Článek
Ranní káva.
Telefon. Notifikace.
„Čtvrtletní hodnocení žáků – důtka třídního učitele.“
Klikám.
„Za kouření na školních záchodech.“
Zírám do displeje. Ruce se mi třesou.
Tři věci mě praští hned.
Zaprvé: Nevěděl jsem, že kouří.
Zadruhé: Vapo. Sakra vapo.
Zatřetí: Zamkla se tam s kamarádem. Jasně. On jí to sehnal.
Osmá třída. Moje dcera.
A já sedím tady a nevím, jestli mám vyvolat třetí světovou, nebo si dát druhou kávu.
Není to první průšvih.
Jen poprvé tenhle.
A vtom mi to bleskne hlavou.
Šestá třída. Já.
Pravítko v ruce. Holka přede mnou. Šimrání po zadku během matiky.
Pololetní důtka.
Máma se na mě dívala tak… no, nevím. Byla naštvaná? Asi jo. Ale taky tam bylo něco jinýho. Jako by si vzpomněla na sebe. Jako by věděla, že tohle prostě dělaj i jiní.
Historie se opakuje.
Dcera má důtku za vapo.
Já jsem měl důtku za pravítko.
Generace se mění. Blbosti zůstávají.
„Tak co s tím uděláš?"
ptá se manželka.
„Nevím.“
„Musíš s ní mluvit.“
„Jasně. Ale jak?"
Co jí mám říct?
Že vapo ničí plíce? To ví.
Že je to blbost? To taky ví.
Že mě zklamala? To by možná zabolelo – ale pomůže to?
Chci jí říct pravdu.
Že mám strach.
Že nevím, co mám jako dělat.
Že jsem taky dělal blbosti – jen jiný.
Že trendy se mění, ale puberťáci zůstávají puberťáci.
A hlavně chci, aby ke mně mohla přijít.
I když něco zpacká.
I když se bojí.
I když udělá něco, co nemá.
Protože doma nekouří.
Doma se nezamyká na záchodech.
Doma je normální.
Doma jsme rodina.
Jenže škola je jiný svět.
Tam je někdo jinej.
Testuje hranice.
Chce zapadnout.
Chce být cool.
A já to nemůžu úplně ovlivnit.
A možná ani nemám.
Iluzí o kontrole se neživím.
Kolik rodičů si říká:
„Moje dítě by něco takovýho neudělalo"?
Já ne.
Já vím, že kontrola je iluze.
Že děti dělají blbosti.
Že to tak má být.
Že testování hranic je součást dospívání.
Ale vím ještě něco jiného.
Za pár let bude stát před dalším rozhodnutím.
Možná horším.
Možná důležitějším.
A pak bude záležet jenom na jednom – jestli uslyší můj hlas.
Ne ten kárající.
Ten, co jí připomíná, že má hodnotu.
Že je chytrá.
Že si zaslouží víc než být „cool“ za cenu zdraví.
Že můžu být naštvanej, ale pořád jsem tady.
Trest přijde.
Od školy.
Ode mě.
Od situace samotné.
Ale co zůstane po trestu?
Buď vztah.
Nebo prázdno.
Dopiju kávu.
Vydechnu.
Napíšu jí: „Musíme si popovídat.“
Ne vztekle.
Normálně.
Nenapíšu! Nebudu ji nervovat, počkám až přijde domů.
Protože tohle není konec světa.
Je to jen další kapitola v té nekonečné knize rodičovství, kde nikdo nemá všechny odpovědi a všichni občas improvizujeme.
Možná je důležitější, jak o tom mluvíme, než co se stalo.
Takže jo. Dostala důtku za vapo.
A já?
Já si pamatuju pravítko.
A díky tomu možná dokážu být lepší táta, než kdybych zapomněl.
Protože když zapomeneme, že jsme taky byli mladí a hloupí – přestaneme rozumět.
A když přestaneme rozumět – přestaneme být slyšet.
* * *
A vy?
Pamatujete si svoje průšvihy?
A pomáhá vám to teď být lepšími rodiči – nebo naopak?
Každé srdíčko pod tímhle textem je pro mě malý signál, že v tom nejsme sami. Že si svoje průšvihy pamatujete. A že to občas taky nezvládáte – stejně jako já.
Každý komentář, i ten krátký, mi dává smysl psát dál. Ukazuje mi, že rodičovství je pořád stejně těžké… a že sdílení ho dělá o kousek lehčím.
A pokud chcete podpořit čas, který jsem tomuto textu věnoval (a možná i tu ranní kávu, co u toho vystydla), můžete poslat třeba jen symbolickou částku přes tlačítko Podpořte autora.
Děkuju vám,
David
