Tajemství prognostického ústavu - Jakešova věštírna a muž z mostu špionů

Vladimír Dlouhý přišel pozdě. U vchodu do Laterny magiky, kde v prosinci 1989 sídlilo Občanské fórum, stála ochranka a všude byly kamery. Šestatřicetiletého ekonoma s papírem v ruce dovnitř pustit nechtěli. Poslal tedy vzkaz Václavu Havlovi a ten si pro něj vyběhl osobně. Papír obsahoval jména ekonomů, kteří měli usednout do nové vlády. Valtr Komárek, který stál vedle, Dlouhému poradil, ať se připíše také. Za chvíli se Havel obrátil přímo na něj a zeptal se, jestli by do vlády nechtěl jít.

Na tom seznamu byli Komárek, Dlouhý a Václav Klaus. Všichni tři ještě před několika týdny pracovali v téže instituci, o které většina Čechoslováků v létě nic nevěděla. Prognostický ústav Československé akademie věd, lidově přezdívaný Jakešova věštírna, dodal sametové revoluci její ekonomický mozek. Zároveň se stal jednou z nejodolnějších legend polistopadové doby. Jedni v něm vidí ostrov svobodného myšlení uprostřed normalizace, druzí líheň kádrů, kterou si pro dobu po komunismu připravila Moskva a její tajná služba.

Skutečnost je zajímavější než legenda a místy temnější, než by si obdivovatelé přáli. V ústavu, z něhož tihle muži přicházeli, totiž pořád ještě pracoval kolega, jehož životopis by vystačil na špionážní román.

Necelé čtyři roky předtím ho vyměnili na berlínském mostě špionů.

Prognostický ústav nezačínal jako spiknutí, ale jako byrokratický pokus zachránit plánování. Vedení KSČ na počátku 80. let vědělo, že hospodářství zaostává za Západem a že dlouhodobý výhled Státní plánovací komise nestačí. V roce 1984 proto vláda usnesením č. 197 spustila „souhrnnou prognózu ČSSR do roku 2010“. Jejím jádrem se stal Kabinet prognóz ČSAV, založený 1. února téhož roku. Navazoval na tým Radovana Richty, duchovního otce slavné Civilizace na rozcestí.

Patronem projektu byl federální premiér Lubomír Štrougal, jeho tváří Valtr Komárek. Znali se z roku 1968, kdy Štrougal předsedal Hospodářské radě vlády a Komárek byl jejím generálním sekretářem. Po invazi Komárek z mocenských struktur zmizel. Z KSČ ho sice nevyloučili, ale s důtkou s výstrahou strávil léta v „karanténě“ Ekonomického ústavu ČSAV. Nový úkol pro něj znamenal návrat na výsluní. Muž s nepřehlédnutelnou šedou hřívou rozuměl stranické a úřednické mašinerii jako málokdo a uměl v ní kličkovat. Kolegové mu prý přezdívali Čaroděj.

Z kabinetu se během několika let stal samostatný ústav s asi stovkou výzkumníků. Vedení sídlilo v novorenesančním Daňkově domě na rohu Opletalovy a Růžové ulice nedaleko hlavního nádraží. V Akademii měl ústav výjimečné postavení, nakonec podléhal přímo jejímu předsedovi, a lákal i penězi. Na přelomu let 1984 a 1985, kdy průměrná mzda činila 2 920 korun, bral podle mzdových záznamů Komárek 8 700 korun, Dyba 5 000 a jednatřicetiletý Dlouhý 4 000.

Kolem Komárka se sešla pestrá společnost. Osmašedesátníci z okruhu Oty Šika seděli vedle mladých matematických ekonomů, jako byli Vladimír Dlouhý a Karel Dyba, vedle Václava Klause, Tomáše Ježka či budoucího guvernéra ČNB Zdeňka Tůmy. Lidé se zkušeností ze Západu byli pro Státní bezpečnost podezřelí už předem. Dlouhého po studijním pobytu v belgické Lovani v roce 1978 oslovili muži, kteří se mu snad ani nepředstavili jako StB, a chtěli, aby sledoval nálady na univerzitě. Podle svých slov nic nepodepsal a byl opatrný. Tajná policie se o jeho belgický pobyt zajímala až do roku 1984, kdy nastoupil do Kabinetu prognóz.

