Slovenský Mnichov 2.11.1938

Večer 2. listopadu 1938 seděl v Košicích u rádia voják československé armády. Jméno se nedochovalo, zůstaly jen jeho vzpomínky, které po letech citovala americká historička Leslie Watersová ve své knize o maďarsko-slovenském pohraničí. Hlasatel četl seznam míst, která připadnou Maďarsku. Před slovem Košice se na okamžik zarazil. Tu noc prý nikdo nespal.

Ve stejnou dobu si v Peštské župě, stovky kilometrů odtud, psal deník Ede Heltai, voják maďarské cyklistické eskadrony. Měl radost a poznamenal si, že Kassa už nebude Košice.

O Košicích, a s nimi o statisících dalších lidí, rozhodli o pár hodin dřív ve vídeňském Belvederu dva ministři zahraničí, Joachim von Ribbentrop za nacistické Německo a Galeazzo Ciano za fašistickou Itálii. Přiřkli Maďarsku téměř dvanáct tisíc kilometrů čtverečních československého území s přibližně milionem obyvatel. Na jihu Slovenska to byly Košice, Komárno, Nové Zámky, Levice, Lučenec, Rimavská Sobota a Rožňava, na Podkarpatské Rusi Užhorod, Mukačevo a Berehovo.

Mnichov zná v Česku každý. O vídeňské arbitráži se mluví málo, i když byla jeho přímým pokračováním.

Mnichovská dohoda z 29. září 1938 neřešila jen odstoupení pohraničí Německu. Měla i několik doplňujících prohlášení. V jednom z nich hlavy vlád Německa, Británie, Francie a Itálie uvedly, že otázku polské a maďarské menšiny v Československu mají vyřešit dohodou příslušné vlády do tří měsíců. Pokud se to nepodaří, sejdou se kvůli ní čtyři velmoci znovu. Jiná příloha slibovala, že jakmile bude polská a maďarská otázka vyřešena, dají Československu svou záruku také Německo a Itálie.

Polsko na lhůtu nečekalo. Ultimátum z 30. září Praha přijala a polská armáda začala o dva dny později obsazovat Těšínsko.

Maďarské nároky byly starší. Trianonská smlouva z roku 1920 vzala Maďarsku zhruba dvě třetiny území někdejšího uherského státu a statisíce Maďarů zůstaly za novými hranicemi, v Československu hlavně na jihu Slovenska. Revize Trianonu se stala hlavním zahraničněpolitickým cílem všech meziválečných maďarských vlád. Slovenský Ústav pamäti národa připomíná, že Budapešť odtržení Slovenska vždycky brala jako dočasné.

V něčem ale měla maďarská strana pravdu. Na území, které Maďarsko v listopadu 1938 nakonec dostalo, se při československém sčítání v roce 1930 hlásila k maďarské národnosti většina obyvatel. Hádalo se tedy hlavně o to, kudy přesně čára povede, podle jakých čísel se bude kreslit a kolik slovenských a rusínských vesnic skončí na maďarské straně.

Přímá jednání začala 9. října v Komárně, ve městě, které Dunaj a Trianon rozdělily na slovenskou a maďarskou polovinu. Československou delegaci vedl Jozef Tiso, předseda autonomní vlády Slovenska ustavené jen pár dní předtím. Doprovázeli ho Ferdinand Ďurčanský, diplomat Ivan Krno, generál Rudolf Viest a Ivan Parkányi, rodák z Podkarpatské Rusi. Za Maďarsko přijeli ministr zahraničí Kálmán Kánya a ministr školství Pál Teleki, uznávaný geograf, který po první světové válce patřil k maďarské delegaci na pařížské mírové konferenci.

Podle Patrika Beňuše si chtěla československá strana zlepšit vyjednávací pozici, a tak hned na úvod přenechala Maďarsku Šahy a Slovenské Nové Mesto. Republika tím přišla o přímé železniční spojení mezi Podkarpatskou Rusí a českými zeměmi. Maďarům to ale nestačilo.

