Článek
Dnešní politika neřeší schopnosti, ale strach.
Strach z lidí, kteří umí víc. Strach z těch, kteří mají výsledky, rozhodnost a zkušenost mimo poslanecký bufet.
A tak místo respektu vzniká něco jiného.
Zákaz. Omezovač. Paragraf na míru.
Kdyby Masaryk uvažoval jako dnešní poslanci, Tomáš Baťa by nesměl ani na radnici.
Starosta? Podnikatel? Člověk, který umí řídit město jako firmu?
Dnešní politik by se mu vysmál.
„Pane Baťo, vy máte fabriku! Střet zájmů! Nepřípustné!“
Jenže Masaryk nebyl hlupák.
Věděl, že když má někdo výsledky, má dostat příležitost, ne pokutu za schopnost.
A Emil Škoda? Ten by měl zákaz automaticky.
Největší průmyslník monarchie, člověk, který postavil strojírenský pilíř republiky?
Dnešní poslanec by vytáhl paragrafy, tvářil se důležitě a řekl:
„Vy jste moc velký. To je problém.“
Ano. Problém je, že dnes nikdo velký nevzniká.
A ti, kdo by mohli být velcí, radši mlčí.
Jaroslav Preiss? Ten by dnes neprošel ani vstupní kontrolou.
Mozek ekonomiky první republiky, bankéř, který držel měnu pevněji než vláda vlastní židle.
Dnes by mu dali štítek:
„Příliš schopný. Nezeštíhlitelný. Potenciální hrozba pro slabé kolegy.“
Tak daleko jsme spadli!
A tady přichází pointa, proč tenhle text píšu právě teď.
Protože dnes sledujeme absurdní taneček prezident vs. premiér, kde se oba ohánějí zákonem, který nikdy neměl chránit republiku.
Ten zákon vznikl ve chvíli, kdy se politici třásli strachy, že Babiš bude vládnout.
A místo toho, aby ho porazili prací, programem nebo schopnostmi,
vymysleli novelu, která měla škodit jen jemu.
Jenže jak to bývá u neschopných lidí –
netrefili se.
Vytvořili brzdu, která neškodí jen Babišovi.
Škodí nám všem.
Státu.
Stabilitě.
Volbám.
A teď, o deset let později, zjišťujeme, že tahle „proti-Babišovská“ pojistka je vlastně jen past na nás – občany.
Politici tehdy chtěli zavařit jednomu člověku.
Ve skutečnosti zavařili celé republice.
A pak se objeví Babiš. Člověk, který má schopnosti. A reakce politiků? Jednoduchá.
Ne: „Ukaž, co umíš pro zemi.“
Ale:
„Rychle! Vymyslete zákon, ať se sem takových lidí dostane co nejmíň!“
Lex Babiš není o demokracii.
Není o střetu zájmů.
Není o ochraně státu.
Je o ochraně slabých politiků před silnějšími lidmi.
Slabý člověk nezvýší vlastní výkon. On jen zakáže výkon ostatním.
A přesně to se stalo.
Stát vymyslel paragraf ne proto, aby něco chránil, ale aby někoho omezil.
Ne kvůli ohrožení demokracie, ale kvůli ohrožení politické pohodlnosti.
Historie přitom křičí jasně: tahle země rostla, když u kormidla stáli schopní.
Baťa, Škoda, Preiss — ti všichni byli lidé, kteří se nezalekli práce, ani rozhodnutí.
Kdyby tehdejší vlády fungovaly jako ty dnešní, republika by nikdy nevyrostla.
A Zlín by byl dodnes vesnicí s jednou hospodou.
A tak stojíme před směšně jednoduchou otázkou:
Chceme stát, který se bojí schopných lidí?
Chceme politiku, která radši sepisuje zákazy než vytváří výsledky?
Chceme, aby ti, kteří něco dokázali, byli trestáni za to… že umí?
Nebo konečně připustíme, že tahle země potřebuje lidi, kteří umí víc než mluvit u stolku v poslanecké jídelně?
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, využijte tlačítko Podpořte autora.
Stačí symbolická částka – vaše podpora se promění v nové texty a konkrétní pomoc dalším lidem.
Děkuju
David
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Baťa
cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Škoda
cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Preiss