Souhrnná prognóza měla vykreslit vyhlídky země na léta 1990 až 2010. Komárek nosil její dílčí výstupy k projednání stranickému vedení. Oficiálně však nebyla nikdy dokončena a veřejnost se po listopadu 1989 dočkala jen torza v knize Prognóza a program, kterou v roce 1990 vydala Academia pod jménem Valtr Komárek a kolektiv.

Pro řadu prognostiků přitom prognóza nebyla hlavním smyslem jejich práce. Karel Dyba, který do ústavu přivedl Dlouhého i Klause, v roce 2014 popsal práci na souhrnné prognóze jako robotu na panském. Bylo ji třeba odvést, aby zbyla svoboda číst a psát to, co pokládali za seriózní ekonomii. Vladimír Dlouhý řekl v roce 2010 Lidovým novinám, že většině lidí nešlo tolik o samotnou prognózu jako o příležitost dělat spoustu věcí vedle. Mezi ty věci patřily konference a stáže na Západě. Dyba strávil celou druhou polovinu roku 1989 v USA a sametovou revoluci sledoval na CNN.

Historik Vítězslav Sommer v tom vidí klíč. Prognostika se stala politickým fenoménem československé přestavby a lidé kolem ústavu patřili k nově se formující kriticky smýšlející inteligenci, kterou stále víc frustroval hospodářský i politický marasmus. Obor byl navíc vymezen tak volně, že se otevřel podnětům z mnoha stran a stal se polem reformních debat. Věštírna, která měla předpovídat, začala potichu navrhovat.

Ústav, který otevřeně kritizoval stav hospodářství, potřeboval ochranu. Komárek ji našel tam, kde ji pražští konzervativci nemohli zpochybnit, totiž v Moskvě. Kdykoli narazil na jejich odpor, zaštítil se sovětskými kolegy a lidmi z ÚV KSSS. Jeho hlavní oporou byl akademik Oleg Bogomolov, ředitel moskevského Ústavu ekonomiky světové socialistické soustavy a poradce Michaila Gorbačova. Jak blízký ten vztah byl, dokládá Komárkova korespondence v archivu ústavu: ředitel se u nadřízených přimlouval, aby Bogomolovovi uhradili léčebný pobyt v Karlových Varech. Bogomolovův kolega Vladlen Krivošejev působil celý rok přímo v Praze. Historik Luboš Studený, který dějiny ústavu zkoumá nejsoustavněji, přitom ukazuje, že ústav pěstoval sítě na obě strany zároveň, od Bogomolovova okruhu přes ekonomické letní školy v Polsku až po vídeňský institut WIIW a americkou nadaci IREX.

Legenda navíc obrací chronologii. Sovětský protějšek pražského ústavu, Institut ekonomiky a prognózování vědeckotechnického pokroku, vznikl jako samostatné pracoviště až v roce 1986, tedy dva roky po pražském Kabinetu prognóz.

Moskevský deštník se brzy hodil. V říjnu 1988 skončil Štrougal v čele vlády. Podle Komárkova vyprávění z knižního rozhovoru Poslední slovo Valtra Komárka (2013) pak bývalý dlouholetý ministr vnitra a místopředseda vlády Jaromír Obzina prosadil zasedání nejužšího vedení s Milošem Jakešem, na které byl Komárek pozván. Obzina podle něj přinesl obžalobu připravenou Státní bezpečností. Prognóza je prý zradou socialismu a vytržením republiky z Varšavské smlouvy, tedy i vojenskou zradou. Komárek musel ústav hájit v debatě, která šla podle jeho slov až na krev.

Komárek to vyprávěl čtvrt století poté a jiný doklad neznáme. Logika sporu je ale věrohodná. Pražští neostalinisté podezírali ústav, že je prolezlý západními agenty, protože jeho lidé jezdili na kulaté stoly s americkými odborníky. Komárek se bránil jediným argumentem, proti kterému neměli zbraň: ústav prý od počátku spolupracuje s Moskvou a část prognózy bude věnována vztahům se Sovětským svazem.