Velkou část jednání zabraly spory o statistiku. Maďaři chtěli hranici kreslit podle posledního uherského sčítání z roku 1910. Československá delegace ho odmítla jako zkreslené desetiletími maďarizace a navrhla sčítání z roku 1930. Když to Maďaři nepřijali, zkusila to se sčítáním z roku 1880, rovněž bez úspěchu.

Mezitím se na Podkarpatské Rusi střílelo. Mečislav Borák popisuje, jak 10. října přepadla ozbrojená skupina železniční most a stanici v Boržavě a ostřelovala osobní vlak, přičemž padly první oběti. Akce měla krýt přechod mnohem početnějších oddílů přes hranici u Berehova, podle dochovaných zpráv téměř osmi set ozbrojených mužů. Maďarské úřady jejich spojení s armádou zapíraly.

Jednání v Komárně skončila 13. října bez dohody.

Budapešť se obrátila na Berlín a Řím. Ribbentrop o arbitráž zprvu nestál. Italské diplomatické dokumenty z 22. října zachycují jeho nespokojenost s maďarským postupem i pochybnosti o celém rozhodčím řízení. Na Cianův návrh, aby spor rozsoudily mocnosti Osy, přistoupil až 28. října při návštěvě Říma. O dva dny později se obě vlády, československá i maďarská, zavázaly rozsudek přijmout jako konečný.

Británie a Francie, které Mnichov podepsaly, u jednání nebyly. Hranici tak určily jen Berlín a Řím, a ani ty se úplně neshodly. Editor italské oficiální edice diplomatických dokumentů Gianluca André shrnuje, že ve Vídni převážil italský pohled, příznivější Maďarsku. Berlín chtěl územní ztráty Československa omezit, protože nad zbytkem státu hodlal získat výlučnou kontrolu. Ani Italové ale nevyhověli maďarskému přání dostat celou Podkarpatskou Rus a s ní společnou hranici s Polskem.

Podle německých novin z následujícího dne se rozhodčí soud sešel ve středu 2. listopadu ve 12.15 v zámku Belvedere, barokním letním sídle prince Evžena Savojského. Vídeň tou dobou už od března patřila Německé říši. Zasedání zahájil Ribbentrop krátkým projevem.

Za Československo přijeli ministr zahraničí František Chvalkovský a Ivan Krno za ústřední vládu, Jozef Tiso za slovenskou autonomní vládu a Augustin Vološin za vládu Podkarpatské Rusi. Za Maďarsko opět Kánya a Teleki. Ve Vídni byl ten den i Hermann Göring. Ciano si do deníku zapsal, že Göring o Maďarech mluvil nelichotivě.

V sedm večer bylo rozhodnuto. Československo mělo Maďarsku postoupit území vyznačená na přiložené mapě, vyklidit je mezi 5. a 10. listopadem a podrobnosti dořešit ve smíšené maďarsko-československé komisi. Tatáž komise měla dohodnout i ochranu lidí, kteří zůstanou na nesprávné straně nové hranice. Pod rozsudkem jsou podpisy Ribbentropa a Ciana. Tiso pak v rozhlase řekl, že se o Slovácích rozhodovalo jako o poraženém nepříteli. Bránit se ale Slovensko podle něj nemohlo.

Kolik území to bylo, uvádějí prameny trochu různě. Německé noviny 3. listopadu psaly o 12 400 kilometrech čtverečních a milionu obyvatel. Československý Statistický zpravodaj v roce 1939 uvedl 11 840 kilometrů čtverečních a 1 027 117 obyvatel podle sčítání z roku 1930. Samotné Slovensko přišlo podle Ladislava Deáka o 10 390 kilometrů čtverečních s 854 218 obyvateli, z nichž se v roce 1930 hlásilo 503 980 k maďarské a 272 145 k československé národnosti. Zbytek připadl na jih Podkarpatské Rusi. Watersová dodává, že Slovensko přišlo o víc než třetinu orné půdy.

