Článek
Ještě nedávno působil silně a sebejistě, s pohledem režiséra, který má všechno pod kontrolou.
Dnes trpí frontotemporální demencí – nemocí, která mu pomalu bere paměť, řeč i osobnost. Stejnou diagnózu má i herec Bruce Willis. Tělo zůstává, ale duše se ztrácí. Adamec je teď jen stínem muže, který dokázal zvednout národ z gauče, když režíroval televizní události, jež sledovaly miliony diváků.
Jeho manželka Jana Adamcová, bývalá mluvčí vlády a moderátorka, se o něj stará doma. Každý den ho bere ven na krátkou procházku, drží ho za ruku a pomáhá mu chodit. Kdo je potkal, říká, že Jiří působí zmateně, unaveně, občas prázdně. Jana se přesto nevzdává. „Chci jen, aby byl na sklonku života šťastný,“ řekla pro Blesk.cz. Její tvář ale prozrazuje únavu i zoufalství – starat se o téměř stokilového muže, který občas nerozumí, kde je, je úkol, který bere dech i sílu.
Jenže za dveřmi jejich domova se rozhořel tichý boj.
Jiří byl původně umístěn v sanatoriu Šarlota v Prosečnici, kde měl odbornou péči a klid. Poté ho však Jana nečekaně přivezla zpět domů – právě ve chvíli, kdy se začal ozývat režisérův syn Marek (50) z prvního manželství. Podle zdrojů Blesku se opakovaně domáhal návštěvy otce, ale nebylo mu to umožněno. Nyní chce, aby soud svěřil péči o nemocného otce do jeho rukou.
Začíná soudní řízení o opatrovnictví. Manželka proti synovi. Žena, která s ním prožila dvě desetiletí, proti muži, který s ním léta nemluvil. Soud má rozhodnout, kdo ponese právní i osobní zodpovědnost – kdo bude smět rozhodovat o léčbě, majetku i zbytku života. Je to bitva o péči, ale i o svědomí.
Když Adamec ještě dokázal mluvit, řekl v rozhovoru pro iDNES.cz větu, ze které dnes mrazí:
„Vnoučata mám asi čtyři, ale nikdy jsem si s nimi nepodal ruku. Jsem děda, který je na ho*no.“ (iDNES.cz, leden 2025)
Nebyla to vulgarita, ale přiznání bolesti. Slova muže, který cítil, že přichází o rodinu dávno předtím, než mu ji nemoc začala brát definitivně. V jedné větě shrnul osud člověka, který dokázal vést davy, ale nedokázal udržet vlastní domov pohromadě.
Proč se tedy syn Marek náhle hlásí o otce?
Je to snaha napravit vinu, výčitky, nebo strach, že přichází chvíle, kdy bude pozdě? Jisté je jen to, že muž, který kdysi vládl televiznímu světu, dnes sedí tiše ve svém bytě – a jeho osud visí mezi minulostí, kterou už nepoznává, a přítomností, kterou řídí jiní.
Adamec býval mužem s obrovskou energií, puntičkářem, který měl rád jistotu a řád. Není náhoda, že právě on stál za první řadou Sanitky – příběhu o životě, čase a lidskosti. Dnes ty tři věci ztrácí on sám. Jeho dům je tichý, světla zhasnutá. A za oknem žena, která stále doufá, že se usměje tak jako kdysi.
Je v tom zvláštní symbolika.
Režisér, který celý život řídil druhé, už nedokáže řídit ani své kroky. A ti, kteří mu zůstali, teď bojují o to, kdo smí rozhodovat za něj. Je to příběh o moci, lásce i strachu z posledního rozloučení. A také o tom, že i ti nejsilnější nakonec potřebují někoho, kdo je dovede zpátky domů – i když už sami nepoznávají cestu.
A možná právě tady se dá najít tichá pravda o rodině. Někdy není největší výhra majetek ani jméno, ale obyčejná blízkost. Když to čtu, říkám si, že jsem vlastně rád, že můj táta nebyl bohatý. Ale byl můj. A byl u mě – do posledního dechu.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud chcete pomoci i jinak než slovem, můžete třeba symbolicky poslat 10 Kč přes „Podpořte autora“ – podpoříte tím moje další psaní.
David
Zdroje:
blesk.cz
idnes.cz