Mezi prognostiky přitom od roku 1988 seděl muž, který Západ skutečně zradil, ovšem ve prospěch Moskvy.

Dne 11. února 1986 přešel po mrazivém Glienickém mostě mezi Postupimí a Západním Berlínem Karel Köcher s manželkou Hanou. Opačným směrem šel sovětský disident Anatolij Ščaranskij. Köcher, bratislavský rodák z roku 1934 a absolvent pražského matfyzu, odjel v roce 1965 na pokyn StB do USA jako falešný emigrant. V roce 1973 pronikl do CIA jako vůbec jediný známý agent východního bloku. Formálně pracoval pro pražskou rozvědku, jeho informace však mířily do Moskvy a sám se netají tím, že pracoval především pro KGB. Po pětileté přestávce ho KGB na počátku 80. let znovu aktivovala. FBI ho odhalila a v listopadu 1984 zatkla. Pár dní před výměnou dostal doživotí. Na mostě prý cítil, že je nedotknutelný, protože za ním stojí Rusové.

Doma ho ale nečekala jen sláva. StB mu nevěřila, držela ho v izolaci a detektor lži naznačil, že neříká všechno. Neměla jistotu, že nehraje za Američany nebo Izraelce. Normalizační tisk o jeho kariéře mlčel. Köcher pracoval nejprve na ministerstvu vnitra a potom do roku 1990 v Prognostickém ústavu. Do ústavu podle dostupných údajů nastoupil v roce 1988.

Jak se do ústavu dostal, o tom existují dvě verze. Vladimír Ševela, autor knihy Český krtek v CIA, napsal, že ho tam nakonec prosadila Moskva. Komárek naopak tvrdil, že Köchera vzal na milost, když to po něm chtěly stranické složky, a podle neoficiálních údajů ho nejvíc protlačoval šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán, aby vyhověl zájmům rozvědky. Obě verze se nemusejí vylučovat. Přání z Moskvy mohlo putovat přes pražský stranický aparát a Komárek, jehož ústav stál na sovětské ochraně, neměl důvod odmítnout.

V ústavu si Köcher podle vlastních slov nejvíc rozuměl s Miloslavem Ransdorfem, filozofem a pozdějším europoslancem za KSČM. Někteří kolegové si ho prý pletli s Václavem Klausem, tak si byli podobní. Víc o jeho působení nevíme. Neznáme jeho pracovní zařazení, výstupy ani to, k jakým materiálům měl přístup.

Z pátku 17. listopadu 1989 pochází v archivu ústavu nenápadný dokument. Je to rozpis mimořádných odměn za plnění výzkumných úkolů. Zhruba šest desítek výzkumníků si rozdělilo přes 420 tisíc korun, v průměru sedm tisíc na hlavu, tedy víc než dvojnásobek průměrné měsíční mzdy. Václav Klaus měl v tabulce 15 tisíc, Vladimír Dlouhý, šéf jedné ze sekcí, 18 tisíc. Klaus o pět dní dřív vystoupil v rakouské televizi ORF, kde hájil probíhající československé reformy a varoval, že neviditelná ruka trhu může přinést velké problémy. Večer toho pátku zasáhla pohotovostní policie na Národní třídě proti studentům.

V září 1989 odletěl do Moskvy generálporučík Alojz Lorenc, faktický šéf StB. Jednal s předsedou KGB Vladimirem Krjučkovem a jeho náměstkem Viktorem Gruškem. Gruško mu návštěvu oplatil v nejkritičtější chvíli: kolem 17. listopadu přiletěla do Prahy delegace KGB se šéfy všech důležitých správ, protože se mělo cosi podepsat. Z této souhry vyrostla nejodolnější konspirační teorie o sametové revoluci. Federální komise pro objasnění 17. listopadu ale v roce 1992 uzavřela, že KGB přímo do událostí toho dne nezasahovala a že generál Teslenko, který zásah sledoval na monitorech, patřil k sovětské milici, ne ke KGB. Dodala přitom, že rezidentura KGB měla v Československu po čtyřicet let velké slovo.

