Článek
Některé zprávy člověk přečte a za pět minut už neví, co v nich bylo.
Tahle se mnou zůstala.
Mirek Topolánek řekl, že má metastázy na plicích. Chodí na chemoterapie, čeká na možnost zapojení do výzkumného programu a sám otevřeně přiznal, že pokud se nic nezmění, „není to na dlouho“. Současně dodal, že nějaký rok to možná ještě vydrží.
Přečetl jsem si tu větu dvakrát.
A najednou jsem před sebou neměl bývalého premiéra. Neměl jsem před sebou předsedu ODS, člověka, který uměl být ostrý, sebevědomý a někdy až brutálně přímočarý.
Vzpomněl jsem si na tátu.
A myslím, že podobně to může mít spousta lidí.
Protože kdo někdy sledoval vážně nemocného člověka, kterého měl rád, ten dobře ví, že v určité chvíli přestane být nejdůležitější otázkou, co přesně je napsáno v lékařské zprávě.
Začne vás zajímat něco úplně jiného.
Kolik času ještě máme?
Dokud máme času dost, neumíme si ho vážit
Člověk má zvláštní vlastnost.
Pořád něco odkládá.
Zavolám zítra.
Stavím se příští týden.
Na Vánoce budeme zase všichni spolu.
Jednou si sedneme a promluvíme si.
Jednou se usmíříme.
Jednou pojedeme na ten výlet.
Jednou řeknu tátovi nebo mámě věci, které jsem jim celé roky neřekl.
Dokud je před námi zdánlivě nekonečné množství času, připadá nám „jednou“ jako naprosto bezpečný termín.
A pak přijde jedno slovo.
Rakovina.
Metastázy.
Nevyléčitelné.
A najednou se význam slova „jednou“ úplně změní.
Najednou už člověk neplánuje roky dopředu.
Začne obchodovat s týdny. S měsíci. S každým dalším výsledkem. S každou další léčbou, která by mohla zabrat.
Ještě jedny Vánoce.
Ještě jedno léto.
Ještě jeden obyčejný oběd.
Ještě jeden telefon.
Ještě jednou otevřít dveře a vidět toho člověka přicházet.
A člověku najednou dojde, jak směšně levně rozdával čas v době, kdy měl pocit, že ho má nekonečně mnoho.
Metastázy nejsou jen lékařský pojem
Lékaři samozřejmě musí mluvit věcně.
Nález. Léčba. Chemoterapie. Prognóza. Další vyšetření.
Musí.
Ale rodina ta stejná slova slyší úplně jinak.
Za každým odborným výrazem slyší otázku, kterou často ani nikdo nechce vyslovit.
Co bude dál?
A hlavně:
Jak dlouho?
Možná právě proto mě Topolánkova slova zasáhla.
On totiž neřekl nějakou sterilní tiskovou formulaci o zdravotním stavu.
Řekl něco, čemu rozumí úplně každý.
Že když se nepodaří zkusit něco dalšího, „není to na dlouho“.
V té větě je všechno.
Strach.
Naděje.
Nejistota.
A také vědomí, že člověk už začal svůj život vnímat jinak.
Nevíme, kolik času Topolánkovi skutečně zbývá. To dnes nemůže poctivě říct nikdo.
Ale právě ta nejistota je možná nejhorší.
Protože člověk pořád doufá.
A zároveň už ví, proč doufá tak urputně.
Najednou je úplně jedno, koho jste volili
Mirek Topolánek byl vždycky politik, který lidi rozděloval.
Jedni ho měli rádi.
Druzí ho nesnášeli.
Spousta lidí mu dodnes nemůže přijít na jméno.
Jenže když jsem dnes četl jeho slova, zjistil jsem, že je mi to všechno úplně jedno.
Nevadí mi napsat jednu prostou větu:
Je mi ho líto.
A nemyslím tím lítost ve smyslu nějakého ponižujícího soucitu.
Myslím obyčejný lidský pocit.
Protože člověk nemusí přepisovat Topolánkovu politickou minulost. Nemusí z něj dělat světce. Nemusí souhlasit s jediným jeho politickým názorem.
