994 schvaloval přistoupení ke smlouvě o nešíření, Kučma podle ruského vyjednavače Dubinina vášnivě argumentoval, že jen rozběhnutí vlastní výroby jaderné munice by během deseti let stálo nejméně 160 až 200 miliard dolarů. Ptal se, kdo z obhájců jaderných her dokáže říct, komu by Ukrajina musela prodat nebo zastavit veškerý svůj majetek, aby si arzenál pořídila.

I tak parlament do zákona vepsal, že Ukrajina je vlastníkem zděděných zbraní. Diplomaté proto celou noc před summitem v Budapešti vyjednávali nótu, která potvrdila, že Ukrajina přistupuje ke smlouvě jako nejaderný stát. Dne 5. prosince 1994 předal Kučma listinu o přistoupení Jelcinovi, Clintonovi a britskému premiérovi Johnu Majorovi. Současně podepsal memorandum, v němž se Spojené státy, Velká Británie a Rusko zavázaly respektovat ukrajinskou suverenitu a hranice a zdržet se hrozby silou i hospodářského nátlaku. Memorandum neobsahovalo žádný mechanismus, který by dodržení slibů vynucoval.

Podpisy politiků zahájily technickou operaci, která trvala sedm let. Hlavice se demontovaly z raket, ukládaly do přepravních kontejnerů a ve střežených vlacích odjížděly do Ruska. Podle Dubinina jich mezi březnem 1994 a červnem 1996 odjelo kolem dvou tisíc, a když se připočtou taktické zbraně z roku 1992, celkem asi pět tisíc v téměř stovce vlaků. Rakety a sila zůstaly na Ukrajině. Jejich likvidaci z velké části financoval americký program Nunn-Lugar, nazvaný podle senátorů Sama Nunna a Richarda Lugara, kteří ho prosadili.

První silo padlo 5. ledna 1996, a to právě u Pervomajsku, jehož základna kdysi platila za největší na světě. Odstřel šachty pro SS-19 sledovali americký ministr obrany William Perry, jeho ruský protějšek Pavel Gračov a ukrajinský ministr obrany Valerij Šmarov. Na přelomu května a června 1996 opustila Ukrajinu poslední jaderná hlavice. Kyjev to oznámil 1. června a 4. června se trojice ministrů vrátila do Pervomajsku, aby na místě zničeného sila zasadila slunečnice. Nevybrali je náhodou, slunečnice patří k nejběžnějším plodinám jižní Ukrajiny.

Nejtěžší práce však teprve začínala. Rakety SS-19 poháněl heptyl, mimořádně jedovaté kapalné palivo. Spojené státy pro něj dodaly nádrže o celkové kapacitě 2 200 tun a devatenáct raket SS-19 nakonec převzalo k dalšímu využití Rusko. Jejich sila měla podle plánu zmizet do konce roku 1998.

S raketami SS-24 to bylo složitější. Ukrajina se k jejich zničení zavázala až v květnu 1997. Práci řídil velitel 46. raketové divize generálmajor Oleksandr Iljašov, jehož jednotka kdysi čítala 5 500 mužů. Od 1. července 1998 jeho technici během tří let vyjmuli ze sil všech 46 raket. K bezpečné likvidaci jejich tuhého paliva bylo třeba postavit zvláštní zařízení a odstřel jednoho sila stál podle amerických podkladů zhruba milion dolarů.

Méně vznešený osud čekal letectvo. V roce 1999 předala Ukrajina Rusku jedenáct strategických bombardérů a 582 střel s plochou dráhou letu na úhradu části dluhů za zemní plyn. Hodnota dohody dosahovala přibližně 285 milionů dolarů. Letouny určené k jaderným úderům na druhém konci světa se tak staly platidlem.

Poslední silo SS-24 určené k likvidaci vyletělo do vzduchu 30. října 2001. O necelý rok později, 24. října 2002, se na bývalé základně konala ještě jedna, tentokrát zcela tichá ceremonie, při níž byla završena rekultivace pozemků. Velitelské stanoviště a silo 309. raketového pluku Ukrajinci zachovali a v roce 2001 v nich otevřeli Muzeum strategických raketových sil. Leží u vesnice Pobužske na pomezí Kirovohradské a Mykolajivské oblasti, asi 250 kilometrů vzdušnou čarou jižně od Kyjeva. Návštěvníky tu léta prováděli bývalí důstojníci zdejší divize a brali je i do podzemního velitelského stanoviště ve hloubce třiceti metrů.

Po více než třiceti letech se k příběhu vrátil i jeden z jeho hlavních aktérů. Leonid Kučma letos v rozhovoru pro agenturu Ukrinform prohlásil, že strategické zbraně, které Ukrajině v roce 1994 zbývaly, by jí žádné účinné odstrašení nezajistily. Rozkaz k jejich použití mohla vydat pouze Moskva a jedině Rusko dokázalo vyrábět a udržovat všech 1 240 hlavic i 130 ze 176 raket.

Životnost jaderných hlavic se podle Kučmy chýlila ke konci a některé už byly ve stavu, kdy nebylo možné bez odborného servisu zaručit jejich další spolehlivý provoz.

Skutečnou promarněnou příležitost dnes Kučma vidí jinde, v taktických zbraních, které odjely do Ruska na jaře 1992, tedy dřív, než se o raketách SS-24 začalo vážně jednat.

Kučmovo dnešní vysvětlení má ovšem jednu slabinu. Zná výsledek příběhu, o jehož pokračování v roce 1993 nemohl mít tušení. Tehdy Ukrajina zápasila s hyperinflací, zděděné jaderné hlavice stárly a vlastní kapacity na jejich opravy neměla.

Zachování raket by vyžadovalo peníze, které stát zoufale potřeboval jinde.

Z původních 176 raketových sil zůstalo jedno zachované jako muzejní exponát. Všechna ostatní zmizela. Poslední bylo zničeno 30. října 2001.

Bylo určeno právě pro rakety SS-24, které chtěl Kučma o osm let dříve ponechat ve výzbroji.