Moskva měla v Praze své kanály, ale nevedly přes Opletalovu ulici. V březnu 1989 Gorbačov na zasedání politbyra označil premiéra Ladislava Adamce za spolehlivého člověka. Podle Mitrochinova archivu, poznámek přeběhlého archiváře KGB uložených v Cambridgi, figuroval Adamec mezi informátory KGB ve vedení KSČ pod krycím jménem Atos. Jde o záznam z druhé ruky, který může popisovat i pouhý kontakt. Pokud ale Moskva v Praze na někoho sázela, byl to reformní komunista u moci, ne ředitel akademického ústavu.

Prognostici mezitím vstoupili do dějin sami. Komárek se stal miláčkem náměstí, davy skandovaly „Komárek na Hrad“ a na začátku prosince ho průzkumy vedly jako favorita na prezidenta. Do vlády národního porozumění usedl jako jeden z místopředsedů a vzal s sebou i své kolegy.

Společná cesta ale skončila rychle. Komárek hledal třetí cestu a podle Zdeňka Tůmy myšlenkově uvázl v šedesátých letech u reforem Oty Šika. Klaus s Dlouhým byli podle něj energičtější a víc protržní. S Klausem měl Komárek osobní spory, Dlouhého naopak bral jako žáka. V červnu 1990 Komárek z vlády odešel a směr transformace určovala dvojice Klaus a Dlouhý. Muž, který měl k Moskvě nejblíž, prohrál jako první.

Ústav sám dlouho nepřežil. V prosinci 1991 se ho v parlamentu zastal Miloš Zeman interpelací proti chystanému zrušení. Místopředseda vlády Jozef Mikloško odpověděl, že komise ČSAV navrhuje sloučit Prognostický a Ekonomický ústav kvůli neuspokojivým výsledkům hodnocení vědecké výkonnosti a ideologické zátěži jejich prací. V roce 1993 ústav zanikl. Karel Köcher z něj odešel už v roce 1990 a tiše zmizel z veřejného života.

Seznam lidí, kteří prošli Daňkovým domem, se čte jako rejstřík polistopadové moci. Václav Klaus byl federálním ministrem financí, v letech 1992 až 1997 premiérem, poté předsedou Poslanecké sněmovny a v letech 2003 až 2013 prezidentem republiky. Vladimír Dlouhý vedl po listopadu Státní plánovací komisi, potom federální ministerstvo hospodářství a v letech 1992 až 1997 ministerstvo průmyslu a obchodu. Karel Dyba byl ministrem hospodářství Klausových vlád a později stálým představitelem Česka při OECD. Tomáš Ježek se jako první ministr pro privatizaci a předseda prezidia Fondu národního majetku podepsal pod kupónovou privatizaci.

Ústav dal zemi i dva guvernéry centrální banky. Zdeněk Tůma, jeden z nejmladších prognostiků, vedl ČNB v letech 2000 až 2010. Jeho nástupce Miroslav Singer, který v ústavu začínal jako studentská pomocná vědecká síla, ji řídil v letech 2010 až 2016. Jan Mládek, v ústavu interní aspirant, byl za sociální demokracii ministrem zemědělství a později ministrem průmyslu a obchodu. Miloslav Ransdorf zasedal za KSČM v Evropském parlamentu. A Miloš Zeman, kterého legenda dodnes řadí mezi předlistopadové prognostiky, se stal premiérem i prezidentem, přestože do ústavu nastoupil až v lednu 1990. Svou slavnou kritiku socialismu Prognostika a přestavba, otištěnou v srpnu 1989 v Technickém magazínu, psal úplně jinde, v oddělení komplexního modelování Sportpropagu.

Archiv k tomu výčtu přidává prozaickou tečku. Když Akademie v roce 1993 ústav likvidovala, vyplatila zaměstnancům odstupné až do výše pěti platů, i těm, kdo v něm po revoluci zůstali zapsáni už jen formálně. Premiér Václav Klaus si tak v červnu 1993 přišel na necelých 35 tisíc korun.

Co tedy s KGB? Ústav přežil díky sovětské reformní ochraně, měl nadstandardní kontakty do Moskvy a od roku 1988 v něm pracoval agent, který se netají tím, že sloužil hlavně KGB. Všechno ostatní je výklad.