Stačí si uvědomit, že někde sedí sedmdesátiletý člověk, chodí na chemoterapie a čeká na možnost další léčby, protože dobře ví, proč ji potřebuje.
V takové chvíli už nevidím pravici.
Nevidím levici.
Nevidím bývalého premiéra.
Vidím chlapa, který chce ještě žít.
A myslím, že tohle přání dokáže pochopit úplně každý.
Tvrdý chlap, kterého najednou dožene obyčejná lidská křehkost
Možná na mě Topolánkovo přiznání působí tak silně i kvůli tomu, jak jsme ho celý život znali.
Nikdy nepůsobil jako člověk, který by žádal o soucit.
Naopak.
V politice vystupoval jako chlap, který když narazí na zeď, nejspíš začne přemýšlet, jak ji prorazit.
Byl hlučný.
Sebevědomý.
Tvrdý.
Někdy až moc.
Jenže existují zdi, před kterými jsme nakonec všichni úplně stejní.
A právě nemoc má zvláštní schopnost během několika sekund strhnout všechny funkce, tituly, peníze a společenské postavení.
Najednou nejste premiér.
Nejste ředitel.
Nejste člověk, kterého poznávají na ulici.
Jste pacient.
A vedle vás stojí rodina, která chce jediné.
Aby vám někdo řekl:
Ještě máme možnost.
Vzpomněl jsem si na tátu
Nevím, proč některé věty otevřou v člověku dveře, o kterých si myslel, že už je dávno zavřel.
Mně je dnes otevřela právě Topolánkova věta.
„Není to na dlouho.“
Vzpomněl jsem si na tátu.
A spolu s tou vzpomínkou se vrátil i pocit, který podle mě zná obrovské množství lidí.
Ten okamžik, kdy vám dojde, že byste dali skoro všechno za jednu úplně obyčejnou chvíli navíc.
Ne za dovolenou.
Ne za nové auto.
Ne za peníze.
Za obyčejnou chvíli.
Sedět spolu u stolu.
Slyšet hlas.
Pohádat se kvůli nějaké hlouposti.
Zavolat.
Přijít na návštěvu.
Možná právě tyhle chvíle mají největší cenu až ve chvíli, kdy hrozí, že už žádné další nebudou.
A právě proto se možná podobné zprávy netýkají jen nemocného člověka.
Týkají se nás všech.
Možná bychom měli méně věcí odkládat
Nechci z Topolánkovy nemoci dělat laciné životní moudro.
Ale jednu věc mi jeho dnešní slova připomněla velmi silně.
Máme kolem sebe lidi, o kterých automaticky předpokládáme, že tu budou i zítra.
Rodiče.
Partnery.
Sourozence.
Kamarády.
A možná bychom jim měli zavolat dřív, než k tomu budeme potřebovat nějaký důvod.
Možná bychom měli některé hádky nechat být.
Možná bychom měli přestat čekat na ideální příležitost říct někomu, že ho máme rádi.
Protože ona žádná ideální příležitost přijít nemusí.
A nejhorší na tom je, že to všichni víme.
Jen se podle toho většinou nechováme.
Dnes mu nepřeji politické vítězství
Nevím, jak Topolánkova léčba dopadne.
Nevím, zda se dostane do výzkumného programu.
Nevím, kolik času před sebou ještě má.
A právě proto ho nechci předem pohřbívat nějakými odhady o týdnech nebo měsících.
Dokud existuje léčba, existuje možnost.
Dokud existuje možnost, existuje naděje.
Ale jeho dnešní slova mi připomněla něco mnohem osobnějšího než politiku.
Připomněla mi tátu.
A připomněla mi, jak strašně drahá může být věc, kterou většinu života rozdáváme zadarmo.
Čas.
Mirkovi Topolánkovi proto dnes nepřeji úspěch v žádném politickém souboji.
Nepřeji mu vítězství nad soupeři.
Přeji mu něco, co bych v podobné chvíli přál každému člověku.
Přeji mu čas.
Díky za každé srdíčko komentář a sdílení.
Zdroje:
www.novinky.cz/clanek/domaci-topolanek-ma-metastazy-na-plicich-40596955
