Článek
Někdy člověk musí dostat facku, aby se probral.
A přesně to se stalo šéfům Fordu, když si v Číně sedli do elektrického SUV od Changanu. Finanční ředitel John Lawler se po pár kilometrech otočil na šéfa Jima Farleyho a řekl větu, kterou si v Detroitu za rámeček nedají: „Jime, tihle lidé jsou daleko před námi.“ Farley jen mlčel. A pak prý dodal, že čínská auta představují „existenční hrozbu“.
Tohle není přehnané drama, to je realita.
Západní automobilky žily roky ve své bublině jistoty. Smály se čínským kopiím, zatímco ony rostly, učily se, zrychlovaly. Dnes už nejde o to, že čínské elektromobily jsou levnější. Ony jsou prostě lepší — technologicky, designově i v tom, jak reagují na zákazníka. A když to uzná i šéf Fordu, znamená to, že se svět opravdu otočil.
Jenže my na Západě pořád mluvíme o Green Dealu, emisních limitech a dotacích na auta, která většina lidí nechce.
Stavíme komise, vydáváme strategie, prezentace, powerpointy. A zatímco Evropa řeší, jestli má být rok 2035 konec spalovacích motorů nebo jen „polokonec“, Číňané prostě staví továrny. Každý měsíc. Každý týden. Bez řečí, bez debat, bez únavného moralizování.
To, co dnes Farley nazval „existenční hrozbou“, není jen problém Fordu.
Je to problém všech, kteří si mysleli, že trh se přizpůsobí jejich plánům. Nepřizpůsobí. Když stát začne diktovat, co má člověk chtít, co má kupovat a čím má jezdit, začne se rozpadat samotný princip svobody i konkurence. A když k tomu přidáte ekonomický tlak a regulace, které dusí výrobu, výsledek je jasný — Evropa bude dovážet i budoucnost.
Ať už máte jakýkoli názor na ekologii, jedno je jisté: ekonomika si nebere ohledy na ideály. Lidé potřebují auta, která si můžou dovolit. Ne sliby o zelené záchraně světa, které končí prázdnou peněženkou. Green Deal v téhle podobě nepřináší čistotu, ale závislost. Zatímco my počítáme granty a kompenzace, čínská vláda už investovala přes 230 miliard dolarů do vývoje a výroby. Výsledek? Auta, která se prodávají sama.
Tohle není o ideologii. Je to o přežití.
O tom, jestli budeme mít ještě práci, průmysl, hrdost. Ford už začal couvat od elektromobilů, stejně jako VW. Jenže může být pozdě. Číňané chystají továrny v Mexiku, aby se vyhnuli clům. Do pár let budou stát vedle bývalých amerických závodů a vyrábět tam, kde kdysi vládli Američané. A my jim budeme tleskat, protože „aspoň jsou zelení“.
Tahle ironie bolí. Ale možná ji potřebujeme.
Protože jakmile si přestaneme nalhávat, že svět se točí podle našich plánů, máme ještě šanci. Možná malou, ale máme. Jen musíme konečně pochopit, že regulace není inovace a že příroda nám víc odpustí než ekonomika.
Jim Farley se v Číně prý cítil jako člověk, který přišel na vlastní pohřeb. Viděl, jak daleko už Číňané jsou, a věděl, že to není otázka budoucnosti, ale přítomnosti. A my bychom měli taky otevřít oči. Protože jestli budeme dál hrát hru na „udržitelnou iluzi“, skončíme přesně tam, kde dnes stojí Ford – zaskočení, draze zadlužení a úplně bez dechu.
Čína už není ta, která kopíruje.
Čína je ta, která diktuje tempo. A my? My buď začneme znovu přemýšlet jako inženýři, ne jako úředníci — nebo budeme jezdit v autech, která nám jednou přivezou i naši vlastní minulost.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud chcete pomoci i jinak než slovem, můžete třeba symbolicky poslat 10 Kč přes „Podpořte autora“ – podpoříte tím moje další psaní. Za to Vám už teď ze srdce děkuji.
David
Zdroje:
autoforum.cz
wsj.com
bloomberg.com