Nejsilnější verze legendy, podle níž si v ústavu KGB vychovala polistopadovou elitu, neobstojí. Ústav vznikl z domácí iniciativy a dřív než jeho sovětský protějšek. Státní bezpečnost ho podle Komárka obviňovala ze zrady. Vítězové transformace, Klaus a Dlouhý, odvedli zemi od Moskvy k trhu a na Západ. A absolventi věštírny se po roce 1990 rozešli od ODS přes Občanskou demokratickou alianci a sociální demokracii až ke komunistům. Kdyby šlo o kádrovou rezervu řízenou z jednoho centra, skončila by přesně opačně, než měla, a navíc rozházená po celém politickém spektru.

Věrohodnější je nejspíše "atraktivní"verze příběhu. Reformní Moskva, nikoli nutně KGB, viděla v ústavu jednoho z partnerů československé přestavby, podobně jako v premiéru Adamcovi. KGB by v takovém scénáři ústav sledovala a nejspíš i kryla, protože v roce 1989 ještě formálně sloužila Gorbačovově politice. Že se její předseda Krjučkov o dva roky později postavil do čela puče proti Gorbačovovi, je jiná kapitola. Listopad ale řízenou přestavbu smetl během několika dnů a plán, pokud nějaký existoval, zůstal na papíře, který dosud nikdo v aqrchivech nenašel.

Nevyřešenou otázkou zůstává Köcher. Mohl být očima Moskvy v instituci s nejhustšími kontakty na Západ, stejně dobře ale mohlo jít o čestné odstavení spáleného agenta, kterému nevěřila ani StB.

Abychom tomu mohli porozumět v kontectu, musíme ústav vrátit do jeho doby. Prognostická pracoviště stavěl celý Východní blok. Polsko už v roce 1969, Maďarsko v polovině 70. let a Slovensko v roce 1989, kde Prognostický ústav SAV funguje dodnes. Všude prognostika balancovala mezi nástrojem kontroly a útočištěm reformních myslitelů. Pražský ústav byl jen nejpozdějším a nejpolitičtějším z nich.

A proč legenda vůbec vznikla? Luboš Studený rozebral, jak se ústav na začátku 90. let stal součástí liberálního, romantického příběhu o sametové revoluci, pak z něj vypadl a v satirickém vyprávění o „zrazené revoluci“ se stal jejím symbolem. Jeho návrat v médiích v na přelomu století se spojuje s trhlinami v polistopadovém konsenzu. Mýtus o „Prognosťáku“ tak vypovídá stejně tak o ústavu jako o zklamání z transformace, kterou jeho absolventi řídili.

V dubnu 2019 otevřeli v prvním patře Daňkova domu, kde kdysi sídlili Komárek, Dlouhý, Dyba a Klaus, centrum tradiční čínské medicíny za účasti čínského velvyslance. O patro výš úřaduje městská policie Prahy 1. Nikdo z nájemníků netušil, kdo tu před třiceti lety pracoval.

Režim si objednal vědu o budoucnosti, aby zachránil plánovanou ekonomiku, a vychoval lidi, kteří ji rozebrali. A Karel Köcher, muž, který kdysi oklamal CIA, prožil pád komunismu v kanceláři mezi ekonomy, jejichž reformy v Kremlu sotva kdo čekal.

Definitivní odpověď leží v archivech. Fond ústavu v Archivu Akademie věd je se souhlasem předsedy Akademie přístupný a novináři, kteří ho v roce 2019 studovali, prošli 19 kartonů úřední agendy a na soupisce napočítali 289 jmen zaměstnanců. Osobní spisy, včetně Komárkova, ale archiv nevydává, protože mohou obsahovat údaje o žijících lidech. Svazky StB leží v Archivu bezpečnostních složek. Archivy KGB zůstávají zavřené.

Dokud se neotevřou, zůstane ústav, který měl předpovídat budoucnost, plátnem, na které si každý promítá vlastní výklad minulosti.

Použité zdroje

Odborná literatura

Prameny a paměti

Novinové a rozhlasové zdroje