Bratislava a Nitra, o které Maďaři také stáli, zůstaly Slovensku, což německé noviny druhý den daly do titulku. Podle geografa Juraje Žudela přitom maďarská strana ve Vídni žádala, aby o obou městech rozhodl plebiscit. Podkarpatská Rus přišla o Užhorod, své hlavní město, a autonomní vláda se musela přestěhovat do Chustu.

Podle uherského sčítání z roku 1910 se v Košicích tři čtvrtiny obyvatel hlásily k maďarštině. V roce 1930 se z 70 117 Košičanů přihlásilo k maďarské národnosti 16,4 procenta a k československé přes šedesát procent. Maďarské sčítání na konci roku 1938 napočítalo v menším městě opět tři čtvrtiny Maďarů a necelých deset tisíc Slováků. Štefan Šutaj to vysvětluje tím, že převážně dvojjazyční Košičané přizpůsobovali národnost tomu, kdo se zrovna ptal.

Maďarská národní rada se v Košicích chopila moci ještě v den arbitráže a chystala předání města, zatímco se československé úřady stěhovaly pryč. Maďarská armáda vstoupila do Košic 10. listopadu. Druhý den krátce po jedenácté vjel do města na bílém koni regent Miklós Horthy a po celém Maďarsku se rozezněly zvony. Ve svém projevu pak Slovákům sliboval vyšší životní úroveň a plnou svobodu jazyka i kultury.

V Galantě, kterou maďarská vojska obsadila rovněž 10. listopadu, viděl katolický kaplan Mihály Borsos zvláštní scénu. Jako poslední odcházeli českoslovenští četníci a někteří z nich plakali, protože se tu oženili a založili rodiny. Místní Maďaři jim podle Borsosových vzpomínek provolávali slávu a děkovali, že je v napjatých dnech předtím chránili. Borsos se také podivil, že maďarští vojáci přijíždějí na lehkých selských povozech, kdežto československá armáda odjížděla na nákladních autech.

Večer šel Borsos kolem kostela a u sochy svatého Štěpána zaslechl několik podnapilých mladíků, jak svatého krále prosí, aby jim pomohl rozbíjet okna židovských domů. Pak se opravdu vydali do ulic. Na Hlavní ulici ale narazili na maďarského četníka, řekli mu, co mají v plánu, a on jim pohrozil výpraskem, na který dvacet let nezapomenou. Rozešli se.

Zabrané území pak spravovala armáda. Slovenské školy se zavíraly a učitelé, kteří nesložili slib věrnosti maďarskému státu, přicházeli o místa. Vojenské velení nařídilo vysídlit Slováky a Čechy, kteří se na jih přistěhovali po roce 1918, mezi nimi takzvané kolonisty. Kolik lidí odešlo, dobrovolně nebo pod nátlakem, se přesně neví. Šutaj i Beňuš píšou o zhruba sto tisících, jiné odhady jsou poloviční. Jen z Košic podle encyklopedie židovských obcí Slovenska odešlo kolem dvaceti tisíc obyvatel, většinou Čechů a Slováků.

Mezi nimi byla i rodina Ivana Paulíčky. Ivan nastoupil na podzim 1938 do první třídy košické školy na Kukučínově ulici. Šest mu ještě nebylo. Do školy chodil rád, jenže po několika týdnech našel bránu zamčenou. Po obsazení města k nim domů přišel sčítací komisař a chtěl jeho matku zapsat jako Maďarku. Mluvila totiž bezchybně maďarsky a doma tak mluvila i se synem. Matka odmítla a i přes úředníkovo naléhání trvala na tom, že je Slovenka. Ivanova spolužáka, který maďarsky neuměl, mezitím zapsali do maďarské školy. Když se ho Ivan ptal, co tam bude dělat, pokrčil rameny, že se to naučí.

