Článek
Nechci být inspirací. Nechci být hrdinkou. Nechci slyšet: „Ty to zvládneš.“ Já vím, že jo. Ale nechci.
Mám dny, kdy bych nejradši prostě nevstala. Ne protože bych nezvládla, co mě čeká. Ale protože nechci pořád všechno zvládat. Všichni kolem mě si zvykli, že já to ustojím. Děti, práce, vztah, krizové situace. Všechno vyřeším. Jsem „ta silná“. Jenže pod tím nápisem hrdinka se někdy dusí obyčejná holka, která už nechce další chválu, ale konečně pomoc.
Byla jsem ta zodpovědná už od dětství. První vstávala, poslední šla spát. Nikdy si nestěžovala.
Když byl někdo nemocný, postarám se. Když dojde do tuhého, zachraňuju. Ve vztahu? Pečuju, plánuju, žehlím problémy. A oni mi říkají, jak jsem úžasná. Jenže mě to začalo bolet. Ne tělo – duše. Začala jsem si všímat, že o mě vlastně nikdo nepečuje zpátky. Že všichni berou moji sílu jako samozřejmost. A když už dojde baterka? Tak mě nepoznávají. Najednou „to nejsem já“. Ne, já jsem to pořád. Jen bez pancíře.
„Hele, tys byla vždycky taková, silná. V pohodě. Neřešíš. No ne?“ Ne. Jen to neukazuju.
Kolikrát jsem slyšela, že jsem statečná. Že jsem vzor. Ale přitom jsem se v noci hroutila v koupelně. Jen potichu. Aby to děti neslyšely. Ne že bych nemohla plakat. Jen nechci, aby mě někdo litoval. Jen jednou bych chtěla, aby někdo včas poznal, že mi dochází dech. Aby se někdo zeptal: „Nechceš to nechat na mně?“ A myslel to vážně.
Nejsem slabá, když prosím o pauzu. Jsem člověk. Žena. A někdy i záchranka potřebuje opravit.
Možná si o mně myslíš, že všechno dávám levou zadní. Ale víš co? Někdy už nechci. Někdy jen chci zalézt pod deku a vypnout celý svět. Chci ticho, klid, a jedno jediné objetí bez očekávání. Protože i ti nejsilnější padají. A vůbec největší síla je říct si o pomoc.
Zdroje:
příběh z terapeutické skupiny (anonymizováno se souhlasem)
mojepsychologie.cz
psychologie.cz
