Článek
Jedno krátké slovo změnilo celé přání
Četl jsem přání Laďky Něrgešové jejímu synovi a čekal běžnou narozeninovou vzpomínku. Trochu dojetí, několik fotografií a větu o tom, jak neuvěřitelně rychle děti vyrostou.
Adamovi je osmnáct let. Je dospělý, otevírá se před ním svět a jeho maminka může být pyšná, že ho dovedla až sem.
Pak jsem došel k jedné větě.
Laďka vzpomněla, jak svého syna po porodu držela v náručí a slíbila mu, že tu pro něj bude pořád.
„A jsem! Zatím.“
Právě u posledního slova jsem se musel zastavit. Ne proto, že by bylo přehnané nebo napsané kvůli soucitu. Naopak. Je nesnesitelně obyčejné.
Šest písmen, do kterých se vejde naděje, strach, odhodlání i vědomí, že některé věci už člověk nemá zcela ve svých rukou.
Rodiče dávají sliby, které nemohou zaručit
Když se narodí dítě, skoro každý rodič mu v duchu slíbí totéž. Budu tě chránit. Budu tu, až mě budeš potřebovat. Pomohu ti vstát, když spadneš.
V tu chvíli nás nenapadne přemýšlet, zda takový slib skutečně dokážeme splnit. Bereme jej jako samozřejmost. Dítě poroste, my zestárneme a jednou mu třeba budeme hlídat jeho vlastní děti. Tak nějak to má být.
Jenže Laďka Něrgešová už rok bojuje s glioblastomem. Prodělala akutní operaci mozku, chemoterapii i ozařování. Sama popsala období po zákroku, kdy nevěděla, jak otevřít vlastní dům nebo se dostat do mobilního telefonu. Kolem sebe tehdy potřebovala lidi, kteří pomáhali jí i jejím dětem.
Přesto se vrátila k práci. S dětmi odletěla na vysněnou Krétu, ačkoli ještě tři dny před cestou nebylo kvůli náhlému zhoršení jejího zdravotního stavu vůbec jisté, zda někam poletí.
Nakonec to zvládli.
Dospělost dítěte rodičovský strach neukončí
Jako táta dobře vím, že dítě může být vysoké, samostatné a podle občanského průkazu dospělé. Pro rodiče však nikdy úplně nepřestane být tím malým člověkem, kterého kdysi držel v náručí.
Osmnácté narozeniny obvykle znamenají, že se rodič musí naučit trochu ustoupit. Dítě vykročí do vlastního života a už nepotřebuje vodit za ruku. Přesto chce vědět, že se má kam vrátit.
Laďka svému synovi napsala:
„Tak vykroč pravou, lásko naše.“
Je to krásné přání. Současně v něm cítím něco, co mě jako rodiče bolí. Vykroč, žij a nenech si nic utéct. Já půjdu vedle tebe tak dlouho, jak jen budu moci.
Nechci Laďku Něrgešovou litovat způsobem, který by z ní dělal bezmocnou ženu čekající na svůj osud. Taková očividně není. Její boj si zaslouží obdiv, nikoli pohřební tón zaživa.
Líto je mi pouze toho, že matka musí ke slibu danému vlastnímu dítěti přidat slovo „zatím“.
Přál bych jí ještě desítky podobných narozenin
Zdraví si přejeme tak často, až ta věta někdy ztrácí obsah. Napíšeme ji na pohlednici, proneseme u dortu a pokračujeme dál. Teprve ve chvíli, kdy zdraví skutečně chybí, pochopíme, jak obrovské přání to je.
Nevím, co Laďku Něrgešovou čeká. To dnes neví nikdo. Vím jen, co bych jí přál já.
Aby jednou viděla svého syna slavit třicáté, čtyřicáté i padesáté narozeniny. Aby mu mohla připomenout, jak mu při osmnáctinách radila vykročit pravou. A aby se za mnoho let tomu dnešnímu slovu „zatím“ společně dokázali zasmát.
Protože jsou chvíle, kdy člověk nechce vymýšlet chytrou pointu.
Chce pouze říct:
Laďko, vydržte. Váš slib ještě není splněný.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale dostal se k lidem, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete to udělat třeba zasláním symbolické částky prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji.
David
Zdroje:
Instagram Laďky Něrgešové
www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/844477/nemocna-nergesova-po-navratu-z-raje-tklive-prani-synovi-k-18-narozeninam.html
www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ladka-nergesova-nador-glioblastom-dovolena-kreta.A260719_091819_lidicky_nh