Provizorní slovenskou školu, kam Ivana přeložili, po pár dnech zavřeli taky a učit ho začala starší sestra. Otec mezitím odjel na Slovensko hledat rodině nový domov a vrátil se až na Štědrý večer. Krátce po Vánocích se přestěhovali do Žiliny. Tam musel Ivan před přijetím do první třídy dělat zkoušku, protože z Košic neměl vysvědčení ani potvrzení o docházce.

Hospodářsky si jih Slovenska nepolepšil, ačkoli to mnozí čekali. Maďarský server 444.hu k osmdesátému výročí připomněl, že armáda připojená území zprvu uzavřela i vůči samotnému Maďarsku a stará hranice se pro civilisty otevřela až po několika týdnech. Pak přišly potíže s nevýhodným kurzem koruny a s cenami.

Slovenský nacionalistický tisk vinil z územních ztrát Židy a psal o nich jako o stoupencích rozdělení Slovenska. Podle Watersové naléhal Ďurčanský na Tisa, aby je z neúspěchu veřejně obvinil, což Tiso neudělal.

Hned po arbitráži se v bratislavském hotelu Carlton sešli ľudáčtí politici s Adolfem Eichmannem, který přijel z Vídně. Prameny se neshodnou, zda to bylo 3., nebo 4. listopadu. Ľudácký funkcionář Jozef Faláth tam navrhl vyvézt chudé a cizí Židy na území odstoupené Maďarsku a Tiso to 4. listopadu schválil. Pokyny se pak během několika hodin měnily. Ráno mířily hlavně na nemajetné, večer už úřady třídily lidi podle občanství a domovské příslušnosti. Rozkazy šly po telefonu a každý okres si je vyložil po svém.

Mezi 4. a 7. listopadem policie a Hlinkova garda vyhnaly z celého Slovenska několik tisíc Židů do pásma u nové hranice. Starší literatura uváděla přes 7 500 lidí, Michal Frankl po rozboru dobových policejních hlášení odhaduje zhruba čtyři tisíce. Přesné číslo neznáme.

Maďarské úřady je většinou nechtěly přijmout a slovenské je nechtěly zpátky. Tiso 7. listopadu deportace zastavil, část lidí ale zůstala v provizorních táborech u Miloslavova nedaleko Bratislavy a ve Veľkém Kýru u Nitry. Ve Veľkém Kýru jich koncem listopadu bylo 344, z toho 139 dětí. Někteří se na Slovensko vrátili až začátkem roku 1939, jiní skončili pod policejním dohledem v dalších internačních zařízeních.

Jedním z vyhnaných byl šestnáctiletý Egon Schwarz. V létě 1938 utekl s rodiči z Vídně před nacisty do Bratislavy. Po arbitráži se rodina skrývala před policejními raziemi. Policie prohledávala byty hlavně po nocích, a tak Schwarzovi trávili noci raději opatrnými procházkami po městě. Jednou ale přímo před nimi vyšla z domu hlídka a zadržela je. Na korbě nákladního auta je odvezli do Dunajské Stredy, vyložili na náměstí a odjeli.

Místní jim dali jídlo, deky a stany a Egon si na stravu vydělával štípáním dříví. Když město převzala maďarská správa, museli vyhnaní znovu pryč a ocitli se na rozbahněném poli mezi oběma hranicemi, v zemi nikoho. Před nimi stála slovenská hlídka, za nimi se uzavřel řetěz maďarských strážných. Zpátky do Bratislavy se Schwarzovi dostali díky příbuznému, který přijel s nákladním autem zásob. Schovali se na korbě pod prázdné pytle a přes hranici projeli. Frankl, který Schwarzovy vzpomínky cituje, mluví o deportaci za hranice občanství.

