Článek
Celá země čekala, kdy praskne. A ono prasklo úplně jinak
Vždycky jsem měl pocit, že když někdo příliš dlouho pálí do jednoho člověka, stane se něco zvláštního.
Ne že by ten člověk padl.
Ale tlak se jednoho dne obrátí a do očí to vystřelí těm, kdo drželi prst na spoušti.
A tohle je přesně ten případ.
Babiš roky poslouchal, že musí vyřešit Agrofert.
Tak to udělal.
Ale ne tak, jak si to jeho odpůrci představovali.
On to udělal tak, že sám sebe uzavřel do konstrukce, kterou teď nepřejde ani tank.
A najednou všechen ten křik zní prázdně.
Jako když v tělocvičně někdo střílí míč do koše, ale zapomněl, že už se dávno hraje jiná hra.
Slepý trust není pokání. Je to pevnost. A Babiš ji postavil s úsměvem
Opozice čekala, že když to prezident postaví jako podmínku, Babiš se stáhne, změkne, vzdá se vlivu, nebo aspoň znejistí.
Místo toho přinesl model, který je:
nevratný,
neprůstřelný,
a hlavně dokonale nenapadnutelný.
Je to zvláštní situace.
Všichni křičeli, že musí být odstřižen od peněz.
A teď bude jejich tok čistší a méně napadnutelný než kdykoliv předtím.
Ironie?
Ne.
To je prostě logika moci v zemi, která si myslí, že politiku vyhrává ten, kdo umí nejhlasitěji křičet.
On nebude řídit firmu? To je hezká pohádka. Ale jenom pohádka
Všude se píše, že Babiš nebude Agrofert řídit.
Formálně je to pravda.
Reálně… reálně to ví každý, kdo někdy viděl, jak se nastavují velké trusty.
Správce jedná podle pravidel.
A ta pravidla často napíše ten, kdo firmu vybudoval.
Je v tom jistá elegance:
Žádné podpisy. Žádné příkazy. Jen mantinely, které se nedají obejít.
A tak vzniká zvláštní paradox:
Všichni se tváří, že ztrácí vliv.
A on přitom získává lepší, bezpečnější a čistší vliv, než měl kdy předtím.
To není vítězství.
To je generálská škola.
Opozice? Ta si právě udělala z vlastních požadavků pasti. A sama do nich spadla.
Každý, kdo chvíli sleduje politiku, ví, že největší chyby dělá ten, kdo chce „příliš“.
A tady se chtělo až moc:
příliš dokázat, že je ve střetu zájmů,
příliš na něj tlačit,
příliš ho zahnat do kouta,
příliš ho vyprovokovat k chybě.
A když někoho natlačíte do kouta, občas místo paniky udělá něco úplně jiného:
postaví si zeď.
Zákonnou.
Elegantní.
Neprůstřelnou.
A je hotovo.
A teď?
Teď budou plakat ti, kteří to celé způsobili.
A ještě se budou divit, že jejich vlastní tlak vytvořil opak toho, co chtěli.
Prezident dostal, co chtěl. Brusel dostane, co chce. A Babiš dostane klid
Čtyři roky napětí se jedním tahem utnuly.
Prezident může říct: „Splněno.“
EU řekne: „Forma je v pořádku.“
A opozice bude hledat nové důvody k hněvu, protože ty staré se vypařily.
A Babiš?
Ten bude vládnout s vědomím, že:
jeho slabina je pryč,
jeho pozice je stabilnější,
jeho firma běží přesně podle pravidel, která nastavila minulost.
A největší kouzlo toho všeho?
Tentokrát mu ani nikdo nemůže nic vyčítat.
A já k tomu řeknu jediné:
Inteligentní hráč vyhraje i hru, kterou si nevymyslel.
Nikdy jsem nebyl fanoušek slepého fandění.
Ale vidím logiku.
Vidím chyby.
Vidím paradox.
A vidím zemi, která žila v pocitu, že když se do někoho dost dlouho trefuje, tak on nakonec praskne.
Jenže někdy praskne tlak, ne člověk.
A když tlak praskne, zůstane ticho.
A v tom tichu slyšíš jen jedno:
Vlk se nažral. A koza zůstala celá.
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete tak udělat prostřednictvím tlačítka „PODPOŘIT AUTORA“.
A za to vám ze srdce děkuji, David.