Na Slovensku šlo o první velké vyhánění Židů, které organizovala vláda. V roce 1942 posílal slovenský stát Židy do okupovaného Polska, kde většina z nich zahynula. Byla to jiná akce s jiným cílem, jenže úřady už z podzimu 1938 věděly, jak se to dělá.

Na Podkarpatské Rusi se celou zimu přepadalo a přestřelovalo. Nejvážnější střet propukl 6. ledna 1939 u Mukačeva, kde se bojovalo i s obrněnými vozy a dělostřelectvem. O tom, kdo začal, se strany přely už tehdy, a čeští a maďarští historici se v tom neshodnou dodnes.

Slovensko 14. března 1939 vyhlásilo samostatnost a druhý den Německo obsadilo Čechy a Moravu. Maďarsko se souhlasem Berlína zabralo zbytek Podkarpatské Rusi, kterou předtím Vološinova vláda přejmenovala na Karpatskou Ukrajinu. A 23. března vtrhla maďarská vojska bez vyhlášení války i na východ nového Slovenského státu. Při náletu na Spišskou Novou Ves zahynulo pět vojáků a sedm civilistů.

Takzvaná Malá válka skončila pod tlakem Berlína příměřím večer 24. března. Protokol podepsaný 4. dubna v Budapešti potvrdil Maďarsku dalších 1 168 kilometrů čtverečních slovenského území na Sninsku a Sobranecku. Místní přestřelky pokračovaly ještě několik týdnů.

Na Slovensku se na vídeňskou arbitráž nezapomnělo. Slovenští básníci v roce 1939 přirovnávali utrpení Slováků po Belvederu ke Kristovu a jeden slovenský historický časopis ji nazval Mnichovem pro Slovensko. Historici se jí ale dlouho soustavně nevěnovali. Ústav pamäti národa svolal v roce 2011 konferenci o okupaci jižního Slovenska mimo jiné proto, že podle editorů sborníku o téma mezi slovenskými historiky nebyl zájem.

Proč se na ni zapomíná u nás, je podle mě jednodušší vysvětlit. Mnichov zasáhl české země a vypráví se jako příběh zrady spojenců. Vídeň zasáhla Slovensko a Podkarpatskou Rus a rozhodovali o ní nepřátelé, od kterých nikdo nic jiného nečekal. Do vyprávění o opuštěném Československu se hodí hůř.

Maďaři mluví o prvním vídeňském rozhodnutí. Na mostě v Parkáni, dnešním Štúrovu, visel 6. listopadu 1938 nápis, že zvítězila maďarská spravedlnost. Sbírka dobových deníků a vzpomínek z jižního Slovenska, kterou vydal maďarský historik Attila Simon, se jmenuje Jen jsme stáli a plakali.

Mírová smlouva s Maďarskem podepsaná 10. února 1947 v Paříži prohlásila rozhodnutí vídeňské arbitráže za neplatná. Hranice se vrátila do stavu k 1. lednu 1938 s jedinou výjimkou: Československo dostalo navíc tři obce u Bratislavy, Jarovce, Rusovce a Čunovo, a převzalo je 15. října 1947. Maďarská vláda vzala zrušení arbitráže na vědomí. Podkarpatská Rus se už do Československa nevrátila, v roce 1945 ji republika postoupila Sovětskému svazu.

Po válce přišla řada na Maďary z jižního Slovenska. Už v roce 1945 československé úřady vyhostily přes třicet tisíc Maďarů, kteří se na jih přistěhovali po arbitráži. Celkem podle Šutaje mezi lety 1945 a 1948 odešlo nebo bylo vystěhováno do Maďarska téměř devadesát tisíc lidí. Watersová proto svou knihu nekončí rokem 1945, ale až 1948.

V Mnichově se Německo a Itálie zavázaly, že až bude maďarská otázka vyřešena, dostane Československo jejich záruku.

Maďarskou otázku nakonec vyřešily samy, ve Vídni, za jedno odpoledne.